autor: Marek
Už už to vypadalo, že sezónu ukončíme jen s jedním reportem na kontě (podzimní výjezd do Kodaně a 2 navštívené zápasy tamní ligy). Na Euro v sousedním Německu jsem se pokoušel získat lístky hned po barážích, avšak neuspěl jsem. Pár týdnů před turnajem jsem obdržel notifikaci o dalších uvolněných vstupenkách na resale platformu a v houšti nejdražších míst našel 2 lupeny za 60€ na Gruzii v Hamburku. Za takovou cenu nebylo o čem přemýšlet a začal jsem plánovat cestu spolu s již tradičním parťákem v rámci blogu, jehož přezdívka zní Pablo. Šlo tak o již druhý výjezd na Euro v rámci blogu po návštěvě památného utkání ČR proti Nizozemsku v Budapešti.
Ubytování již bylo řádně přebrané a stejně tak poctivě napáleny ceny, povedlo se nám však najít relativně slušný hotel poblíž hlavního nádraží na 2 noci. Pro cestu jsme volili FlixBus. Cesta do Hamburku nám vyšla na noc včetně 4 hodinového přestupu v Lipsku. Zde v nádražní hale čekalo velké množství fanoušků, kterým dominovali Francouzi a Holanďané, pokecali jsme také s namol opilým Němcem. Až doteď jsem netušil, že Flix vlastní také vlaky. Zeleným FlixTrainem jsme již uháněli přes Berlín na sever v dost rozlámaném stavu, na nádraží jsme se v čekárně totiž moc nevyspali. To se již k nám připojili také čeští a gruzínští fandové. První fandy soupeře jsem vlastně potkal záhy po vystoupení z busu, rodinka jela taky přes Prahu. Krátce jsme si povídali, když jsem však zmínil, že jsou poprvé na Euru, tak to omylem pochopili tak, jakože jsou poprvé v Evropě a dál už se bavit moc nechtěli.
Po check-inu jsme se vydali směrem město. Záhy jsme zjistili, co bude vzhledu Hamburku vévodit – kombinace cihlových budov v novogotickém stylu sloužících v minulosti hlavně jako skladiště místního přístavu a moderní prosklené budovy. Tato fúze, z které jsem měl já osobně dojem mixu Anglie a Skandinávie, působila velmi zajímavě. Kanály s cihlovými budovami byly všudypřítomné a v jedné takové budově jsme si také dali oběd. Jednalo se o rybí restauraci Fleetschlösschen. Dal jsem si smaženou tresku s bramborovým salátem, který se pochopitelně od toho našeho tradičního značně lišil a působil o dost víc „fresh“. Pablo sáhl po currywurstu s hranolkami. Na rozdíl od street verze dostal celou klobásu v celku a celé jídlo vypadalo parádně. Jaký rozdíl oproti mé berlínské zkušenosti, kdy jsem dostal pár koleček utopených v kečupu. Místní ležák Ratsherrn byl velmi solidní. Pokračovali jsme dále přes kostel, kde se právě konala bohoslužba a z repráků se ozývalo hlasité Hallelujah až k náměstí s typicky německou radnicí. Kolem vodní nádrže s velmi ochočenými labutěmi a kachnami jsme se dostali do takové hamburské Pařížské ulice.
Místo luxusních značek jsme však měli v plánu zápas, a tak jsme využili lístek zdarma na MHD díky Euro vstupence a zamířili ke stadiónu. S-Bahn se rychle zaplnil fanoušky, ke stadiónu to však byl ještě pořádný kus parkem. Opticky bylo zřejmé, že hráči z kavkazské země zde budou mít početní převahu. Jako kdyby celá Gruzie vyrazila do Německa, skoro každý Gruzínec navíc měl na zádech vlajku, asi je rozdávali na letišti.
