Dánský dvojboj a na skok přes most do Švédska

 autor: Marek

Neděle 24. září byla zasvěcena derby. V našem případě se ovšem nejednalo o derby pražské, neboť jsem kupoval letenky ještě před losem Fortuna ligy a termín výjezdu klasicky vyšel zrovna na zápas pražských S. Chvíli jsem si sypal popel na hlavu, na tyhle věci mám totiž celkem smůlu a podobně mi utekl památný zápas se Sevillou doma. Nakonec ale převážila pozitiva a začal jsem se těšit na výlet. Letět jsme měli už v tradiční sestavě v rámci blogu s kamošem Pablem do Kodaně, kde se ve stejný den odehrávalo místní derby Brøndby vs FC Kodaň a po stresujícím předprodeji se nám povedlo ukořistit dva lístky.

Po jarní návštěvě Osla jsem se velmi těšil na další výpravu do Skandinávie. Časy letů vyšly ideálně s brzkým letem v sobotu ráno a návratem pozdě v úterý večer, díky čemuž jsme měli skoro 4 celé dny. Tedy, let v sobotu byl možná až příliš brzký ve 3 ráno. Cesta s Ryanair proběhla klasicky – nulový komfort pro dlouhé nohy. Zničení časným vstáváním jsme se dostali vlakem do centra města. Hned vedle budovy nádraží je k vidění tradiční zábavní park Tivoli. Pod zataženou oblohou jsme zamířili k radnici a posléze se jali brouzdat uličkami. Zaujala mně vyhrocená situace před Burger Kingem, kde černoch anglicky křičel na Araba, že ani nemluví dánsky a ať jde do své země, ale už nevím, čemu přecházela tato zdvořilostní konverzace. Pokračovali jsme dále ke kostelu Panny Marie poblíž univerzity – bílé stěny s pilíři, jednoduchá výzdoba se sochami všech učedníků a na konci oranžově nasvícená socha Ježíše, která působila ve světle mýticky. Obdivovali jsme místní domy, často se zajímavými výklenky.

Nastal čas doplnit hladinu kofeinu v podniku, který se specializuje na skořicové rolky. Pit spot nám vlil novou energii do žil. Nemohla chybět návštěva obchodu s Legem. Jedním ze zajímavých bodů byla věž Rundetaarn – vybudována v 17. století jako observatoř, nabízí hezký výhled na celé město. Od října do března je otevřená také nejstarší stále funkční hvězdárna v Evropě, což moc nechápu, protože letní obloha patří mezi nejhezčí s menší oblačností. Na vršek se jde kolem dokola, odtud také pramení název The Round Tower – traduje se, že král věž postavil takto, aby mohl vyjet až nahoru na koni. My jsme se škrabali po svých a po cestě ještě shlédli výstavu zasvěcenou problematice vlků v Dánsku a jejich lovu, která nabízela také vycpané exempláře. Z vršku jsme obdivovali hlavně rozlehlé moře s mnoha „větrníky“, vidět bylo až na Öresundský most. Na cestě do Nyhavnu nás potkal silný slejvák. Nakonec to byl naštěstí jediný déšť za celou dobu. V době nečasu jsme vystřídali celkem 3 úkryty – strom na náměstí, obchod Channel (asi jsme nevypadali moc zámožně, protože sekuriťák nám řekl, že je plno a musel se zeptat prodavačů, jestli nás může pustit dovnitř/anebo poznal, že jsme zde spíše kvůli dešti a legraci než nákupům) a nakonec útulná hospoda Hviids Vinstue z roku 1723, tedy údajně nejstarší bar v Dánsku, kde jsme si dali místní pivo Tuborg Classic. To nás vedlo ke zjištění, že v Dánsku je za „klasiku“ považováno polotmavé pivo a ne světlý ležák jako u nás. Chuť byla docela dobrá. Hospůdka s bohatou výzdobou mi zdánlivě připomínala britské puby, atmosférou i dřevěným obložením.

