autor: Marek
Odbíjení nedaleké metropolitní katedrály (která mimochodem více vypadá jako Sauronova věž než jako dům Boží) pročíslo vzduch a započala další z nedělí strávených v městě na řece Mersey. Na Liverpool příjemných 16 stupňů bez typického otravného větru. Klidný den. Pro mě ovšem zároveň také matchday. Před pár dny se mi povedlo koupit lístek na Everton vs. WHU. Na resale platformu skrze oficiální web jsem se dostal krátce po půlnoci a ani jsem nedoufal, že by se mi povedlo tiket ukořistit. Lístků bylo překvapivě na prodej kolem deseti, a to pro kohokoliv bez klubového členství. Po kliknutí na dané místo se objevil náhled, jaký výhled bude návštěvníkovi nabídnut. Projel jsem si místa na protilehlé. Horní tribuna byla limitována sloupem (vrátily se mi vzpomínky na Letnou, proč si některé kluby tento architektonický prvek nemohou odpustit?), i když stála o 10£ více. Bral jsem tedy devátou řadu od hřiště, kousek od středové čáry, za příjemných 40£. Těšit jsem se mohl také na slávistickou sílu v řadách Hammers. Nad startem Cufa ovšem visel otazník.
Cesta na stadión z centra vyjde na 2,5£ autobusem, platit lze bezkontaktně a před vystoupením je třeba si pokaždé zmáčknout tlačítko. Já jsem měl odvoz od letitého fanouška Toffees Iana, a to už v půl dvanácté. Vyřizoval totiž něco ve městě a měl mě po cestě. Dali jsme řeč o zápase. Ian tipoval výhru Evertonu 2:1, i když nebyl příliš šťastný z absence elitní letky ve složení Dominic Calwert-Lewin+Richarlison. Další zastávkou byla hospoda Thomas Frost kousek od stadiónu (jedna z řetězce Wetherspoon, známého levným pivem). Místo vypadalo skutečně autenticky, a to včetně fanoušků. Evertonu se přezdívá „the people’s club“ a kořeny jsou cítit i dnes. Posedávali zde i příznivci WHU a nikdo si jich nevšímal. Moje další kroky vedly do klubového fanshopu, kde jsem si koupil klubovou šálu za 12£ (v obchoďáku St. John’s se dá stejná sehnat za 8£)., což mi na Anglii přijde jako dobrá cena. Do zápasu stále zbývalo něco přes dobrou hodinku. Fronta před Mekáčem o ulici dál vypadala na půl hodiny, a to samé před „chippy“ u stadiónu. Koupil jsem si tedy rychlý snack v Aldi a po konzumaci vyrazil na Goodison Park.
Turnikety jsou rozděleny podle čísel asi na 80 jednotek a na vytištěné vstupence není uvedené, z které strany je kolikátý. Musel jsem tak obejít celý stadión. Výhodou takového množství vstupů je ovšem rychlost. Byl jsem asi pátý na řadě. Zároveň neproběhla vůbec žádná bezpečnostní prohlídka. Security se mě ani nedotkla, jen jsem si pípl lístek a prošel. To jsem skutečně nečekal a z hlediska bezpečnosti je to poněkud diskutabilní. Půl hodiny před zápasem se již stadión začal pomalu plnit. Na občerstvení se také čekalo neúnosně dlouho, čemuž nepomohl také nedostatek stánků, nic jsem si tedy nedal (nabízeny byly masové koláče) a radši si šel vychutnat atmosféru v hledišti. Řady jsou označeny jak písmeny, tak čísly, což mi přišlo trochu matoucí. Když jsem konečně zaujmul místo, Everton se právě rozcvičoval těsně před námi. Nechyběly ani dvě trochu nečekané hvězdy Demarai Gray a Andros Townsend. Fanoušci si oba hráče rychle oblíbili, čemuž svědčil i aplaus při vyvolávání sestavy. Příležitost vycítili i prodejci šál před zápasem, kteří již nová jména zahrnuli do nabídky. Výkop se blížil, a nakonec byla obsazena i obě místa vedle mě. Záhy jsem si uvědomil, co to obnáší. Sedačky byly natěsnány velmi blízko u sebe a člověk s dlouhýma nohama moc velký komfort vskutku neměl. Když se kolega přede mnou lehce zaklonil dozadu, dostal jsem do kolen a z obou stran se na mě lepila prostorově výrazná stehna dalších návštěvníků. Zážitek podobný letu s Ryanair. Pokud jde o samotný Goodison Park, i tribuny působí, že jsou blízko hřiště. Stadión tak opticky nevypadá velký a kapacitu 40 tisíc bych netipoval. Zároveň ovšem aréna má útulný dojem. Totéž se dá říci i o pohledu zvenčí. Klub s tak bohatou historii by si ovšem zasloužil i muzeum.