Volksparkstadion (stadión HSV) s kapacitou 49 tisíc míst pro letošní Euro vypadá z dálky solidně, vysoké sloupy připomínají lodní stožáry, což se do města známého hlavně díky přístavu hodí. Prošli jsme kolem tréninkových ploch mládeže s krásnou umělkou, jen se proběhnout. S lístky nebyl žádný problém, oficiální aplikace fungovala na výbornou, stejně tak hladce proběhla bezpečnostní prohlídka. Všude bylo spoustu dobrovolníků, a tak se nedalo zabloudit. Cesta k našim místům vedla po mnoha schodech, seděli jsme v nejvyšší části, ale výhled jsme měli dobrý. Dlouhá fronta na pivo Bitburger, které určitě neurazilo a nelze porovnat s Heinekenem na posledním Euru, a šlo se na věc. Členové Fanatismus Česko ještě zvali lidi do kotle, který se zformoval v nejnižším prstenci, s tím, že místa nikdo nekontroluje a je tam ještě volno. O této iniciativě již bylo řečeno mnohé a já mohu jen potvrdit slova uznání, zápasy nároďáku totiž dlouhá léta fanouškovsky stály za nic a nějaký kotel organizovaný speakery to už chtělo. My jsme jejich chorály neuměli, i když jsem viděl pár videí na internetu, tak jsme zůstali nahoře. Před zápasem jsme si dělali s Pablem legraci, že by fanoušci mohli skandovat slogan z volebních plakátů ANO „Česko, pro tebe všecko“ a jeden chorál nám to z dálky připomínal, i když asi šlo o jiná slova „Čechy, Morava a Slezsko“ a z dálky jsme se přeslechli. Fanoušky ale musíme za snahu jen pochválit, zbytek z nás jel jen klasické chorály, kterým dominovaly „Češi“ a „Kdo neskáče, není Čech“. Fandit se začalo dlouho před nástupem hráčů, předcházel také ceremoniál s vlajkami obou států a oficiálním songem (odrhovačkou) Eura. Do zápasu jsme šli bez Baráka a s D. Juráskem na levém wingbackovi, Kuchtu nahradil Hložek. Víra ve vítězství nás ovšem neopouštěla.
Hned začátek nás dostal do varu – VAR nakonec ale Hložkův gól kvůli ruce neuznal. Vést jsme mohli už po pár minutách, dvojitou šanci vychytal Mamardašvili, u jehož jména má člověk silné nutkání vynechat jedno písmenko, jakože humor. Z tribun je to vždy zaujaté, ale měl jsem od začátku dojem, že Gruzínci se válejí a pokouší se si vymodlit penaltu. Té se nakonec dočkali a platit určitě měla, Hranáč měl těsně před koncem první půle ruku úplně od těla a nepotěšil tak Staňka, který předtím vychytal tisíciprocentní šanci. Proti pokutovému kopu bohužel náš brankář neměl šanci a Gruzínci začali slavit. To rezultovalo v konflikt nedaleko od nás, když se gruzínský příznivec v obklopení českých fandů až moc radoval. Lehké postrkování a hned tam naběhlo deset fandů od každé země. Situaci nakonec uklidňovali pořadatelé a fanoušek Gruzie odešel ke svým. Ještě před pauzou měl šanci Schick a znovu gólovku nedal. Své zaváhání napravil v 58. minutě, když zblízka dorazil hlavičku do tyče. Stále zbývalo něco málo přes půl hodiny a my jsme věřili v obrat. Naši postupně přidávali pod kotlem, Lingr a Jurásek hru oživili, navíc přišel Chytil. Už v tu dobu jsme si říkali, proč tam nedá Chorého, když jsme Gruzínce uzamkli v jejich vápně a započala vzdušná ofenzíva. Protiletadlová obrana bývalého státu SSSR však zatím odolávala. Krejčí i Chytil těsně svými bombami minuli cíl. Troufám si tvrdit, že v lize by tohle oba borci dali. Místo Chorého nakonec na hřiště přišli Barák a Ševčík. Už tehdy jsem si u Baráka říkal, že celou hru zpomaluje místo toho, aby rychle otáčel míč (jak to dopadlo s Tureckem, už všichni víme). Beton Gruzie jsme bohužel neprolomili, možná tomu chyběla větší kvalita centrů či nějaká větší myšlenka a nakonec jsme ještě mohli prohrát. V poslední minutě soupeř neproměnil brejk 3v1 – věřím, že během této situace nejedny české trenky zhnědly. Bod byl málo a v českém táboře převládalo zklamání, i tak jsme si ovšem utkání plné emocí moc užili a atmosféra na stadiónu byla díky oběma fanouškovským táborům výborná.
