autor: Marek
Šála Wisly na mé zdi se ještě ani nestihla pořádně pokrýt
prachem a již zde byl další výjezd za fotbalem. V rámci Střední Evropy
zbývalo již jen Rakousko. Vídeň představovala jasnou volbu. Rozhodovali jsme se
mezi zápasy obou místních rivalů a díky losu nakonec vyhrál Rapid. Nejúspěšnější
tým v zemi s 32 tituly na kontě čekal zápas proti překvapení
posledních dvou sezón Wolfsbergeru. Rapid má také podle statistik
nejvíce
fanoušků v zemi, druhý je potom Linz. Ve Vídni kluby vznikaly na základě
podobného dělení jako v Praze. Rapid reprezentuje dělnickou třídu a
Austria intelektuální elitu. Postupem času se samozřejmě oba tábory promíchaly.
Do výpravy se znovu přidal Venca a trio uzavíral kamarád Pablo (jedná se o
přezdívku/krycí jméno). Cesta započala v Praze. S Pablem jsme se
nalodili na bus RJ, přičemž Venca přistoupil v Brně a to spolu
s několika fandy Rapidu. Cesta proběhla standardně. Stevardka nabízela dvě
verze časopisu Týden – „Týden s Karlem a Týden bez Karla“.
 |
| Vídeň se chlubí kvanty historických památek. |
|
Z místního „Hlaváku“ jsme dojeli na místní „Karlák“.
Celodenní lístek na MHD vychází na 8€. Průzkum centra byl zahájen. Ve Vídni
jsem před lety byl na vánočních trzích. Pamatuji si ovšem jen světýlka, stánky
se svařákem a ještě víc světýlek. Pablo zavíral hattrick návštěv, a tak byl
proti své vůli pasován na vedoucího zájezdu. Panovalo ideální počasí na fotbal.
Zataženo, ale bez deště a zhruba 15 stupňů Celsiových. Trasa vedla přes známou Ringstraße.
Samozřejmostí tak byla procházka okolo Hofburgu a dalších významných budov.
Centrum nebylo příliš plné. Je znát, že sezóna skončila. Naštěstí ovšem ne ta
fotbalová! „Tourist traps“ ovšem nemají mezisezónní pauzu nikdy, a tak pánové
vesele nabízeli show ve Španělské jezdecké škole za 90€. Možnost sledovat
majestátné lipicány, kterak za tuto cenovku chodí hodinu dokola v rytmu
vážné hudby, byla vskutku lákavá, nás ovšem tlačil čas a hlad. V metropoli
kultury jsme totiž zůstávali jen do 23:30. Před obědem jsme se ještě rychle
zvážili, neboť jsme narazili na pouliční váhu, fungující na drobné. Nikdo
z nás zatím nerozměnil, a tak jsme si pomohli českými pětikorunami. Cena byla
20 centů a nominální hodnoty tak seděly skoro dokonale. O žádný zločin se tedy
nejednalo. Překvapilo množství hospod čepujících Starobrno. Jeden
z hezkých kostelů zakrývala nevkusná plachta lákající na akci, která se
konala před budovou – videoherní wannabe festival zdarma, na který mířilo
překvapivě mnoho důchodců. Po spatření stánků s Fortnite jsme přidali do
kroku. Pryč. Pro oběd jsme zvolili místní klasiku – pizzu. Toto kulturní
barbarství se událo v rámci šetření na další výjezdy pro blog, budiž nám
tedy prominuto. Po jídle nám již nic nebránilo v cestě na stadión.
 |
| Stadion má zvenčí opravdu futuristický vzhled. Není divu, když byl dokončen teprve před třemi lety. |
|
Allianz-Stadion, s kapacitou 28 tisíc, leží dobrou
půlhodinku z centra poblíž stanice Hütteldorf. Aréna z venku působí
běžným dojmem. Řekl bych slušný průměr. Ihned zaujmou britské hospody hned
naproti – The Pub a Stag’s Head. Do výkopu pořád zbýval nějaký čas, a tak jsme
se rozhodli omrknout místní fanshop. Před vchodem se vinula dlouhá fronta a
pouštělo se postupně. Obchod je docela velký. Místní určitě nezažili tlačenice
třeba v malém slávistickém fanshopku před zápasem, soudě dle toho, že jsou
zde taková opatření. Po pár minutách jsme šli na řadu a našli také ukrytý
fancorner. Zde příznivci Rapidu řešili záležitosti ohledně permanentek.
V sortimentu nás zaujal čokoládový Mikuláš v zeleném dresu (4,95€).
Už jen pár týdnů a jsou tu čerti! Optali jsme se na možnost uložení batohů,
bylo nám ovšem řečeno, že podobná služba vůbec nefunguje, což nás lehce
zklamalo.
 |
| Socha Dionyse Schöneckera před stadionem |
Před stadiónem má sochu Dionys Schönecker. Jedná se o meziválečného
trenéra a funkcionáře. Pod jeho vedením Rapid získal hned 12 titulů
v domácí soutěži. Mimochodem, tento pán doporučil Pepiho Bicana pro
přijetí do rezervy Rapidu a o pár let později ho nechal odejít po menších neshodách.
