La Liga: Atlético Madrid vs. Villarreal CF + návštěva Santiago Bernabéu

 autor: Marek

Letošní sezóna výjezdů byla naším blogem zahájena nebývale brzy v Madridu, kde jsem v rámci druhého kola La Ligy navštívil zápas Atlética proti Villarrealu. Plány jsem měl původně jiné, protože jsem se chystal na camino primitivo (pěší pouť do Santiago de Compostela, trasa vedoucí z Ovieda), to jsem však nakonec odložil na neurčito vzhledem k únavě po nemoci a nepříznivé předpovědi počasí. Zůstaly mi tak letenky do Madridu a přirozeně jsem ihned začal hledat fotbalová utkání na daný víkend. Lístky na Atlético se daly koupit ve volném prodeji, takže program na víkend byl jasný. Celkem hezké místo mě vyšlo na 65€. Ubytování jsem si zařídil na 4 noci, což mi přišlo na Madrid tak akorát, jen bylo nutné přebookovat letenku nazpět. Den po návštěvě zápasu Atlética jsem si ještě odskočil na prohlídku Santiaga Bernabéu, což jsem prostě nemohl vynechat. Samozřejmě jsem si také pořádně prošel město a ochutnával místní kuchyni. Článek jsem se rozhodl sepsat v tomto pořadí, nebude tedy chronologický tak jako obvykle.

Zápas Atlético Madrid vs. Villareal:

Výkop v 17:00 umožňoval užít si den v pohodovém tempu, po snídani a procházce v parku Retiro jsem sedl na metro a dojel až na zastávku Estadio Metropolitano. U stadiónu jsem nakonec byl s dostatečným předstihem. Dával jsem si časovou rezervu, pokud by se náhodou vyskytly nějaké komplikace spojené s dopravou, přece jenom jde už o pořádný svatostánek s celkovou přes 70 tisíc diváků. Metropolitano už na první pohled zaujme svou monumentalitou, která ještě vynikne díky tomu, že stojí na otevřeném prostranství (na rozdíl od stadiónu Realu v městské zástavbě). Současný název zní  Riyadh Air Metropolitano, což pro mě byla novinka, pořád jsem byl zvyklý na staré jméno Wanda. Jako první jsem se vybavil šálou, před stadiónem je spousta stánků. Prodejci nejvíce nabízeli dvojité šály za 10€, já jsem však chtěl domácí barvy, za což jsem si připlatil 2 eura. Fanshop jsem si prošel též, tak jak tomu u velkých klubů bývá, naleznete zde takřka všechno s logem Atlética. Zaujala mne kolekce Atlético X AC/DC – to nebylo jediné propojení se slavnou hardrockovou kapelou, na Metropolitanu jejich songy zazněly v den zápasu víckrát, např. před zápasem T.N.T. a během oznamování sestavy Thunderstruck. Zakoupil jsem ještě vlaječku na zeď do sbírky a pokračoval dále do fanzóny, okolo stadiónu hrálo několik Djs, zašel jsem na hot dog, ale pivo jsem si nechal až na zápas, což se ukázalo býti chybou.

Krátká odbočka k historii Atlética, kterou asi ne každý zná. Před stadiónem mě zaujalo vystavené letadlo, jedná se o památník odkazující na propojení klubu s letectvem. Po skončení španělské občanské války v roce 1939 se Atlético ocitlo ve složité situaci – byly zde finanční problémy, rozpadlá soupiska vinou války a navíc Atlético mělo díky umístění v poslední předválečné sezóně 35/36 sestoupit do druhé ligy. Z tohoto důvodu vedení přistoupilo ke sloučení s již existujícím klubem Aviación Nacional, což byl fotbalový tým s vazbou na vojenské letectvo. Aviación měl na svou dobu celkem kvalitní tým a ambice hrát vysoko, neměl ovšem možnost sportovně se zúčastnit první ligy. Díky tomuto spojení vzniklo Atlético-Aviación, které položilo základy jedné z nejúspěšnějších ér v historii klubu. Z ligy nakonec nuceně sestoupilo Oviedo kvůli zničenému stadiónu, Atlético-Aviación si své místo v nejvyšší soutěži muselo vybojovat v baráži proti Osasuně. Následně Atleti získali 2 tituly v řadě, což byl po výše popsaných problémech majstrštyk. Označení Aviación v klubovém názvu vydrželo až do roku 1947, kdy vznikl Club Atlético de Madrid. Vystavené letadlo mimochodem je z novější doby, jde o první proudový španělský letoun z 50. let Hispano Aviación HA-200D, na jehož vývoji se podílel slavný konstruktér Messerschmitt.

