EURO 2020, Česko - Nizozemsko: První post-lockdownový výjezd přinesl památnou výhru českého mančaftu

 autor: Marek

Psal se říjen 2018. Na okénku je nalepený nápis „sold out“. Nacházíme se u stadiónu Groupama Arena v Budapešti. Cílem bylo místní derby mezi Ferencváros a Ujpest. Lístek se předem koupit nedá, návštěvnost posledních let nás ovšem naplňuje optimismem. Zápas nebyl vyprodán již pár sezón. Důvodem není nic jiné než orwellovské opatření vlády – skenování žil, což překvapivě ultras odmítají. Bojkot ovšem končí právě před naším zápasem a na zápas se nedostáváme.

Budapešť je i tak fajn město na pár dní, během kterých projdeme většinu největších lákadel. Pokud jde ale o fotbal, stále máme s maďarskou metropolí účty. Těžko soudit, kdy se budou skládat. Mimochodem, panoráma města kousek za centrem doplňují obří jeřáby. Staví se nový národní stadión pro 65 000 diváků.

O rok později v létě se spouští první vlna prodeje lístku na Euro 2020. Stupidní formát s 12 pořadateli moc na atraktivitě nepřidává. Prodej probíhá formou loterie – uživatel si zadá požadavek na zápas, počet lístků, kategorii vstupenek. Volím dva zápasy ve skupině a osmifinále v Budapešti po dvou tiketech a jeden lístek na finále. Pro jistotu nečekám, že by cokoliv vyšlo – přece jenom, zájem asi bude veliký. O to větší je mé překvapení, když je mi nabídnutý 1 zápas ve skupině, osmifinále a finále. Koupit lze pouze vše najednou nebo nic. Netřeba váhat. Jo a žádná pandemie neexistuje, s takovými scénáři na mě nechoďte. Stadióny jsou plné, cestuje se bez omezení a užíváme si slunné dny.

K nadcházejícím událostem asi není třeba sáhodlouhého komentáře. Vše se posralo. Euro odloženo na příští rok. I to vypadá jako utopie, ale je třeba věřit.

Během letoška se postupně dozvídáme povolené kapacity. Pár měsíců před ještě lze prodat lístky, čehož využiji u zápasu ve skupině. Očekává se komplikované cestování a mezi oběma zápasy je asi desetidenní okno, takže bych se dvakrát táhl na stejné místo.

Asi před měsícem ráno vstávám. Otevřu oči, zkontroluji čas a asi za minutu tak nějak automaticky maily na mobilu. Píše se, že mi byl zrušen lístek na finále z důvodu kapacity. OK, tohle dokáže člověku znepříjemnit den. V té době navíc nebyly oznámeny povolené kapacity, díky čemuž tato novina dává ještě menší smysl. Plány na velkolepý zápas ve Wembley jsou zhatěny. Dostat se tam s lístkem za 95 liber by byl majstrštyk.

Zbývá tak pouze jeden zápas. Osmifinálové utkání. Je zde určitá šance, že by si tu mohli zahrát Češi. To by bylo docela super, a tak nějak by to vynahradilo předchozí příkoří (spešl kategorie ala Kuča?). Nejdříve se ovšem musíme dostat ze skupiny. Navíc je tam vícero možných skupin, z kterých se do tohoto klání bude postupovat. Ačkoliv systém turnaje je mírně řečeno zmatený, je jasné, že by muselo jít o neskutečnou náhodu.

EURO fanzóna v Budapešti.

Nakonec to dopadlo. Díky Švédům a Slovákům (sorry, bratria!). Pojedeme na Čechy proti Nizozemsku, které ve svojí skupině rozjelo gólostroj. Stejně jako před třemi lety mě doprovází Venca, který se spolupodílí na chodu tohoto (doteď hibernujícího) blogu.