Nyhavn, tedy přístav s krásně barevnými domky, je skutečně tak hezký jako na fotkách. Je zde celkem ruch a také odsud vyplouvají lodě na tour kanálem, nicméně návštěvu určitě nelze vynechat. Doporučuji zaměřit se nejen na domky, ale také na lodě zde zakotvené. Je zde totiž hezká přehlídka všech možných plavidel. Hodně z domů je dnes využíváno gastronomickými podniky, některé nápisy jako „Hong Kong“ působí docela rušivě. My jsme si dali něco, co má být klasický dánský hot dog, což je smažená cibulka, okurka, omáčka dle výběru a párek v otevřeném rohlíku, aby se člověk mohl pořádně pokecat. Podél kanálu se nachází také zajímavá moderní budova opery, v čemž lze hledat paralelu s Oslem. Dále po kanálu je na druhé straně k vidění zakotvená fregata Peder Skram, užívající si zasloužený odpočinek po službě v dánském námořnictvu, stejně tak jako ponorka Sælen vystavená hned vedle. Dojít se dá až k pevnosti Kastellet, která stále slouží vojenským účelům, ale zároveň je jako park otevřena turistům. K vidění jsou červené kasárna a vysoké valy okolo včetně memoriálu. Nedaleko se nacházel náš finální cíl před check-inem – socha malé mořské víly. Upřímně, už před návštěvou jsem byl lehce skeptický a můj dojem se moc nevylepšil. Malá socha obklopená spoustou turistů, mačkajících se, aby ulovili co nejlepší záběr. Na druhou stranu se jedná o jeden ze symbolů města. Více nás bavila o kus dál se nacházející socha The Genetically Modified Little Mermaid, jakási parodie na populární sochu, která vypadá spíše jako příšera ze sci-fi filmu.

Ubytování se nacházelo ve čtvrti Amager o slušný kus dále, proto jsme využili místní způsob přepravy – kolo. Jezdili jsme přes appku The Donkey Republic. Oranžová městská kola lze najít po celé Kodani. Většinou jsme platili kolem 80 Kč za jízdu do půl hodiny. Město je samozřejmě ke kolům skvěle uzpůsobeno – široký vyvýšený pruh pro cyklisty je takřka všude a hlavně navazuje, takže to není jako v Praze, kde člověk v pohodě jede po straně, aby následně skončil mezi auty. Přišlo mi také, že řidiči berou větší ohledy, což je vzhledem k masovosti cyklistiky vlastně nutnost. Kola Donkey Republic se lišila jmény (jezdil jsem na kolech Roland, Hawk či Ines), ale také technickým stavem. Výhrou bylo najít kolo, kterému by fungovaly obě brzdy, všechny 3 převody (99% času stačil ten nejtěžší) a sedadlo bylo v neporušeném stavu a šlo zvednout. Kola jsou k vidění všude a všimli jsme si, že si je nikdo nezamyká. Všechny totiž vypadají stejně a má je každý, takže asi zde není hodnota pro zloděje a v bohaté zemi i odpadá nutnost krást. Dojeli jsme na AirBnb s názvem SleepCph, 3500 Kč na 3 noci na osobu byla výhodná cena. Nejedná se o žádný luxus, ale s pokojem jsme byli spokojeni. Vstup funguje na kód, není zde žádná recepce, koupelny jsou společné pro všechny. Stejně jako v Salzburgu měli výhled na vybagrované sutiny, na tohle máme štěstí. Po náročném dni jsme trochu pospali a večer jeli na jídlo. Zavděk jsme vzali fastfoodem. I obyčejné menu vyšlo na zhruba 350 Kč, normální restaurace by vyšla nejméně na 500 Kč. Švédský řetězec MaxBurgers nás zklamal, víc mi chutnají i české fastfoody. Plán na večer byl zápas Premier League, zrovna hráli Man United s Dány Eriksenem a Højlundem. V prvním Irish Baru ale dávali rugby. Do další hospody s názvem The Scottish Pub mě nepustili kvůli teplákům. Věděl jsem, že budeme víc jezdit na kole, a tak jsem se oblékl pohodlněji. Neuvědomil jsem si ovšem, že v UK tohle sekuritka docela řeší a podnik britského typu může mít stejná pravidla. Sedli jsme si venku a koukali na trápení MU. Vyhřívaná zahrádka byla fajn až na neustálou frontu do pubu, která blokovala výhled na televize. Pozdě večer už byla zima a byl jsem tak rád za svou skladnou péřovku z Dekáče.