Bican byl Schönekerem dokonce pokutován za disciplinární prohřešky. Roli
v tom ale mohla hrát Pepiho vůle odejít. Celý transfer byl nakonec velmi
komplikovaný. Bican nebyl jediným Čechem oblékajícím zelený dres. Z další
devítky krajanů stojí za to vypíchnout Panenku, jenž je vyobrazen na zdi
stadiónu jako jeden z pár legendárních playerů. Každý rok pátého ledna
Panenkovi chodí od Rapidu poštou permice do VIP. Opomenout nelze ani kouče
Československa ze stříbrného MS 1962 Rudiho Vytlačila.
 |
| Antonín Panenka má v útrobách stadionu pamětní desku. Připomínku Pepiho Bicana jsme v blízkosti našeho sektoru nenašli, snad se nachází někde jinde. |
Místa jsme zaujali napravo od kotle. Výhled na zelený pažit
byl výtečný. Domácí fanoušci přicházeli na stadión pomalu, nakonec ale dorazila
slušná návštěva – přibližně 21 500 platících diváků. Z obou týmů jsem
znal pouze Lucase Schmitze, který operoval v obraně hostí a pamatuji si ho
z působení ve Werderu Brémy. Úroveň hry byla horší, než jsme čekali a byli
jsme svědky mnoha technických nepřesností. Hostující Vlci se od začátku urputně
bránili a Rapidu se nedařilo najít skulinky v obraně. Hře chyběl nápad a
nečekané zrychlení hry. Nakonec se domácí přeci jenom dočkali a v 31.
minutě od tyče míč do prázdné brány uklidil Fountas. Řek tak dostál své roli
tahouna letošní sezóny a nejlepšího střelce v lize s teď již 8 góly. O
poločase jsme doufali v lepší fotbal. Stejné přání jistojistě měl taktéž
fanoušek pod námi, který se na zápas oblékl do vesty vlastní výroby poseté
nášivkami Rapidu – k vidění byly nápisy jako „Austria? Nein, danke.“ či
„Bullen schweine“. Salzburgu se tak dostalo čestného místa hned vedle městského
arci rivala.
V 64. minutě udeřili po přímáku hosté. Trefil se Leitgeb. Této
situaci předcházel teatrální pád hráče Wolfsberger. Celou situaci obecenstvo
náležitě ocenilo v podobě silného pískotu. Gól ovšem platil a bylo
vyrovnáno. Rapidu samozřejmě bod nestačil a tlačil se dopředu. V 75.
minutě začala místní tradice, kterou je Rapidviertelstunde (čtvrthodina
Rapidu). Již od raných let Rapid obklopovala aura celku, jež je schopen otáčet
zápasy ke konci. Takový Fergie time po Rakousku a místo v nastavení 15
minut před koncem. Nejlepší comeback se povedl v roce 1921 v derby
proti Wiener AC. Rapid prohrával 3:5 a nakonec soupeře udolal výsledkem 7:5.
Všech sedm gólů dal Pepi Uridil, velká hvězda tehdejší doby. Fanklub dokonce
navrhl uvedení na seznam UNESCO, což bylo ovšem zamítnuto. Těch 15 minut se
nestupňuje jen fandění, ale také výkon domácích hráčů. Ti mají za úkol jediné –
nechat na hřišti duši. Potlesk, do kterého se zapojily všechny tribuny,
pravidelně hecoval domácí a ti brzy přikovali Wolfsberger k vlastnímu
pokutovému území. Tlak se stupňoval, kýžený gól však nakonec nepřišel a oba
soci se rozešli smírně. Rapid mohl být zklamán, ale hráči do toho dali vše a
chybělo i trochu štěstí, jelikož dost střel šlo těsně vedle. Nakonec jsme tedy
měli možnost vidět hezké sportovní drama, což jsme po lehce nezáživné první
půli určitě neočekávali.
V pubu se sledovalo utkání
United vs. Liverpool. Sotva jsme nakoukli, padl gól Lallany a většina hospody
slavila. V neděli byly všechny obchody zavřené, a tak jsme se při hledání
vody museli spolehnout na automat ve stanici U-Bahnu. Byl čas vydat se zpět do
centra, kde nám ještě zbývalo pár míst na mapě. Započali jsme na známém
Stephanplatzu a omrkli katedrálu svatého Štěpána. Budova působí majestátně,
ačkoliv největší kostel země je k naleznutí v Linzi. Zrovna probíhala
mše, a tak jsme mohli interiér sledovat jen z dálky. Tma venku, světla ze
svíček a kadidlo dodaly místu speciální atmosféru. Dále jsme pokračovali
bulváry, plnými drahých obchodů, lehce mimo centrum. Cílem byly masivní flak
towers. Jde o obrovské věže protiletadlové obrany, které byly osazeny silnými děly.
Palebná síla se údajně rovnala až 8 tisícům nábojů za minutu, efektivní proti
spojeneckým letadlům však byly pouze nejsilnější kanóny. Stavby také fungovaly
jako bunkry, které mohly pojmout až 10 tisíc obyvatel. Vedle větší vídeňské
věže stojí hezké hřiště na street fotbálek. Je v tom určitá symbolika. Na
jedné straně věže budící hrůzu v časech temna, na druhé plácek, po kterém
se prohání hráči mnoha národností, které spojuje kopaná. Obě věže jsou
posprejované protiválečnými hesly. Třetí a poslední místní flak tower obsahuje
mořský svět. Rybičky se za několika metry betonu mohou bezpochyby cítit
bezpečně. Poslední zastávkou byl Hundertwasserhaus. Architektonicky unikátní
komplex domů kousek od řeky. Jednotlivé části hrají barvami, součástí je potom
i například chodník před domem, který je lehce prostorově zdeformován. Původní
idea byla vybudovat ubytování pro sociálně slabší občany, dnes se zde nalézá
muzeum. Ještě krátká poznámka k Dunaji – Donaukanal nabízí mnoho
zajímavého street artu po obou stranách nábřeží. Pomalu nastal čas na noční
cestu zpět. Na Hlaváku jsme se objevili o půl páté ráno, ale výjezd za trochu
nepohodlí opravdu stál.
Žádné komentáře:
Okomentovat