Teď už ale zpět do současnosti. Zbývala hodina do výkopu, obešel jsem tedy stadión a došel až ke svému sektoru. Bezpečnostní prohlídka byla celkem laxní. Zamířil jsem ke stánku s občerstvením, abych si objednal pivo. Bylo mi však nabídnuto plechovkové nealko. Obsluha se, vidíce zděšení v mých očích, omlouvala, na lize je to však prý běžné. Moje neznalost. Dal jsem tedy radši kolu a zamířil na své místo. Tribuny se plnily pomalu, můj sektor 404 nabízel hezký výhled na hřiště, seděl jsem blíže k domácímu kotli na Fondo Sur. Hostů z Villarrealu dojelo maximálně pár set, před utkáním se bezproblémově mísili s domácími fandy. I když Villarreal vyfoukl Atléticu minulou sezónu 3. flek, bylo vidět, že žádná nevraživost zde určitě nepanuje. Kolem mě nakonec seděli samí místní fanoušci, skoro všichni v dresech, což bylo opravdu super. Cizinců jsem potkal minimum, vícero bylo Korejců kvůli nové akvizici Leemu. Když došlo na představování sestav, asi každý byl zvědavý na reakci na Alvaréze, který se znovu ocitl v zápasové nominaci. Pískot byl ohlušující. Naopak největších ovací se dostalo trenérovi Simeonemu. Na lavičce kromě Alvaréze zůstaly další opory – Llorente, Barrios, Baena.

Po klubové hymně, kterou zpíval celý stadión, zazněl úvodní hvizd a šlo se na věc. Atlético od začátku bylo více na míči, ale mělo problémy dostat se do organizované obrany hostí. V útoku při absenci Sorlotha a kvůli přestupové sáze ohledně Alvaréze nastoupil Lookman podporovaný Leem a bylo vidět, že domácím chybí čistokrevný hroťák. Na začátku zápasu proto hrozili hlavně z dálky, nebezpečnou střelu zpoza vápna předvedl Grimaldo. Bylo však zde také dost nepřesností, díky kterým Villarreal chodil do nebezpečných brejků. Ohrožení brány Atletů představoval především Pepé na pravém křídle. Největší šanci poločasu měl po hezké narážečce Peréz, proti kterému výborně vyběhl Oblak. První půle tedy byla velmi vyrovnaná a chvílemi se zdálo, že Atleti dokonce tahají za kratší konec, většina střel z dálky byla velmi nepřesných a centry do vápna taktéž. Atmosféra ovšem byla solidní, a to hlavně když se do chorálů několikrát zapojil celý stadión.