Srazy na Hlaváku po čtvrté ráno. Už se zde srocují fanoušci v dresech. Jako správní výjezďáci bereme low cost vagón (jinam nebyly lístky). Čeká se divoká cesta. Nakonec se ani trochu neskandovalo – zklamání? Jak se to vezme, aspoň se dalo trochu pospat – sčítáme to po dvackách a půlhoďkách, člověk má pocit, že nespí, ale ve výsledku to něco hodí – taková cestovní klasika. Strategický plán nevzat si power banku (asi už máme Němce, neb se zapomnělo) komplikuje život, protože zásuvky absentují. Co ovšem překvapuje je rozsah místa na nohy. Správní Čecháčci si s sebou vezou řízky v chlebech a ani my nejsme výjimkou.

Spolufanoušci vystupují do místního pařáku notně posilněni. Jak tohle dopadne, netušíme. Každopádně konečně se začíná skandovat. Metrem se přesouváme na Airbnb, ubytování jsme hned vedle synagogy. Pokoj v pohodě, akorát zaráží přítomnost pouze jednoho miniaturního okénka, což následovně činí vzduch poněkud hůře dýchatelným (obě následující rána se probouzíme propocení jako bychom byli naložení ve vlastní šťávě). Později se u nás ještě ubytovali mravenci a pochutnali si na otevřeném balíčku Bebe sušenek = mezikulturní výměna. Čas krmě nastal i pro nás. Hned v první restauraci je nám řečeno, že je třeba mít (nějakou místní) kartičku, kterou se prokazuje podstoupená vakcinace a bez ní vstup není povolen, ani po ukázání výsledku PCR testu. Tohle jsme fakt nečekali, když je jinak povolený „plný dům“ na zápas. No nic, jde se najít zahrádka. Všude jsou 3-4 stoly a ve městě plném fotbalových fandů se prostor hledá těžko. Nakonec vezmeme zavděk jakýmsi venkovním barem s kuchyní, kde si dáváme fish and chips, což opravdu není typická místní kuchyně.

Nepříliš přátelský působící Puskás Aréna.

Dále se přesouváme na stadión, ale první je třeba vyzvednout Covid náramek. Ten je vydáván zhruba dvacet minut pešky od Puskas Areny a kousek od fanzóny. Jsme připraveni na nejhorší, avšak fronta postupuje skutečně rychle a do pár min jsme hotovi. Stačí ukázat doklad a potvrzení o testu. Náramek platí i na vstup do fanzóny, kde na chvilku omrkneme situaci. Je zde několik velkých obrazovek, občerstvení a různé soutěže – speed metr pro střely, cvičení na nahrávky do všech směrů na čas, střely na přesnost, nohec, hřiště na malý fotbal, herní konzole. My už ovšem pospícháme na stadión, abychom si stihli užít atmosféru plnou očekávání. Časový slot na lístku je vyhrazen pro čas 16:30-17.00, což má teoreticky zmenšit davy, ale prakticky to samozřejmě má nevalný efekt. Lístek je aktivován přes Bluetooth v appce a není tedy třeba načítat QR kód. Pípne se a brány se otevřou.

Puskas Arena působí zvenku vskutku kolosálně. Dojem ještě zvyšuje fakt, že postavit ji zabralo pouhé dva roky. Raději se nechci zamýšlet nad tím, jak dlouho by to trvalo v našich luzích a hájích. Mají ovšem stadióny duši? Pokud ano, svatostánek nesoucí jméno slavného místního rodáka jí rozhodně nemá. Betonová šeď kolem dokola. Nedalo se čekat, že by stadion svítil duhově, nicméně tady absence jakýchkoliv barev působí spíše jako někde v Pchjongjangu. Před vstupy je jen pár stánků s občerstvením, jdeme tedy rovnou na svá místa. Je třeba vyjít po můstku, neleze se z levelu ulice. Svá sedadla máme v sektoru 111. Stejně jako v Edenu se jedná o sever, akorát ne vyhnanství v rohu, avšak hezký výhled za bránou, hned vedle sektoru většiny českých fans. Ideál i výškou – řada 16. Do výkopu ještě zbývá necelá hodinka. Doplňujeme ionty. Vodový Heineken is the new Gambrinus. Více slov není k jednomu ze sponzorů turnaje třeba. Místa se pomalu, ale jistě zaplňují. Zevnitř působí Puskasova aréna mnohem útulněji. Vše laděno do červeného hávu, což koresponduje s našimi národními barvami. Ochozy velmi blízko hřišti zaručují kvalitní výhled ze všech míst. Tři úrovně tribun, působící souměrně a ne jako poslepované části skládačky. Většina našich sousedů jsou místňáci, kteří se bohužel zápasu své země nedočkali. Ale všechna čest Maďarům za výkony ve skupině smrti.