Po zápase někteří fandové dávali před stadiónem rozhovory na kameru s logem Netflixu, chystá se tedy nějaká show? Vydali jsme se zpět na vlak, což vzhledem k úzké cestě zabralo kvůli davům dost dlouho. Vystoupili jsme na St. Pauli, naším dalším cílem byla fanzóna, která se zachází vedle stadiónu stejnojmenného klubu a flaku – 40m vysoké protiletadlové betonové monstrum během druhé světové války poskytovalo úkryt až pro 20 tisíc obyvatel, dnes vrchní část zarostla stromy a trochu mi připomínala Bosco Verticale v Miláně. Musím říct, že i Millerntor-Stadion vypadá zvenku dobře. Právě se hrál zápas Turecko vs Portugalsko a to znamenalo jediné – fanzóna byla beznadějně plná a policie nikoho dalšího dovnitř nepouštěla. Záplava tureckých vlajek byla i před vstupem navzdory policii, která dav rozháněla hlášením z auta. Jali jsme se najít nějaký bar a tak nějak přirozeně jsme došli až na Reeperbahn. Všude bylo plno a už se dostavoval přítel hlad. Šli jsme se najíst do Five Guys. Fast food nebyl moc fast, ale maso bylo připraveno přímo před námi a burgery chutnaly výborně. Aby ne, když bez pití hambáč a hranolky vyšly skoro na 20€, asi nejdražší fast food v mém životě. Další pit spot proběhl v Brewdog, kde jsme koukali na večerní zápas Rumunska proti Belgii. Během studií v UK jsem se naučil pít Punk IPA právě od skotského pivovaru, a tak jsem se na místní pivo těšil. Chtěl jsem zkusit něco nového, a tak jsem si nechal doporučit nějaký jiný ale. Barman mi načepoval Hazy Jane, pivo typu Hazy IPA (ovocnější a méně hořká chuť, kouřový vzhled), s výsledkem jsem byl velmi spokojen. V hospodě se sešlo hodně Čechů, je vidět, že v naší krásné zemi máme mnoho pivních znalců. Venku už se ochlazovalo a my jsme se po jasné výhře Belgie vydali na ubytko. Cestou jsme potkali sešlost seniorů u Kostela sv. Michaela, kterým dechovka k pohoštění právě vyhrávala Wellermana, což byl docela netradiční pohled. Na ubytko jsme se dostali po půlnoci a vzhledem k tomu, že jsme předchozí noc strávenou cestou skoro nespali, odpočinek přišel vhod.
Ráno jsme zahájili v nejbližší kavárně, budu se opakovat, ale znovu působila dost severským dojmem. Dal jsem si croissant, který ovšem měl být portugalský, o této diaspoře ještě bude řeč. Pablo měl super šneka, kterého jsem mu celou dobu záviděl a nakonec si ho dal na stejném místě následující den. Pomalu jsme se vydali blíže k přístavu, plánů bylo dost. Cestou přišla vhod Fritz Kola, která pochází právě z Hamburku. Aby toho kofeinu nebylo málo, procházeli jsme kolem sochy kávového zrna, na které byl chemický vzorec této látky napsán. Blížili jsme se k vodě, přibývalo všemožných lodí a také moderních budov – těm vévodí Labská filharmonie. Futuristicky vypadající budova, jejíž náklady mnohonásobně přesáhly původní odhady, má údajně připomínat vlny na Labi. Z dálky vypadá skutečně zajímavě, na vyhlídkovou plošinu jsme ale nešli, ke vstupu už byly potřeba lístky. Kousek odtud jsme také nalezli jediné historicky vypadající domy, jednalo se o kanál Nikolaifleet. Zde jsme se také mohli přesvědčit, jak málo vody (a jak mnoho bláta) v městských kanálech je. Pokračovali jsme ke kostelu sv. Mikuláše, tedy tomu, co z něj zbylo po spojeneckých náletech. Torzo věže dnes okupuje výtah, který návštěvníky vyveze na vyhlídkovou plošinu ve výšce 70m. Pěkný výhled na přístav i centrum města lze určitě doporučit. Zajímavé exponáty jsem nalezl také v podzemním muzeu kostela, např. deskovou hru „Luftschutz tut not!“, kterou nacistický režim edukoval rodiny, co dělat v případě leteckého poplachu.