Brzké vstávání jsme moc nehrotili, zásadní bylo zregenerovat. Na snídani jsme na kole dojeli do podniku Grød, který se specializuje na ovesné kaše. Dal jsem si kaši s názvem „All In“, kombinace všech posypů tvořila zajímavou chuť – všechny možné oříšky a semínka, arašídové máslo, hruškové pyré, ovoce, kokos. Ze začátku jsem se bál, jestli jsem nebyl až moc odvážný, ale vše k sobě ladilo dobře a moc jsem si pochutnal. Pablo si dal kaši z chia semínek s neméně hezkým posypem, ale tolik unešen nebyl. Bylo už celkem pozdě a plánem tak bylo dojet postupně na stadión, kde si dáme něco k obědu. Paradoxně nám mapy ukazovaly rychlejší čas dojezdu s koly než s MHD. Po cestě mě zaujaly například budovy Kaktus Towers se špičatými prvky. Jako zajímavé místo vypadá tradiční pivovar Carlsberg. Kuriozitou jsou 4 sloni podpírající vstupní bránu, kteří na hřbetu nesou symboly svastiky. Motiv byl samozřejmě použit v původním významu před zneužitím nacisty, ale na sochách už zůstal. Po zhruba hodině cyklistiky jsme konečně dojeli ke stadiónu. Po cestě jsme nepotkávali mnoho lidí v dresech a žluté barvy se začaly objevovat až poblíž čtvrti Brøndby. Ale zaparkovaných kol zde mohlo být více než tisíc! Vzhled Brøndby Stadion nepůsobí zvenku nijak speciálně. Poslední rekonstrukce v roce 1999 vedla ke zvýšení kapacity na aktuálních 29 tisíc míst. Zvenku visí list zahraničních hráčů, na kterém jsme našli také Jana Klimenta, dále třeba Slováka Samuela Mráze. Koupil jsem si šálu do sbírky, která vyšla na zhruba 350 Kč.

Lístky na derby vyšly na zhruba 650 Kč za bránu, což je slušná cena. Prošli jsme kontrolou, která překvapivě nebyla nijak striktní vzhledem k místní rivalitě s FC Kodaň (dále jen „FC“), a zamířili k občerstvení. Vedle klasických klobás zde mají taky sendvič s trhaným vepřovým ve světlé bagetě. Nabral jsem si pořádně BBQ omáčky a dosyta se najedl. Pivo – Carlsberg. Jedna ze značek, kterou fakt nemusím, ale kupodivu mi nepřišlo tak špatné, jak jsem si pamatoval z minulosti. Ještě se nezačalo a fanoušci už uvedli do pohotovosti žlutomodré dýmovnice v barvách Brøndby. Seděli jsme za bránou naproti kotli domácích Sydsiden. Po levici na druhé straně tribuny byl sektor hostí. FC dorazilo ve slušném počtu a hlasitě fandilo s užitím světlicí a velkým bannerem s nápisem „Anti-1964“ (rok vzniku Brøndby sloučením dvou klubů) a ukázaným prostředníčkem, který z horní tribuny vždy spustili dolů tak, aby ukazoval na domácí příznivce. Do utkání oba kluby šly v dobrém rozpoložení a zápas tak sliboval zajímavou bitvu. Hráče FC asi není podrobně představovat, neboť v létě svedli líté boje s pražskou Spartou. Slovák Vavro nechyběl v základní sestavě. Z Brøndby byl určitě největším jménem Wass, jenž řadu let hrál ve Španělsku.

Místa jsme vedle sebe nesehnali, ale nakonec bylo překvapivě volné místo vedle mě, tak jsme si sesedli. Brøndby do zápasu vstoupilo aktivněji a ve 25. minutě šlo do vedení. Odhlavičkovaný míč trefil na vápně z voleje Radoševič přesně k tyči. Domácí byli důraznější a byl od nich cítil větší hlad pod výhře, povzbuzovaný podporou Sydsiden. FC se prakticky do ničeho nedostalo. S atmosférou jsme byli spokojeni, ačkoliv na naší tribuně se nefandilo tolik, jak jsem já osobně čekal. Fronty o poločase na záchod a pití byly docela velké, ale nakonec to odsejpalo. Po půlce přišla chyba obrany Brøndby a Gonçalves přesně zamířil k tyči. Zvláštní, jak jedna ztráta dokáže vymazat dosavadních 55 minut, které vypadaly ze strany domácích velmi solidně. Brøndby se nevzdávalo a v 69. minutě bralo zpět vedení, když se po hezkém centru z levé strany trefil Omoijuanfo, kterému volej dobře sedl. V tu chvíli jsme si mysleli, že to už Brøndby udrží. Přišla ale další zbytečná ztráta míče a gól střídajícího Bardghjiho. A o pár minut později tentýž hráč po skrumáži ve vápně dokonce zápas rozhodl. Roony Bardghji, ročník narození 2005, národnost švédská (pochází ze syrské rodiny). Jedná se o budoucí hvězdu? V 17 letech dvě góly vyhrát derby, to se nevidí každý den a Bardghji kvalitu zatím potvrzuje nadále s 6 brankami v 11 zápasech. Osobně jsem na další vývoj tohoto mladého útočníka dost zvědav.

