Návrat do Stuttgartu, aneb bitva o Baden-Württemberg

 autor: Marek

Letní radost v podobě zlomeniny kotníku jen zvýšila můj hlad po dalším výjezdu. Když jsem se konečně dostal do částečně bojeschopného stavu, ihned se naplánovala akce. Chtěli jsme totiž stihnout do konce léta opětovnou návštěvu Stuttgartu na pozvání přátel. Tentokráte jsem spolu s kamarádem a jmenovcem Markem zůstával u Adiho, který nás provázel již při prvním výjezdu v roce 2018 na zápas proti Bayernu, z kterého můžete najít report zde. Nemohli jsme vynechat ani další bundesligový duel VfB. Jednalo se o menší derby proti Freiburgu v rámci regionu Baden-Württemberg. Lístky nám Adi zajistil předem díky klubovému členství a fasovali jsme jeden za 25€ do rohu. Povolená byla pouze kapacita 25 tisíc míst z celkových 60. Když jsem teď googlil kapacitu stadiónu, abychom byli přesní, zjistil jsem zajímavou historii Mercedes-Benz Areny, kterou nemohu nezmínit. Po vybudování byla pojmenována Adolf-Hitler-Kampfbahn a po válce využívána americkými jednotkami pro baseball. Dnes již naštěstí aréna nese jméno známé místní automobilky a hraje se zde pouze nejkrásnější sport.

Cestu jsme započali v Praze. Marek si dal o 5 hodin navíc ze Slovenska. První kontakt s míčem přišel už na Václaváku, kde vystupoval freestyler. Měl relativně velké publikum. Po čase jsme zjistili, že choreografii opakuje každých pár minut. Triky byly docela solidní a totéž se určitě dá říct i o výdělku v klobouku. O poznání menší zábavu nabídlo vystoupení českých klubů v evropských pohárech. V hospodě jsme sledovali kolaps Plzně a na mobilu ve Flix Busu neúspěch sešívaných. Mimochodem, znovu nás čekala zastávka v Norimberku, stejně jako při prvním výjezdu. Té ještě předcházela kontrola na hranicích, když nás německá policie zdržela na slušných dvacet minut. Pár jedinců mělo tu čest pochlubit se obsahem svých zavazadel. Jedním z nich jsem byl i já. Jestli vypadám jako pašerák, to věru nevím. Pan policista už se skoro radoval, když našel v mém batohu balíček plný sypké směsi. Po otevření by seděla dokonce i barva. Akorát se jednalo o čínský zelený čaj, který jsem si zakoupil v Dobré čajovně, kde jsme relaxovali před cestou. Rostlinky tedy neseděly a lov se nepovedl. Vedle sedící Vietnamec s německým pasem mi přes překladač sdělil, že šlo o běžnou kontrolu.

Do Norimberku jsme dorazili v 1:15 a museli se zabavit až do 4:10. Adi nám vygooglil podnik, který by měl mít otevřeno. Recenze zmiňující velký underground i fotky na webu se jevily všelijak, ale místo se nacházelo kousek od autobusového nádraží, a tak jsme tomu dali šanci. Došli jsme k pomalovaným dveřím, kde bylo napsáno, že vstup je povolen jen po předchozí zprávě na email. Kdo ví, co se dělo uvnitř. My jsme to určitě zjišťovat nechtěli. Dalších několik podniků, které měly mít podle strýčka Google otevřeno, nefungovalo. Žádné místo jako hospoda/bar/klub nebylo v celém městě otevřeno. Místo, kde jsme koupili pivo: kebab shop po finálním návratu na stanici. Pivo: plechovka Stephans Bräu, jedno z nejhnusnějších piv, co jsem kdy pil a skončilo poloplné na odpadkovém koši. Norimberk zklamal, i když toulání se kolem hradeb, kde jsme před lety narazili na vánoční trhy, bylo svým způsobem zábava. Bylo zde i pár hezkých ulicí. Pohybovali jsme se na elektrických koloběžkách a projížďka úplně mrtvým městem měla své kouzlo.

