Za hranicí vápna: Ekstraklasa, Wisla Krakow vs. LKS Lodž: o klubu na hraně bankrotu, ultras a spasiteli Kubovi

autor: Marek

Výjezd do Polska jsme s Vencou, který se podílí na chodu blogu, plánovali delší dobu. Konečně to klaplo letošní léto. Od začátku bylo jasné, že chceme do Krakova. Já osobně jsem si přál navštívit tamní zápas od doby, kdy

jsem před zhruba sedmi lety viděl v televizi epizodu dokumentu Hooligans - Zákon tribuny, která se odehrávala právě v polském městě. Danny Dyer se zde setkal s ultras obou klubů a v paměti mi zůstala přezdívka Krakova „město nožů“ a název nejtvrdších hools Wisly „Žraloci od Wisly“. Jen taková odbočka – v dubnu došlo k zatčení 12 členů Wisla Sharks kvůli napojení na obchod s drogami a také se dost vášnivě řešilo odstranění vlajky této grupy ze stadiónu. Já sám bych se s nimi určitě potkat nechtěl, takže mi tato kriminalizace nevadí, na rozdíl od části kotle. Co bych ovšem bral, je skvělá atmosféra, kterou si pamatuji z dokumentu. Bohužel dostat se na derby se rovná utopii. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli navštívit běžné ligové utkání. V úvodních kolech bohužel Wisla nehrála s žádným celkem z vršku loňské konečné tabulky, a tak jsme vzali zavděk matchem proti nováčkovi soutěže LKS Lodž. Jedná se o tradiční klub s 2 mistrovskými tituly a 1 pohárem na kontě. Wisla samozřejmě Lodž v obou statistikách hravě předčí se svými 14 tituly a 4 poháry.

Výchozím bodem výpravy bylo zvoleno Brno, kde Venca studuje. Přes Ostravu a Olomouc jsme zdárně dojeli až na místo určení. Cesta proběhla pohodově s RJ. Jedna cesta vyšla necelých 300 Kč se studentskou slevou. Do Krakova jsme se dostali o půl druhé odpoledne a ihned vyrazili poznávat zdejší historické centrum. Z hlavního nádraží se do něj dalo pohodlně dojít. Jak město charakterizovat? Mnoha budovám vévodí cihlový vzhled, tolik typický pro Velkou Británii. Některé jsou postaveny v neogotickém stylu, jindy nalézáme o poznání starší kousky, ale podobný vzhled zůstává pravidlem. Na hlavním náměstí jsou k naleznutí hned dvě obrovské věže. Ta hlavní má oba dny naší návštěvy vyprodáno a to už kolem poledne. Zájem je asi velký. Vzhledem k davům turistů se není čemu divit. Všudypřítomné hordy návštěvníků, to neoddělitelně patří ke koloritu města. Místy se mi to zdá ještě horší než v Praze a to jsem na naše centrum relativně zvyklý. Dalším symbolem jsou kočáry tažené koňmi, za které platí cizinci obrovské částky. Nemůžu se zbavit dojmu, že cestující jsou částečně motivováni touhou ukázat se ostatním. Ostatně kdo by se nechtěl projet jako král v kočáře, zatímco ostatní musí šlapat v horku pěšky. Pokud jde o počasí, to se nám oba dny povedlo náramně – v pátek bylo lehce pod mrakem a příjemná teplota, v sobotu o trochu větší teplo, avšak stále přijatelná teplota. Centrem jsme prošli až do židovské čtvrti Kazimierz, kde jsme měli zamluvený pokoj. Podruhé se mi stalo, že jsem si klíč od Airbnb hostitele musel vyzvednout kódem z boxu na zdi a v obou případech to bylo v Polsku. Loni si pro mě podobnou aktivitu připravili ve Varšavě. Poláci mají tyto malé trezory očividně v oblibě. Anebo jen nemají čas. Dům dostál své lokalitě a z venku opravdu vypadal jako v nějakém ghettu – rozpadlý a posprejovaný činžák, pokoj nicméně nabízel ucházející komfort. Hlavním měřítkem je suchá postel bez přítomnosti nevyžádaných hmyzích přátel, nejsem tedy náročný uživatel cizích bytů. K obědu jsme si dopřáli tácek s masem, což v praxi představovalo klobásu, jitrnici, pár kusů masa, játra, brambory, zelí a rýži. Hodovalo se pod místním hradem Wawel, z něhož jsme od stolu viděli pár oken. V přepočtu na naší měnu rozumná cena. Do zápasu zbývalo pár hodin, a tak jsme pokračovali v průzkumu. Masivní opevnění s bránou a vše z cihel, v místní barvě. Jagellonská univerzita a překvapivě totožný vzhled. Na náměstí pozorujeme sbor v lidových krojích, kterak vystupuje na pódiu. Ihned tipujeme Slováky, ale nakonec zaslechneme polštinu. Na znalosti folkloru střední Evropy musíme ještě zapracovat. Před zápasem jsme se ještě stavili zakoupit svačinu v Žabce. Pokladní mi zkusila nevrátit 10 zlotých, avšak když jsem z angličtiny přepnul do češtiny, tak se přestala hádat. Panslovanství ožilo.