Předzápasový program není nikterak zábavný. Na ubytku jsme si pouštěli pár fotbalových odrhovaček typu Its Coming Home a z legrace nás napadla i totální šílenost od Tří sester, kterou někdo hodně sjetý vybral jako oficiální song české repre pro Euro. Ani ve snu by mě ovšem nenapadlo, že se toto bude hrát na skoro plném stadiónu a na velkoplošných obrazovkách se budou promítat lyrics. Ukážeme kuráž! Euro! Potom zvuk tradičních (českých?) dud. Aspoň, že této ostudě nikdo z cizinců nerozumí. Po této parádě se na hrací ploše rozvinou velké dresy obou zemí. Čtou se sestavy. Franco Šilhavý překvapil a volí Kadeře nalevo, Šévu na kraji a Tondu Baráka na podhrotu. Čváchtáme si. Nizozemsko táhá z klobouku dva dravé hroty na brejky, neb Memphise doplňuje Malen, platný Weghorst tak odpočívá na lavičce.

Plně využitá kapacita stadionu šla na atmosféře znát.

Česko začíná za naší bránou. Chorály se jedou už notnou dobu. Klasická klasika se skákáním nesmí chybět. „Kdo neskáče, není Čech, hop hop hop“ a hezky si poskákat, aby si posléze během utkání asijští turisté sedící za námi stěžovali. Oni jsou tu přece na dovolené, na fotbale jsme zásadně zticha a sedíme jako spořádaní lidé. Tento mor bohužel kazí nejednu velkou evropskou soutěž. Námitky nás samozřejmě příliš nevzrušují a táta asiat si radši přesedne, na záda nám teď musí koukat synátor. Už tak úporné horko ještě pocitově zvyšují akce Nizozemců od útlého začátku. Vše ovšem s menším či větším přehledem hatí naše defenzivní šiky. Kalas musel mít za první půli snad tisíc clearances, Vaclík znovu skvěle čape, Kadeřábek bojuje s dosavadní hvězdou turnaje Dumfriesem, kterého o poznání více baví útočit, než se vracet. Náznaky šancí zvládáme vyřešit a soupeř tak nemá žádnou větší tutovku. Sami toho nezvládáme tolik vymyslet, podržet balón, ale i tak jsme si připsali na konto pár fajn akcí a dokonce i střel. Zvládáme udržet nulu do poločasu, to je klíč k úspěchu. Snad se v druhé půli povede nějaký brejk, když se bude Nizozemsko víc tlačit dopředu. Zároveň je pořád třeba si dávat pozor na hloupé chyby. Atmosféra je fajn, rozjely se i mexické vlny, do kterých se zapojil celý staďák. Maďaři viditelně přejí nám, ale trochu divně skandují také svoje chorály – Ria Hungaria a Allez Magyarország. Párkrát se ze slušnosti přidáme, ale podesáté je to už lehce otravné, vždyť jejich tým už je venku. Kdyby se radši oni přidali k nám, jako pár místních fandů ve fanzóně, které jsme učili vyslovovat „Češi“.