Další bus a konečně trochu spánku. Klasika na cestách – sčítáme minuty k sobě a doufáme, že to aspoň pár hodin v konečném výsledku hodí. Takové 3 hodinky stačí, aby člověk nějak dokázal fungovat a na podobné počty jsme se nakonec i dostali. Do Stuttgartu jsme dorazili kolem půl osmé a z letiště vzali S-Bahn (pokaždé se mi plete s U-Bahn, i když jsem si opakovaně hledal rozdíl) s přestupem na Vaihigen. Praha totiž není jediné město, kde se rozhodli pro všemožné kopání, výkopy a přestavbu právě v toto roční období. To pro naše třídenní působení ve švábské metropoli znamenalo značnou komplikaci v dopravě. Výzva to byla hlavně pro Adiho, který při pohybu městem neustále vyhledával trasy v aplikaci. Co by šlo normálně projet jedním spojem, na to byly potřeba 3 přestupy a tak dále. Ale vezměme to chronologicky. Dorazili jsme na Hlavák. Proč mu ale říkat tak jednoduše, když můžeme vyslovit Hauptbahnhof? Odtud jsme došli na Schlossplatz, kde jsme si dali snídani s výhledem na zámek. Rozpalující se Slunce jsme s chutí uvítali, neboť v Německu nás v noci uvítala velká zima. Poté došlo k přesunu na byt, objednání vychlazených piv, z kterých mi nejvíc chutnal bavorský Chiemseer a přesunu na oběd přes Markthalle, kde jsme si prošli rozmanité stánky, na rozdíl od minulého výjezdu do Budapešti ale tento trh na atmosféře postrádal. K obědu jsme si dali dobrého lososa s holandskou omáčkou, překvapila akorát lahev vody v obsahu 0,75l za 6,5 ojro, což byla polovina ceny denního menu včetně salátu. Bohužel nevíme, jestli šlo o svěcenou z jednoho z místních kostelů, nebo byl pro cenovku jiný důvod.

Po zvážení situace jsme se rozhodli pro Stuttcard za 24€ na dva dny, která nabízí volné vstupy do mnoha objektů. Jako první jsme naplánovali Fernsehturm Stuttgart. Náhodný nezajímavý fakt podle Wiki: jedná se o první TV věž postavenou z betonu, která je vzorem pro mnoho ostatních věží. Už cestou nahoru nám Adi říkal, že kolem věže se nachází území „toho druhého klubu“. Zášť ke Kickers je velká a fanoušci preferují nevyslovovat jejich jméno. Tato slova se naplnila, když jsme pod věží našli zaparkované auto s prohozeným kusem betonu předním sklem, poničenou kapotou a nápisem „Nur der VfB“. Další tradiční rival potom je Karlsruhe. Z věže byl hezký výhled na město obklopené kolem dokola hustými hvozdy a také obrysy hor na samém západě země. Spatřili jsme také stadión Kickers hned pod věží, spolu s tréninkovým areálem, v němž se nacházelo hned několik hřišť. Na současnou pátou ligu zázemí nevypadalo vůbec špatně, akorát stadión by snesl rekonstrukci. Stadión VfB se tkvěl v dálce taktéž a již jsme se nemohli dočkat dalšího dne a derby. V centru jsme ještě stihli navštívit před zavíračkou galerii umění, která se naskytla polohou. Vystaveno zde bylo především abstraktní umění, kterému moc (stejně jako jakémukoliv jinému) nerozumíme, ale několika patrovou galerii jsme prolétli a pár kusů nebylo úplně špatných.

O blíže nespecifikovaný počet piv a kebabů později nastává sobotní ráno a vstávání. Naspali jsme o něco více než poslední den a panuje tedy spokojenost. Při průchodu jednou stanicí metra nás zaujaly vyvedené street arty, které prý před nějakou dobu sloužily jako upoutávka na výstavu a za mě vypadají o dost lépe než díla v navštívené galerii. Cestou se nacházela městská knihovna, kterou jsem si po shlédnutí fotek přál navštívit. Design uvnitř totiž vypadá parádně. Nejhezčí fotky jsou úplně seshora, odkud je vidět, kterak se s každým dalším podlažím rozšiřují prostory také do šířky.