PRO tip pro české návštěvníky Polska: kapusta je ve skutečnosti zelí, ale tím líp!

Třídit odpad, to v Polsku neberou na lehkou váhu.

Ke stadiónu jsme se vydali s časovým předstihem, abychom stihli zakoupit lístky a v klidu si vše prohlédnout. Na místě jsme tedy byli zhruba hodinu a čtvrt před zápasem. Stačilo to? Rozhodně ne. Přestože se hrálo proti nováčkovi ligy, na kasy se utvořila tak dlouhá fronta, že jsme na svá místa usedli 3 minuty před výkopem. Permice se tu asi moc nenosí. Nákup proběhl v pořádku. Byli jsme požádáni o občanky a nakonec platili pouhých 20 zlotých (120 Kč). Pro představu, za magnetku s fotkou města jsem na náměstí platil 10. Mimochodem, bylo to na hlavní tribunu. Na vstupenkách jsme měli napsaná svá jména. Mé se dá zapsat bez diakritiky, a tak jsem byl na rozdíl od Vency označen správně.

Příchod na stadion.

Stadión se nachází poměrně blízko centra. Jízda autobusem nám mohla zabrat 10-15 minut. Stavba zvenku nevypadá příliš fešně a to i navzdory rekonstrukci, která byla dokončena v roce 2011. Samozřejmě rozdíl oproti zbrusu novým stánkům, jako je ten povedený v Gdaňsku je markantní. Na druhou stranu je tady problém návštěvnosti. Na Lechii a její krásný svatostánek chodí zhruba 13 tisíc diváků, celková kapacita nabízí ovšem 43 tisíc míst. Asi není třeba dlouze polemizovat, jestli je lepší sedět v menším a ošklivějším stadiónu s dobrou atmosférou, nebo modernější a pustoprázdné aréně. Wisla tady vítězí a my jsme doufali, že se jí totéž povede i na hřišti. Stadion Miejski im. Henryka Reymana je zasvěcen slavnému útočníkovi meziválečné doby Reymanovi. Proti nováčkovi nejvyšší soutěže LKS jsme nečekali žádnou vyhrocenější atmosféru, ale Polsko je prostě Polsko. Chorály hanobící soupeře začaly již před stadiónem a pokračovaly během zápasu. Dva sektory vedle kotle hostí byly úplně vyklizeny. Vše nasvědčuje tomu, že se jednalo o rizikový zápas a my jsme se zmílili. Wisla by údajně měla mít dobré vztahy s druhým týmem z Lodze Widzew a toto je asi nejpravděpodobnější příčina zlé krve. Anebo se tady jednoduše nesnáší skoro každý s každým? Alianci s Wislou má Ruch Chorzow. Kdysi úspěšný tým, nyní hrající až třetí ligu. Zástupci Ruchu mají své místo a banner v kotli. Dalším spřáteleným klubem je Slovan Bratislava, který má vyčleněno místo pro své fans nalevo mezi ultras. Vlajka Slovanu byla složena ještě před koncem zápasu, asi spěchali domů – cesta do Blavy určitě zabere delší dobu než návrat domů Chorzowákům. Mezi fandy domácích jsme našli hned několik dresů Ondráška, který teď válí v MLS. Určitě zde byl populární postavou. Pár ultras mělo triku s nápisem „welcome to the city of knives“. Hned jsem si vzpomněl na dokument zmiňovaný v úvodu.