Pojďme ale k zápasu, ve kterém se bohužel z české legie představil pouze Tomáš Souček. Irons od začátku utkání dokázali ovládnout střed hřiště, což fanouškům Evertonu dávalo tušit, že to dnes nebude lehký den. Suk a Declan Rice působili mnohem klidnějším dojmem, skoro neztráceli míč a diktovali tempo hry. Dokázali také mnoho míčů vyhrát, což v jejich podaní vypadalo až jednoduše. Na druhé straně záložní řada Evertonu velmi často chybovala a uchylovala se k dlouhým nákopům na Rondona, který ale osamocen na hrotu nic neuhrál. Bylo naprosto zjevné, že Toffees chybí rozehrávač, který by hře dal myšlenku. Dva takoví tu ještě v minulé sezóně byli. Jeden je pod policejním vyšetřováním a druhý odešel do Kataru, což mnozí fanoušci vzhledem k historii zranění a výši platu kvitovali. Bohužel adekvátní náhrada nepřišla. Útočná letka Iwobi, Gray, Townsend byla vyloženě brejkově laděná a na kontrolu hry moc pomyšlení nebylo. Inu, uchylovat se ke hře na brejky doma, to nevoní snad žádným fans, a tak se s postupem času zvyšovala frekvence výkřiků typu „for fuck’s sake“.
Na „mé“ lajně se pohyboval Lucas Digne. Bek s jedním z nejlepších centrů v lize. Ukazoval ovšem také, že dozadu se mu moc nechce a jeho defenzivní povinnosti často přebíral Doucouré. V konečném důsledku často hořela právě levá strana Evertonu, přes kterou primárně vedl West Ham útoky. Na druhé straně Coleman byl pevnější do defenzívy, ale nepodporoval tolik útok. Prvních 30 minut přineslo úplné minimum nebezpečných akcí. Ospalé utkání narušil nebezpečnou hlavičkou až Doucouré. Potom přišel na řadu londýnský klub. Bowen nebezpečně pálil a míč dorazil do sítě Souček. Pomezní ovšem již mával ofsajd. O poločase tak bez branek. Doufal jsem v rychlý gól, aby se to celé konečně rozjelo. Přece jenom, bezbranková remíza by na návštěvě Premier League mrzela.
Po poločase do hry vstoupili lépe domácí a Rondon těsně minul hlavou pravou tyč. Možná jeho první dobrý moment v celém utkání. Everton si ale nedokázal vytvořit souvislý tlak a záhy se do hry opět začali dostávat hosté. V 73. minutě Godfrey dokázal odvrátit centr jen svící a nejistý Pickford se nechal přehlavičkovat Antoniem. Výsledkem byl roh. Obecenstvo si bylo jisto faulem na anglickou jedničku, ale již z tribuny se mi zdálo, že brankář do souboje nešel dost důrazně. Žádoucí by bylo míč vyboxovat. Sluší se zmínit, že Pickford měl s vysokým míčem problémy už v první půli, kdy mu balón vypadl, a tak tak se nedostal k hráči soupeře. Z následné standardky se hlavičkou prosadil Ogbonna, když zatloukl centr k tyči. Reakce Rafy Beníteze byla v podstatě nulová, do hry přišel pouze mladý Gordon. Po pohledu na lavičku ovšem vše dává smysl. Do hry nebyl až na Toma Daviese, který také hraje spíše dozadu, připraven žádný alespoň trochu zkušenější hráč do ofenzívy. Kádr Evertonu je z tohoto pohledu velmi limitován a pár zranění dokáže nadělat slušnou paseku. Poslední minuty přinesly pár náznaků šancí, ale obrat se nekonal. Druhý gól naopak mohl přidat Bowen, ale body do fantasy ligy mi nepřinesl. Everton doma podlehl West Hamu, který se na něj bodově dotáhl.
Tribuny se po konečném hvizdu bleskurychle vyprázdnily. Pravděpodobně chtěl každý předejít kolonám. Slunečné počasí pokračovalo, a proto jsem se rozhodl dostat domu po svých. Vyšlo to na zhruba 40 minut a cestou mně většinově doprovázeli příznivci West Hamu, kteří šli do centra na vlak. Procházka od stadiónu do města moc zajímavých věcí nenabízí, ale alternativní cestou se dá dojít k jedné kuriozitě spjaté s klubem. Jedná se o věž prince Ruperta, která se nalézá na logu Evertonu. Rupert Falcský, narozen v Praze, byl syn českého „zimního krále“ Fridricha a bojoval během anglické občanské války na straně royalistů. Podle stránky na Wiki to byl skutečně zajímavý člověk – výborný vojevůdce, pirát, vědec, vynálezce, umělec. Toť tedy malé spojení Česka a Evertonu. Jakkoliv majestátně toto vyprávění ovšem zní, samotnou věž, která dříve sloužila jako vězení pro drobné zločince, dnes lze snadno zaměnit za zařízení spojené s kanalizací. Miniaturní posprejovaná budova uprostřed zeleně.
První zápas v rámci Anglie se nakonec vydařil na výbornou. Ačkoliv Evertonu match nevyšel, bylo skvělé vidět na vlastní oči hráče, které sleduji každý víkend v televizi. Navíc za velmi slušnou cenu. Vyšlo i počasí, místy Slunce pražilo až moc a v duchu jsem si pochvaloval kšilt, zatímco diváci okolo se snažili zakrýt ostrý svit dlaněmi. Co se týče atmosféry, fandilo se hlavně v momentech, kdy se domácí celek tlačil do útoku a před rohy. Souvislé chorály byly spíše výjimkou. Super bylo naopak slyšet tradiční předzápasovou znělku. Mimochodem, jde o úvodní melodii ze starého britského detektivního seriálu Z-Cars. V Liverpoolu zůstávám ještě pár měsíců, v některém z příštích článků se tak pokusím přinést také kratší průvodce městem, stejně jako kdysi v případě Lisabonu.
Žádné komentáře:
Okomentovat