Pokračovali jsme směrem Porsche Museum, což byla další destinace ze seznamu, na který lze uplatnit kartu. Při své první návštěvě Stuttgartu jsme si prošli Mercedes Museum, nyní tedy byla jasnou volbou druhá slavná automobilka. Porsche Museum znovu shrnuje vývoj značky od počátku 20. století, přes závodní auta třicátých let, pokus o obojživelné auto pro využití ve druhé světové, pořád skvělé vypadající Spydery kolem 70. let a několik generací Carrery. Mimochodem, zakladatel Ferdinand Porsche se narodil na území dnešního Liberce. Jistě by se hodně divil vystavenému modelu Star Wars lodi z poslední epizody, kterou Porsche pro Disney designovalo. Celkově je ale muzeum povedené a rozhodně stojí za návštěvu. Ovšem pouze za předpokladu, že již člověk byl v Mercedes Muzeu – to je mnohonásobně větší, expozice vypadají lépe a nachází se hned vedle stadiónu, takže lze ideálně skloubit s fotbalem, kdežto Porsche je krapet z ruky.

Nastal čas přesunu na zápas. Mohli bychom předstírat, že se vše obešlo bez komplikací, ale budeme upřímní. Kombinace naprosto debilního stavu veřejné dopravy, našeho pozdního vstávání a špatného plánování vedlo v konečném výsledku k pozdnímu příchodu na stadión o nějakých 10 minut. Stadión jsme museli totiž ještě celý obejít, a tak jsme slyšeli hlasatele ohlašujícího první gól Freiburgu již v třetí minutě. A po kontrole očkování a vstupenek také oznámení o gólu druhém. O obě trefy se postaral Korejec Jeong, který se řemeslu učil v rezervě Bayernu Mnichov.

VfB tedy rozhodně nemělo lehký úkol. Nutno říci, že do zápasu nevstupovalo v ideálním rozpoložení po debaklu 0:4 od Red Bullu. Navíc se zranil ostrostřelec Kalajdžič. To spolu s prodejem Gonzáleze do Florencie znamenalo minuty na hrotu pro Al Ghaddioua. Ačkoliv jsme měli právoplatně obavy o produktivitu, nakonec vypadala o poznání hůře fáze obranná. Hlavně Massimo na wingbacku absolutně nestíhal dozadu, a tak trochu se mu i nechtělo, abychom byli fér. Díky tomu Freiburg táhl většinu akcí po levé straně a decimoval obranu domácích rychlými brejky. Můj dojem byl takový, že rozestavení na pět beků Stuttgartu nesedí a nesehranost je velká. Ve 28. minutě Holler zvyšoval již na 3:0. Bylo pozitivní vidět, že nikdo z ochozů neodcházel. Hlad po fotbalu je určitě po covidové pauze velký. Seděli jsme hned vedle kotle Freiburgu a mezi námi již byli fanoušci pomíchaní. Jak již bylo zmíněno, jedná se o derby. Baden reprezentován Stuttgartem a Württemberg Freiburgem byly historicky dva samostatné regiony, které byly sloučený v jeden spolkový stát až po druhé světové válce. Hlavním městem byl zvolen větší Stuttgart, a to pochopitelně vyvolalo nevoli ve Freiburgu. Před zápasem nás ovšem Adi poučil, že jde spíše o přátelskou rivalitu, jelikož oba kluby jsou spíše rodinného typu. To bylo během zápasu velmi zřetelné. Už jen složením publika, kdy zde bylo mnoho rodin a žen. Potom také chováním fanoušků. Jeden příklad za všechny – příznivec Freiburgu se otočil a ukázal prostředníček přímo do obličeje fanouška VfB po gólu na 3:0. Následovala jen slovní výměna a potom si oba ťukli pěstmi. Nevím, jak by toto prošlo jinde. Další úsměvná situace následovala po konci zápasu, kdy viditelně společensky unavená fanynka Freiburgu hodila pivo mezi fandy VfB, kteří ji pouze ironicky zatleskali a napomenout ji přišli fandové Freiburgu. Ani kotel Freiburgu nebyl moc hlučný a bylo vidět, že se jedná spíše o běžné fandy než ultras. Domněnku potvrzoval jeden ze dvou vůdců kotle, který vypadal na 16 let a ruce měl tenké jako špagetky. Docela rozdíl oproti jiným týmům.