Hned po půli se do zteče válí hoši v oranžovém. Malen obhazuje Kalase a protože je tak třikrát rychlejší, stojí před Vaclíkem. Dát gól je málo, ještě musí udělat kliku brankáři. Ten se mu vrhá pod nohy a nadvakrát míč chytá. Takhle by to šlo. Pořádně jsme si oddechli. O pár chvil později se osmělí i Češi. Píská se. Stalo se to hned před námi, ale stejně jsem zmaten. De Ligt dostává žlutou. Pozice pro přímák fajn, z toho by něco už mohlo být. Náhle se do akce dostává VAR a pan sudí, kterým byl nějaký plešatý Rus, který jako vždy pískal proti nám, jak se na stadiónu tradičně jeví, je volán k monitoru. Řeší se červená karta! Většině stadiónu dojde, o co jde, až po zhlédnutí záznamu na obrazovce. Soupeř v deseti je poněkud větší šance na výhru, to zní fajn. A také se tak děje! Červený kartónek vykoukl z kapsy a stoper Juventusu bez větších protestů opouští hřiště.

Pozápasové oslavy nebraly konce.

A v 68. minutě to přijde. Centr, Kalas vyhraje hlavu a prodlouží na zadní, tam zavírá Holeš a vedeme. Neskutečná euforie. Křičím ze všech sil, až se mi skoro dělá špatně. Nesmím ale přestat. Gól je třeba oslavit. Rázem jsme proti oslabeným sokům na koni. O dvanáct minut později se trefuje také Schick po skvělé práci znovu Holeše. Čekal jsem už Holešovu střelu, ale ještě skvěle dává pod sebe a naše hvězda uklízí na první tyč. Člověk se musí hodně přemáhat, aby v sobě našel síly na minutový řev z celých plic. Ostatně, na hlasu je to potom poznat ještě třetí den po utkání. Objímáme se s dalšími Čechy okolo, hráči slaví přímo u kotle vedle nás. Červená masa explodovala. Utkání v klidu dokopeme. Závěr probíhá i u nejbližšího rohového praporku. Češi celý zápas bojovali jako lvi a ukázali nepoměrně větší hlad po vítězství. Nemohu si pomoct, přišlo mi, že Nizozemci celý zápas hráli ledabyle. Těžko soudit, jestli nás podcenili, nebo jim jen neseděl silový styl do těla. Venca rozjíždí popěvek „tak jsme v Baku no a coooo“, který se relativně uchytil mezi okolními příznivci. Adoptujeme opuštěnou českou autovlajku, s kterou zběsile máváme (pár okamžiků před odjezdem ji zapícháváme v jednom z parků, aby vlála. Do minuty ji ale sebere cizí týpek, sroluje a uloží do batohu. Těžko říct, jak s ní naložil, ale snad mu udělala radost). Děkujeme hráčům za skvělý zážitek. Krásné oslavy s českou vlajkou nás plní hrdostí. V útrobách stadiónu to po zápase žije. Venku nás zastavuje náhodná televize a ptá se na pocity. Otázka „How are you feeling?“ dává vzpomenout na české reportéry. Jak asi, ty vole? Sotva mluvím a tak plácnu pár slov, potom skáčeme s pár dalšími Čechy a naší vlajkou před kamerou. Záběry se mi nepovedlo nikde na netu najít, což je možná pro dobro lidstva lepší. Cestou ze stadiónu a celkově následující večer nám hodně Holanďanů gratuluje. První kontakt nastal na obědě před duelem, kdy nám bylo řečeno „Good luck, you gonna need it!“ No, kdo se směje poslední… Po utkání jsou ale všichni totálně v klidu a uznávají, že jsme byli lepší. Plácají si s námi i Maďaři, pár seniorů mává z oken s tabletem a ukazují, že celou dobu drželi palce. Naše fandy potkáváme po celou noc a oslavy stojí za to. Kvůli restrikcím všichni musí sedět venku, ale vzhledem k letnímu počasí to není žádný problém. Další den sledujeme Chorvatsko vs. Španělsko ve fanzóně. Atmosféra nic moc, ale zápas stojí za to. Večer se potkáváme s budapešťskými přáteli Vency. Většina Čechů následující den odjela, náš exodus nastává až v úterý odpo, takže dva dny potkáváme především Holanďany, kteří si pobyt prodloužili.