Zklamání domácích bylo samozřejmě velké, ale alespoň kolem nás jsme viděli spíš smířlivost s děním na hřišti. Dáni moc emocí najevo nedali a v poklidu šli domů. Viděli jsme hezký zápas s 5 góly. Na kole jsme si to odmakali zpět do centra. Zastávkou bylo Cisternerne – bývalá zásobárna vody pro celé město se změnila ve veřejné přístupné místo, které obzvláštňuje výstava založená na světelných efektech promítaných na velká skla. Zajímavá byla historie místa včetně epidemie cholery v 19. století, po které se začal klást ještě větší důraz na kvalitu vody. Nicméně až tolik jsem z Cisternerne unešen nebyl. Naším cílem bylo najít kavárnu s wi-fi a podívat se na mobilu na pražské derby. Nakonec jsme požadované místo našli a dali si čaj, což nás po celodenním ježdění na kole poctivě prohřálo. Úplně teplo totiž nebylo a to hlavně kvůli častému větru. Bohužel zápas nás kvůli přehnanému množství faulů moc nebavil a závěr tomu ještě dodal korunu. Náhle mi ani nebylo líto, že jsem dal přednost derby v Kodani. Pro porovnání – hra zde nebyla tak kouskovaná, k bitkám na hřišti nedošlo, viděli jsme 5 branek a nikdo po nás neházel dělobuchy, i když jsme seděli relativně kousek od kotle hostí.

Večer jsme ještě zašli do hospody, která byla zvláštní mix undergroundu, irského pubu a sport baru. Vysílalo se zde další derby, tentokráte z Madridu, kde Atlético celkem válelo. Dal jsem si místní IPU, bohužel zde bylo jen lahvové pivo. Chtěli jsme zkusit nějakého místního panáka. Pokukoval jsem po Gammel Dansk či akvavitu, ale místní osazenstvo nám doporučilo místo toho Arnbitter. Tedy nepříliš známý bylinný likér. Chuť byla sladká, skoro to nekopalo. Dobré pití. V baru se mi líbilo, fajn lidi i hudba, už ale byl čas se vrátit na ubytko.

Na další den dopoledne jsme měli v plánu vydat se k moři. Náš apartmán totiž byl asi jen dvacet minut k pláži. Den jsme jako vždy zahájili kávou a sladkým pečivem. Kaváren je zde požehnaně. Po snídani jsme vyrazili na rozlehlou pláž, kde nás přivítal silný vítr, který vydatně snižoval pocitovou teplotu. I tak ovšem na místní koupaliště Helgoland vyrazili nadšenci. Spatřili jsme hned několik plavců, kteří si z chladu nic nedělali. Jsou zde starší bledě modré boudy, ve kterých člověk najde potřebné zázemí a částečné krytí kolem dokola před větrem. Z dálky jsme pozorovali most vedoucí do Malmö a také CopenHill – travnatou sjezdovku na střeše energetického závodu, což byl vskutku neobvyklý pohled. Na kole jsme podél pláže pokračovali k dalšímu koupališti Kastrup Søbad, které zaujme i z architektonického hlediska a které jsem znal z videí Honest Guide. K hezké dřevěné stavbě vede delší molo a prkna chrání plavce před silným větrem od moře. Nikdo se zde ale nekoupal.

Dalším cílem byla Christiania. Hodně kontroverzní místo. Čtvrť si deklarovala částečnou autonomii už před více než 50 lety. Na ulicích se zde běžně prodávají marihuana a hašiš, proto se zde fotit nesmí. Byl jsem docela zvědav, jak to v Christianii vypadá ve skutečnosti, a musím říct, že jsem z místa neměl nejlepší pocit. Musím pochválit alespoň zdařilý street art na pár budovách, ale nakonec jsem byl rád, když už jsme se dostali ven. Nechci úplně zapředávat do politické diskuze, ale určitě nejsem cílovka. Celkový postoj mi přišel také trochu schizofrenní – na jednu stranu domnělé odříznutí se od společnosti a na stranu druhou vydělávání na turistech v rámci obchůdků či drog. Určitě bych sem už znovu nezavítal, i když musím říct, že ne celá oblast je plná dealerů, narazili jsme třeba i na statek, kde se děti starají o koně.