Vraťme se ale k dění na hrací ploše. VfB se nevzdalo a tlačilo se dopředu. Naději vykřesal Mavropanos hostující z Arsenalu. Jeden z nejlepších hráčů v domácím týmu. To se psala 45. minuta. O dvě minuty později se trefil i Al Ghaddiou a rázem to bylo jen o gól. Dostat dva „šatňáky“, to asi zamává s každým celkem. Byli jsme tak zvědaví, jak to ovlivní průběh zápasu.

Fanoušci VfB na protilehlé nebyli příliš slyšet, až na skandování „VfB“, do kterého se odpovídáním zapojily všechny části stadiónu. Tradiční tribunu na stání bohužel ovlivnila covidová opatření. Před zápasem jsme si s Adim vyměnili šály – já mu dovezl slávistickou a na oplátku dostal VfB, měl jsem tak správné barvy. Zaujal mě zvyk točit se šálami ve vzduchu před rohem či volným kopem. Kdyby padl gól, tak jen člověk zvýší intenzitu otáček. Občerstvení v podobně bratwurstu a piva o poločase bodlo. Fronty nebyly dlouhé, a tak jsme v pohodě stihli výkop druhé půle. Akorát na rozdíl od prvního výjezdu nešlo platit kartou.

Bohužel zbytek zápasu již žádný gól nepřinesl. VfB se snažilo o vyrovnání, ale chyběl pohyb ve finální třetině hřiště a nějaká lepší myšlenka. Také lavička vzhledem k počtu zraněných hrotů nenabízela dobré možností pro závěrečný tlak, na hřiště vyběhli nezkušený Millot a stárnoucí Didavi. Freiburg se zatáhl a zkoušel štěstí z rychlých brejků, přičemž pár z nich bylo velmi blízko vsítění branky. Domácí prohra znamenala zklamání. Nic jako děkovačka se z pochopitelných důvodů nekonalo, a tak jsme zamířili zpět do města. Minuli jsme fandy prodávající lahváče s výtěžkem určeným pro fanouškovský spolek, fanouškovskou hospodu, dva pouliční obchody s merchem (v jednom byly ofiko dresy za 20 a VfB Puma trika za 8, jenže pouze velikosti XS a XXL, a hobit ani zápasník sumo mezi námi není). Po utkání je prý pro řadu fandů zvykem dát si fast food a koukat u stolku na následující zápas Bundesligy. Zrovna se vysílala Hertha proti Bayernu.

Třetí den jsme znovu šli pozdě spát po posezení ve městě a také jsme později vstávali. Plány na návštěvu opětovnou návštěvu Mercedes muzea, na které nám stále platila městská karta, tak vzaly za své. Mimochodem, na rozdíl od Norimberku město obě noci žilo, jako kdyby žádný Covid nebyl. Všude spoustu lidí na ulici a občas také hodně nepořádku. Pár ulic bylo doslova plných rozbitých skleněných lahví, které museli uklízeči odklízet. Nevím, zdali se ničení rovná místní kratochvíli. Z dálky jsme byli také svědky docela tvrdé potyčky. Dvě tlupy mladých asi o deseti členech se do sebe pustili a došlo i na kopy ve vzduchu do krku, které jako by vypadly z nějakého kung-fu filmu. Raději jsme zrychlili krok a o chvíli později nás minula policejní auta. Až na tuto ojedinělou událost ale město působilo bezpečně. To jen krátká odbočka k nočnímu dění. V neděli jsme se pokusili stihnout alespoň muzeum po cestě, pořád na něj bylo ale málo času, a navíc bylo velmi nudné, podle všeho se jednalo o muzeum regionu. Z tohoto plyne pár poučení – nepokoušet se za každou cenu navštívit tolik věcí, aby se městská karta vyplatila, a tolik nepospíchat. Život opětovně komplikovala také ochromená městská doprava, ale Flix Bus zpět jsme v pohodě stihli. Druhá cesta obsahovala přestup v Mnichově, kde jsme se krátce prošli po centru. Místní radnice je skutečná skvostná, ostatně jako celý Marienplatz, a když jsme navíc míjeli Allianz Arenu, bylo jasné, že se sem ještě chceme podívat. O tom se ale raději nezmiňovat před fandy VfB, kteří Bayern, stejně jako většina Německa, nemusí.