Wisla měla ze čtyř zápasů stejný počet bodů, a tak potřebovala vyhrát. Také dala zatím pouze jediný ligový gól. LKS měl také 4 body na kontě, avšak z jejich strany určitě panovala větší spokojenost. Vše bylo připraveno k výkopu a mohlo se začít. Wisla od začátku kontrolovala zápas. Tempo udával hlavně Španěl Chuca v záložní řadě domácích, který pochází z akademie Villarealu. Na hřišti ovšem byli odchovanci o poznání slavnější adresy. V zápase polské ligy se střetli dva hráči, kteří prošli akademií Realu Madrid. Za Wislu Brazilec Jean Carlos Silva, který se do Krakowa dostal přes Granadu, kde zasáhl do jediného zápasu. Na straně LKS to byl Daniel Ramírez, taktéž hrající zálohu. Wisla v první půli útočila proti kotli a ve 23. minutě přišel první úder. Ten hlavou zasadil veterán Brozek, nikým nehlídán. Byla to první větší šance utkání a stadión ihned propukl v jásot. Fandilo se solidně a do chorálů se pravidelně zapojovala i naše hlavní tribuna. Gól do šatny přidal po rohu Niepsuj. Technickou kvalitou polský zápas dost pokulhával i za naší ligou. Výjimkou nebyly hrubé chyby při špatném zpracování. Dobrá atmosféra tyto nedostatky ovšem vyrovnávala. Nastala přestávka a my mohli přemítat, jestli sklapne Csaplárova past. Při tom jsme se vydali na průzkum občerstvení. Pivo se podává pouze nealko, k tomu nějaká ta klobása či polská klasika zapiekanka. V 60. minutě vlétl do hry hráč, na kterého jsme se těšili nejvíce. Pochopitelně jde o populárního Kubu.

Není tajemstvím, že Wisla měla minulou sezónu vážné existenční problémy. Během poslední sezóny vše začalo prosakovat do médií a peníze chyběly i na výplaty. Díky práci investičního novináře Jadczaka víme více a jedná se často až o absurdní skutečnosti. Zmínit je znovu třeba Wisla Sharks a jejich mafiánského šéfa Misieka. Tato skupina hools se infiltrovala do všech struktur klubu a svými ilegálními praktikami odlévala z pokladen milióny zlotých. Do toho se přidala špatná platová politika a nepřehledná vlastnická struktura (také vám to připomíná podobný příklad v ČR?). Klub také platil hodně peněz za pronájem stadiónu městu. Velký vliv každopádně měla již zmíněná mafie a její vydatné tunelování. Jako zachránce se objevil podivný podnikatel Vanny Ly, který se prohlašoval za člena thajské královské rodiny a bývalého osobního přítele Jana Pavla II., slibující velké investice do klubu. Žurnalisté ovšem zjistili, že tento člověk žádné vazby na panovníka Thajska nemá a adresa jeho firmy se nachází ve starém domě, kde prostory sdílí spolu s barem a kadeřníkem. Do Polska přiletěl budget letem jednat o koupi slavného týmu. Prodej byl povolen za symbolickou cenu jednoho zlotého a delegace se jala oslavovat uzavření dohody do postaršího krakovského restaurantu, když došlo k placení, karta skupiny údajně nefungovala. Nový investor nakonec začal chrlit výmluvy a od koupě odstoupil. Na cestě do lucemburské banky, kam se letělo kvůli převedení peněz, měl ztratit telefon obsahující údaje od svého konta a několik dní poté utrpět infarkt. Od té doby se o panu Ly neslyšelo. Vyšlo najevo, že zaplacen ani ten jeden zlotý, což byla částka na základě dohody v Polsku. Byznysový partner Lyho ze Švédska poté uvedl, že byl podveden a označil Thajce za „tak trochu kreténa“. Wisla musela hledat pomoc jinde a tentokráte pokud možno něco serióznějšího. Po době nejistoty se ve věci angažovalo vícero podnikatelů a jediný člen předchozího vedení klubu, který ze skandálu ohledně ultras vyšel s čistým štítem Wisłocki. Bývalý prezident Legie Varšava poskytl právní pomoc. Wisle totiž v této době hrozil čistý zánik a vyloučení z nejvyšší soutěže. Největší vděk ale sklidil Kuba Błaszczykowski, který se vrátil do klubu, kde v letech 2004-07 působil. Slavný záložník půjčil klubu velkou částku a také oznámil, že bude hrát zadarmo. To podle pravidel soutěže nebylo možné, a tak plnou výší svého platu „alespoň“ dává na charitu. Taktéž proběhl fundraising mezi fanoušky klubu, kde se vybralo zbylých pár miliónů, potřebných k uhrazení dlužné částky. Wisla povstala z popele. Chybělo ovšem málo a jeden z nejslavnějších klubů střední Evropy zanikl.