Po této zastávce jsme se stavili na tržišti a dali si typicky dánské jídlo – smørrebrød, což je tmavý žitný chlebíček s různými pomazánkami a posypy. Vybral jsem si něco s lososem a něco s cibulkou – ano, skutečně nejsme foodblog, jak je vidět na popisu jídla. Smørrebrød je dobrá záležitost. Jeden vyjde na cca 200 Kč, ale na najedení se jsou třeba alespoň dva. I tohle ilustruje, jak je Kodaň pro našince drahá. Před druhým zápasem jsme ještě navštívili zámek Rosenborg. Prohlídka za asi pětikilo. Interiéry byly nádherné! Byl jsem už na mnoha zámcích a hradech a tady jsem byl skutečně nadšen. Bohatě zdobené místnosti plné mramoru, vymalovaných stropů a zajímavých exponátů. Vypíchl bych obří trůnní místnost Kristiána IV. s krásnými gobelíny a sochami lvů a také klenotnici s dánskými korunovačními klenoty. Díky přistavěným schůdkům se na královskou korunu dá podívat skutečně zblízka.

Nastal čas přesunout se na další zápas. FC Nordsjælland hraje na kodaňském předměstí Farum, zhruba 40 minut vlakem od centra. Klub stejně jako Brøndby vznikl sloučením dvou místních celků a to docela nedávno – v roce 1991. V současné době se umísťuje na předních příčkách ligy a hraje také Konferenční ligu. Naposledy smetl bulharský Ludogorec 7:1. Doménou je hlavně práce s mládeží, jedná se o menší rodinný klub, což mi potvrzoval také pracovník fanshopu, když jsme se dali do řeči o našich fotbalových cestách a návštěvě derby den předtím. Prý máme čekat o dost víc „family-friendly game“ než bylo derby. Zklamalo mě, že k dostání nebyla žádná šála do mé sbírky, prý se totiž čeká na novou kolekci, s neúspěchem dopadl i dotaz na vlaječku. Menší stadión s kapacitou 10 tisíc míst vypadá útulně. Right to Dream Park je prvním stadiónem s umělkou v dánské lize. Soupeřem bylo Hvidovre z opačného konce Kodaně, ale také ligové tabulky, pouze s pár body na kontě. Výkop v ponděli není nejoblíbenější čas pro fandy, ale stadión se pomalu plnil. Hráči na zelený pažit přišli za instrumentální verze Linkin Park – Faint, to mi bylo hodně sympatické. Do zápasu bohužel nezasáhl na domácí straně Ingvartsen, známý z Bundesligy. Zvědaví jsme byli na Schjelderupa, který se vrátil do mateřského klubu na hostování z Benficy Lisabon. Výkonem nás ale nakonec víc zaujal Rasmussen, také na hostování, tentokrát z Ajaxu. Bylo vidět, že fotbal je tu hlavně komunitní záležitost. Během zápasu se na hlavní tribuně prakticky nefandilo. Malý kotel za bránou také nepředvedl mnoho. Hosté ale dorazili v slušném počtu na menší klub. Náš druhý dánský zápas bohužel znamenal zklámání, co se týče předvedené hry. Šancí bylo poskromnu. Po bezgólovém poločase jsme zašli na hot dog, k pití se nabízel Heineken, polotmavý Tuborg a místní nealko drink Faxe Kondi, který je zde hodně populární a je také jedním ze sponzorů klubu, chuťově jde o něco jako sprite. Gól nakonec navzdory závěrečnému tlaku nepadl ani v druhé půli. Bylo vidět, že Nordsjaelland je na tom technicky lépe, ale zkrátka se nedařilo dostat míč do sítě. Roli možná hrála únava z evropského zápasu uprostřed týdne, kádr je také velmi mladý. Rádi jsme se ale podívali na další stadión a užili si o dost rozdílnou atmosféru oproti vypjatému derby.

Poslední den patřil cestě přes most do Malmö. Cesta vlakem trvala zhruba 40 minut. Úvodní část jsme projížděli tunelem a až později se objevil výhled na moře a řady v pozoru stojících větrníků. Změna byla patrná i na obloze, kdy relativně slunné dánské nebe vystřídala švédská mračna. Hned u hlavního nádraží se tyčí moderní budovy místní univerzity a také Bore – nejstarší parní ledoborec na světě, který stále běží na originální motor. První šichta přišla již během tuhé zimy v roce 1895, kdy bylo potřeba prorazit masy ledu pro cestu do Kodaně. Plavba tehdy trvala 11 hodin, docela velký rozdíl oproti naší pohodové cestě po trati.