Dále jsme pokračovali do portugalské čtvrti, kterou založili v 70. letech imigranti z Pyrenejského poloostrova. Samozřejmě je zde hlavně spoustu restaurací, do jedné jsme zavítali na francesinhu. Tu měl Pablo poprvé, ukecal jsem ho, že je to super jídlo, ale nakonec to nebylo tak dobré, jak jsem si pamatoval z Porta, i když to rozhodně neurazilo. Po takto kalorickém pokrmu zbývalo mnoho energie na místo, které jsme měli vysoko na našem listu – sovětskou ponorku U-434. Jedná se o největší neatomovou ponorku, posádka čítala 84 mužů, celkem 24 dvoutunových torpéd bylo určeno na boj se západními ponorkami nesoucími jaderné zbraně. Je možné projít celou ponorku od strojovny až po kajuty, koupelnu a kuchyni. Místa je zde velmi málo a zezadu se tlačila další skupina, byli jsme tak nuceni postupovat. Mezi 7 částmi se přesouvá kruhovým otvorem, je nutné se skrčit, chytit tyč nad hlavou a nohama napřed proskočit. Někteří objemnější čeští fandové s tím měli mírné potíže, jeden potom kvůli stísněným prostorům musel odejít. Podmínky musely být nepředstavitelné – skoro žádný prostor, teploty sahající až k 60 stupňům, pod 80 metrů hloubky už nebylo možné ponorku opustit. V místním přístavu se nacházejí také 2 lodě, které si lze projít - nákladní Cap San Diego a plachetnice Rickmer Rickmers, na ty už jsme však neměli čas. Do místního Fischmarktu jsme přišli pozdě, trhovci už sklízeli. Čelili jsme rozhodnutí, jak strávit posledních pár hodin – volili jsme mezi projížďkou lodí přístavem nebo návštěvou Miniatur Wunderland.
Nakonec zvítězilo muzeum miniatur, na které jsme slyšeli dobré ohlasy. Musím říct, že po celodenním chození to bylo trochu únavné, člověk totiž musel věnovat pozornost i těm nejmenším detailům. Jedná se o několikapatrové muzeum se zmenšeninami německy mluvících zemí, Itálie, Švýcarska, Monaka (s funkčním okruhem F1) či Skandinávie. Překvapilo mě víc věcí, mění se zde den a noc, pravidelně se místnost zhasne a rozsvítí se okénka v dané oblasti. Všechny země mají mechanické části ovládané tlačítky, samozřejmostí jsou všude přítomné vlaky, ale zaujal nás i provoz na letišti či raketa letící na Měsíc s německou vlajkou. Zaměstnanci operují z místnosti plné monitorů, která vypadá jako řízení letového provozu. Další země stále přibývají, staví se Jižní Amerika, ČR bohužel chybí. Pozorní návštěvníci spatří rozličné easter eggy včetně několika nahých párů. 2 hodiny utekly jak nic a místo zavíralo.
Na večeři jsme si dali kebab, ale ne ten český do ruky, nýbrž pravý turecký adana kebab – pořádný kus masa, které se opékalo na rožni s rýží, luštěninami, plackami a zeleninou. Super jídlo, i když už se mi dlouho nestalo, že by obsluha ani nereagovala na pochvalu a spíše mě ignorovala. Už běžel zápas domácích Němců proti Švýcarsku, a tak jsme se vrátili na Reeperbahn. Našli jsme venkovní posezení u hospody, pod TV byla česká vlajka. Těžko říct, jestli nám fandili nebo jen cílili na české pivní skauty. Místní pivo Veermaster potěšilo chuťové buňky, pozdní vyrovnání zase místní fandy. Ti vracející se z fazóny slavili, jak kdyby vyhráli celý turnaj, zpíval se Major Tom. Všude bylo spoustu omladiny včetně holek, ty fotbal určitě táhne víc než u nás. V uvolněné atmosféře jsme ale pokecali s víc národnostmi, vedle nás nervózně sledoval utkání Peruánec, který celou dobu španělsky nadával, Angličan nám přišel říct, jak miluje „Tsučka a Kufala“, kolem chodili také Skoti v kiltech, Dánové a spoustu Gruzínců. Po zápase jsme si ještě slavnou ulici celou jednou prošli, odolali pozvánkám do pochybných podniků a na pokoje (aneb jak poznat lehké děvy, na Reeperbahn nosí černé ledvinky), všude kolem to žilo a potkali jsme také pár Čechů. To už jsme se znovu zmožení vraceli na hotel, cesta zpět – 10 hodinový Flix plný německého školního výletu – byla velká zkouška trpělivosti, ale vše proběhlo v pořádku až na 40 minut zpoždění v Braunschweigu, jelikož si jedno dítě zapomnělo doma pas a bez něj by ho zpět do Německa už asi nepustili. Máme tak odškrtnuto další Euro a úspěšně ukončujeme další sezónu. Výjezdy určitě plánujeme i na další ročník.
Žádné komentáře:
Okomentovat