Abychom nebyli příliš tl;dr, město samotné si zaslouží také menší guide. Většinu největších atrakcí jsme stihli již při první návštěvě, takže tentokrát jsme hlavně chillovali, ale i tak byl čas na to projít si ty (podle nás) nejlepší spoty. V Budapešti funguje MHD spolehlivě - 4 linky metra včetně té nejstarší na starém kontinentu, která rozhodně stojí za projetí, doplňují trolejbusy a busy. Tiket na 3 dny vyšel na 300 Kč. V centru je ovšem vše blízko, a tak se lze často dopravovat po svých. Airbnb vyšlo na 1500 na dvě noci pro dva, nabídka byla široká. Pokud jde o zajímavá místa, začněme u Řetězového mostu (Széchenyi Lánchíd). Největší market vedle Řetězového mostu nabídne fajn atmosféru a možnost koupit klobásky jako suvenýry, je zde ovšem zboží všeho druhu. Široký Dunaj nabízí hezké pohledy, dále pokračujeme na hrad Buda (ani jednou jsme nešli dovnitř) a hned vedle na známý insta spot Rybářskou baštu (Halászbástya). Odtud je hezký výhled na majestátní Parlament a teď již také na Puskas Arenu v dáli. Na stejné straně řeky o trochu výš se nachází Citadela, v noci super výhled na osvětlené město.

Matyášův chrám hned vedle známé Rybářské bašty.

Maďaři mají tak trochu fetiš na vlastní historii, a tak se rozhodli u příležitosti 1000. výročí postavit vícero rádoby starých staveb. Většina je šedivých a nevkusných. Do této kategorie spadá právě Citadela, která se vyplatí navštívit jen díky vyhlídce, náměstí Hősök tere, Vajdahunyad – obzvlášť bizarní stavba, jelikož se jedná o kopii slavného transylvánského hradu, která vznikla v roce 1896 a má působit středověce. Vedle tohoto hradu se nachází Euro fanzóna a obrazovky se sledují právě s touto stavbou v pozadí, což je docela netradiční pohled. Co je ovšem hezké, je Parlament – zvenku i zevnitř (prohlídka není drahá a stojí za to, akorát je třeba rezervovat předem). Největší synagoga vypadá zajímavě exteriérem, ale vstup je předražený (asi 4 kila). Bazilika svatého Štěpána skýtá hezký výhled z věže na celé město a to se vyplatí. Budapest Eye taktéž poskytne pohled z výšin a přilehlý park je fajn na setkání večer, frekvence obtěžování od pobudů byla jaksi nečekaná, nicméně naše místní buňka na to byla zvyklá. Až na Citadelu se všechna místa v tomto odstavci nachází na straně řeky, kde je také samotné centrum a vše lze stihnout za den či dva, když si člověk pospíší. Viděli jsme také Aquincum – rozlehlé nálezy města z dob starověkého Říma, to už je ovšem trochu z ruky.

Majestátní Országház a typická žlutá Budapešťská šalina.
Popisy fotek píše Venca. (Pozn. red.)

Co by bylo Maďarsko bez pořádného guláše. Akorát je třeba pamatovat na to, že název pokrmu zde znamená polévku a nikoliv omáčku. Dále bodne rybí polévka halaszle podávaná s hrnkem plným papriček, které určitě nezkoušejte ochutnávat samotné jako před lety já. Langoš pochází také odsud a na rozdíl od svých českých kolegů se nepodává v pro nás tradiční kombinaci česnek + kečup + sýr, ale většinou se smetanovým základem. Maďarská verze trdelníku vyjde na 30 Kč a chutná dobře. K pití je všude k dostání české pivo, někde dokonce točená Plzeň. Z lokálních piv ušlo Soproni (o dost lepší než Heineken). Maďaři si pálí pálenky, které kreativně nazývají „pálinka“ – byla nám nabídnuta domácí na ochutnávku, chuťově podobné jako slivovice.

Budapešť určitě stojí za navštívení nejen kvůli fotbalu. Cesta všehovšudy vyjde z Prahy na 7 hodin a je tu o něco levněji než u nás, pokud nepočítáme napálené ceny v nejvíc turistických místech. Doufám, že stejně jako naše cesty, ani cesta nároďáku Eurem nekončí.