Naším hlavním cílem bylo Disgusting Food Museum. Jak už název napovídá, jedná se o exhibici nechutných jídel, doplněných o jídla obzvláště nebezpečná. Uvítala nás cedule u pokladny „3 days since last vomit“, indikující poslední případ zvracení. Po zaplacení vstupu se návštěvník prochází mezi exponáty s popisky a občas i vzorkem pachu, který je samozřejmě přítomen pouze u těch smradlavých věcí a nikoliv třeba u pokrmů obsahujících kyanid (pangium edule). Jsou zde hodně nechutné věci jako třeba sklenice plné malých myšek, býčí penis či opičí mozek, ale i věci, které jsou spíše otázkou preference jako americký jello salad podobný našemu aspiku. Nejhorší smrad z vystavených vzorků určitě patřil pochoutce z Islandu - fermentovanému žraloku hákarl.

Nakonec přišel na řadu zlatý hřeb naší návštěvy – Disgusting bingo, tedy ochutnávky. Cílem bylo dojít co nejdále, voda byla k dispozici. Začali jsme ochutnávkami hmyzu, ten jsem už dřív jedl, na kurzu přežití dokonce i živý, takže problém jsem neměl žádný a stejně dobře si vedl Pablo. Trochu na sílu byl akorát dost velký černý brouk potápník, s kterým jsme si ťukli a pronesli severský přípitek skål. Tropické ovoce durian hrozně smrdí, ale chutná dobře. Naše polské sousedy zastupuje džus ze zelí. Švédské speciality slaná lékořice a kvašené rybí maso surströmming mi také moc nejely. Naopak jsem nechápal, proč je na seznamu korejský nápoj Milkis (něco jako cream soda) a syrovátkové máslo messmör, obojí mělo dobrou chuť. Žralok hákarl navzdory příšernému odéru chutnal v pohodě. Ještě bych zmínil sonaris, což je něco jako marmite, tedy drožďová pomazánka, fakt hnus. Smradlavé sýry mám rád a jíst se daly všechny, až na sardinský Su Callu – ten se dle internetu vyrábí tak, že se vezme žaludek kůzlátka (nesmí být starší než 3 měsíce), který se pak na jednom konci sváže provazem a nechá se zrát s veškerým obsahem mateřského mléka uvnitř, z toho se pak vyrobí sýr. Pokud vám ještě není dost špatně, tak jdeme dál.

Nakonec na nás čekala výzva s pálivými omáčkami. Těch zde bylo 6 a pálivost postupně stoupala až na milióny SHU. Pravidla – dostaneš malý vzorek na dřevěné špachtli, nesmíš zapíjet vodou, mléko dostaneš až po odstoupení z výzvy a na poslední 2 omáčky musíš podepsat čestné prohlášení, že počítáš s možnými zdravotními následky. Nejsem člověk, který by se vyžíval v extra pálivém, navíc jsme museli kalkulovat s tím, že za pár hodin poletíme domů a strávit let na záchodě se nám moc nechtělo. Do výzvy jsme ale šli a dostali se až na čtvrtou omáčku. Pablo to zvládal lépe než já, neb jsem zrudnul, všemožně smrkal a proklínal svět. Do posledních dvou omáček jsme už tedy nešli, ale i tak jsem na náš tým pyšný, že jsme 4/6 levelů dali. Mléko po kapitulaci chutnalo skvěle. Někdo si možná řekne, proč platit peníze za to, že člověk pojídá věci, které mu z většiny nechutnají, ale za nás super zážitek. Pokud ve Švédsku platil nejvyšší stupeň nebezpečí teroristického útoku, tak my jsme spáchali atentát na naše trávící ústrojí. Po muzeu jsme si ještě prošli park s přilehlým hradem, vyzkoušeli mluvící odpadkový koš (po vhození odpadků říká "mňam mňam" a další věci) a dali finální pivo v pubu. Zariskoval jsem a šel do fish and chips. Kupodivu jsme oba dopadli dobře a kromě menších křečí do žaludku se nic moc nedělo, tedy žádný poplach na palubě letadla. Další super výlet, nová liga, dva navštívené zápasy, hodně km na kole a hodně nových zajímavých pokrmům, co víc si přát, i počasí vyšlo na výbornou.