Atmosféra na stadionu byla elektrizující.

Po odbočce ke kauzám dob minulých se vraťme na hřistě. Kuba vyběhl na plac. Za minutu vymotal soupeře u lajny, poslal centr do vápna, který bek odvrátil pryč, ovšem jen k Savičevičovi. Černohorec málem protrhl síť. Parádní trefa a důkaz, jaký má Kubova přítomnost vliv na tým. Samozřejmě také hned dostal kapitánskou pásku. V nastavení potom Kuba asistoval krásným centrem na hlavu Brozka. Zkušenosti z mnoha utkání za národní tým tady byly jasně patrné. Návštěva činila 17 tisíc a dočkali jsme se i mexických vln. Trochu nás zklamalo, že žádná větší děkovačka neproběhla, jen kratší skandování a poté rozchod. My jsme se vydali do fanshopu, který jsme před zápasem navštívit nestihli. Vybrali jsme si hezké šály s nápisem "W sercu moim, Wisła! I na dobre i na złe" a cenovkou 35 PLN.

Následovala cesta zpět do centra, kde jsme zašli na zapiekanku. Jde o zapečenou bagetu se vším možným. Žádný unikát, i když se to vydává za místní specialitu, ale jde o chutnou záležitost. Zvolil jsem řeckou variantu s olivami, balkánským sýrem a dalšími věcmi. Poté jsme si prošli město včetně naší židovské čtvrti v noci. Na google mapu, kterou jsem před odjezdem vyhotovil, jsem zanesl nejen památky a místa k jídlu či pití, ale také street art, který by měl stát za vidění. Nedaleko od našeho domu jsme na fasádě paneláku našli opravdu skvělý kousek v komiksovém stylu, spadající příběhem do židovské tématiky.

Kolem jedné jsme se vrátili na byt. Obyvatelé vedlejšího pokoje nám přichystali překvapení. Fakt, že je úklid v ceně, vzali totiž asi až moc vážně. Jedna ze slečen patrně nezvládla boj s místní vodkou a zbavila se přebytečných tekutin na schodech vedoucích k našemu bytu. Ušetřena nezůstala ani rohožka a lítý boj pokračoval v jediné koupelně, takže sprchu jsme museli odložit na ráno.

Ztráty se vyskytly i na naší straně barikády, když ráno Venca při dobíhání tramvaje ztratil mikinu. Jeli jsme do solného dolu Wieliczka, jenž se nachází na seznamu UNESCO. Lístky na prohlídku jsme měli zakoupeny předem. Vše započalo dlouhým sestupem do podzemí po schodišti. Došli jsme až do hloubky kolem 180 metrů. Důl je známý sochami, které horníci vytvořili ze soli. Došlo na významné osobnosti a také na kapli. To je asi nejzajímavější místo prohlídky. Oltář, lustr, sochy, vše ze soli a v obrovském sále. Sůl byla cítit i ve vzduchu. A také jsme ji mohli ochutnat. Průvodkyně to demonstrovala olíznutím zdi. Nikdo z návštěvníků toto neopakoval. Chodby byly lemovány krásnými částmi s krystalky. Vše je velmi komerční, což dokládají i dvě pauzy na suvenýry. Prohlídka celkově trvá až tři hodiny a končí cestou malým vláčkem, který návštěvníky vyveze zpět na denní světlo. Cena je na Polsko celkem vysoká, ale i tak se jedná o hezký zážitek. Důl je skutečně obrovský – celková délka chodeb dosahuje až 300 km.

Horníci v dole běžně strávili týdny, vytvořili si kromě rozsáhlých ubytovacích prostorů i třeba tuto obrovskou kapli.

Po exkurzi jsme zajeli zpět do města a znovu si procházeli starobylé uličky. Zblízka jsme si prohlídky také samotný Wavel a místní katedrálu. K obědu jsme si dopřáli žurek s vejcem v mléčném baru a poté mnoho pierog na knedlíčkovém festivalu. Soutěžilo zde vícero stánků. Z toho některé se pyšnily oceněními za nej knedlíček z minulosti. Ochutnali jsme několik slaných druhů. Já jsem si dopřál i druhy sladké. Některé druhy jsou příliš mastné, ale náplně se podařily. Také se jedná o relativně sytý pokrm. Mně osobně stačilo pět kousků a už jsem neměl hlad. Odpoledne nastal čas odjezdu. Vše se vydařilo na výbornou.