Panovaly teploty přes 30 stupňů, pauzu jsem tak využil na doplnění tekutin a koupil si vodu. Jednomu z fandů ve frontě na občerstvení dokonce museli pomáhat zdravotníci, zrovna ležel na zemi, když jsem šel kolem, takže pitný režim bylo třeba nepodcenit. Po poločase šel do hry Baena, Simeone tak chtěl posílit ofenzívu, vystřídaný mladý Mendoza také hodně kazil. Úvodní branku si ovšem připsal jiný španělský reprezentant – Pubill. Můj jmenovec (když jsem musel nadiktovat jméno kvůli jídlu před zápasem, Mark napsali v místní verzi s C) precizně zakroutil míč slabší levou nohou, téhle střele nešlo nic vytknout. O 7 minut později ovšem přišla první rána pro Atlético. Do té doby solidně hrající Hjulmand v souboji o míč až moc viditelně zatáhl za dres Buchanana, který toho samozřejmě dokázal využít pro svůj prospěch. Pokutový kop suverénně se zastavením proměnil Moreno, který šel do hry až na poslední půl hodinu. V reakci na vyrovnávající gól Simeone poslal do hry hned 3 hráče z lavičky – Llorenteho, Barriose a Alvaréze, který samozřejmě byl znovu pořádně od srdce vypískán. Na Alvarézovi bylo vidět, že není mentálně v dobrém stavu, nehrál moc dobře a to samozřejmě ještě posilovalo pískot z tribun. Naopak Llorente do útoku pomohl pravé lajně, bohužel pro domácí se ovšem přes jeho stranu snesla druhá rána pro Atlético, když v 78. minutě Le Normand hloupě oběma rukama strčil samostatně unikajícího Mikautadzeho, který stačil zakončit do nohou Oblaka. K situaci se rozhodčí ještě vrátil a zadáka Atlética nakonec vyloučil, což vedlo k velkým protestům jak na hřišti tak v hledišti. Žlutou nakonec dostal i kouč Simeone. Z tribuny mi to přišlo jako přísná penalta, ale po zhlédnutí záznamu musím uznat, že byla celkem jasná. K pokutovému puntíku se postavil sám faulovaný a s přehledem proměnil, znovu po levé ruce brankáře.

Atlético tak čelilo složité situaci, v deseti otáčet zápas, přičemž už nezbývalo moc času. Simeone do hry poslal Gimenéze místo Lookmana, úplné all-in bez stopera tedy hrát ještě nechtěl. Spoléhal se na to, že závěrečný tlak si doma Atleti tak či tak vytvoří. Llorente hradbu těl neprostřelil. Vyrovnat se nakonec povedlo mladému Simeonemu, který si výborně naběhl za obranu na přihrávku Baeny a prostřelil brankáře na zadní tyč. I když mi tento hráč na MS svým chováním vadil, tak musím uznat, že je to bojovník k pohledání. Ihned po rozehrání neskutečně presoval hostující obranu v plném sprintu, což nakonec v nastavení odnesl křečemi, jel až na dřeň. Nakonec ještě Atleti mohou být rádi za bod, jelikož v samém závěru 9 minutového nastavení Buchanan tváří tvář Oblakovi nedal tutovku. K vidění byl tak hodně napínavý zápas plný emocí, které ještě rozproudilo Alvarézovo rozhodnutí nejít na pozápasovou děkovačku – teď už víme, že mu to bylo údajně doporučeno ze strany klubu. Návštěva byla hodně solidních 62 tisíc. Zůstal jsem sedět na svém místě, aby se ochozy stihly vylidnit, po ne tak dlouhé době nás už vyhazoval nervózní pořadatel. Venku přitom stále čekali fanoušci na pokyn policistů na koních, kteří do metra pouštěli z důvodu bezpečnosti po skupinách. První návštěvu La Ligy hodnotím velmi pozitivně ve všech ohledech – stadión, atmosféra, úroveň utkání. Dále popíšu návštěvu stadiónu a muzea Realu Madrid.

Real Madrid – návštěva muzea a stadiónu:

Když už jsem byl v Madridu, tak jsem si říkal, že by byla škoda nezajít na Santiago Bernabéu alespoň v rámci prohlídky, Real totiž dané kolo dohrával až ve středu, což už bych nestíhal. Lístky na tour, která spojuje muzeum a prohlídku stadiónu se daly pohodlně koupit online, což je také o pár eur levnější než na pokladně. Zaplatil jsem 45€ za lístek + 6€ za audioprůvodce, zakoupit se dala také prohlídka s průvodcem, ale radši si vždy muzea projdu sám a svým tempem. V neposlední řadě se ještě daly zakoupit Realmadrid games, což by měly být výzvy s míčem spojené s virtuální realitou, ale do toho jsem nešel. Santiago Bernabéu se nachází na stejnojmenné zastávce metra, ta však během mé návštěvy Madridu byla zavřená, takže jsem musel vystoupit na nedalekém Nuevos Ministerios a dojít zhruba 10 minut. Jak už jsem zmiňoval, stadión se nachází uprostřed husté zástavby, takže se nedostaví takový wow efekt, zvenku ale vypadá dost netypicky. Trochu jako velká klimatizace nebo obrovský železný had vinoucí se ulicemi Madridu, no to jsem zase popustil uzdu fantazii až moc, každopádně stříbrná vlnitá konstrukce mi přišla celkem netypická a originální. Před tour jsem ještě zabil nějaký čas ve fanshopu, lístky jsem totiž měl koupené na přesný čas. Zde znovu mají opravdu vše a ještě víc, například dres pro psa, evidentně žhavá novinka Adidas na tuto sezónu, protože jsem ho nedávno viděl i na webu fanshopu Man United.

Na začátek tour je třeba vyjet několik pater eskalátory, pak se člověk dostane do muzea, kde ho uvítá trofej pro vítěze Ligy mistrů z roku 2024. Další místnost se věnuje stadiónu z technické stránky, přišlo mi dost zajímavé vidět, jak je trávník rozdělený na jednotlivé zatahovací části, které rychle umožňují přetvořit hrací plochu na hřiště pro americký fotbal, basketbal či dokonce tenis. V další části potom je k nalezení řada historických artefaktů, od dopisu, kterým klub získal přídomek královský, tedy Real, až po ikonické dresy či kopačky. Následuje kabinet trofejí, který začíná 36 trofejemi pro vítěze španělské ligy. Dále jsou zde vystaveny španělské poháry a superpoháry, dokonce i několik trofejí z ne příliš známých turnajů, které mají o to okázalejší vzhled (např. Trofeo Teresa Herrera ve tvaru Herkulovy věže či Trofeo Carabela de Plata ve tvaru Kolumbovy lodi). Speciální vitrínu dostaly také Zlaté míče uděleny hráčům Realu, těch je celkem 17, a to včetně Super Ballon d’Or, který byl udělen pouze jedinkrát za historii ankety, v roce 1989 ho získal Di Stéfano. Jedna místnost je také věnována Ciudad Real Madrid, celý komplex je zde představen na velkém modelu, na tabletech ho lze také procházet. Mimochodem interaktivní prvky jako tablety se na tour vyskytovaly pravidelně, návštěvníci si tak mohli dohledat konkrétní podrobnosti. Na velké fotce u Ciudad Real Madrid je zvěčněn malý Carvajal, kterak spolu s prezidentem Pérezem pokládá základní kámen. Je hezké vidět, že se tento kluk z akademie nakonec stal jedním z 5 hráčů na světě, kteří mají celkem 6 vítězství v Lize mistrů (dále Modrič, Kroos, Nacho a Gento).

To nejvzácnější však přijde na řadu až o chvilku později – všech 15 trofejí pro vítěze PMEZ/LM v jedné místnosti. To už asi žádný jiný klub nikdy nepřekoná a je to něco, díky čemu je Real nejúspěšnějším klubem v historii fotbalu. Vidět tolik pohárů na jednom místě je skutečně zážitek, na chvíli jsem si sedl a užíval si všechen ten lesk. Dále se pokračuje o několik pater dolů, po cestě jsou k vidění vitríny týkající se čestných prezidentů klubu (v novodobé historii Di Stéfano, Gento, Amancio a momentálně Pirri). Co bych vytkl je přílišná komerce, i když nic jiného se asi čekat nedá – jsou zde foto zastávky, na kterých vás vyfotí s replikou trofeje LM či vás dodělají vedle libovolného hráče, což se samozřejmě platí extra. Zakoupit se také dá kartička libovolného hráče z historie Realu, mají zde opravdu všechny, našel jsem i Daučíka či Dubovského. Také se nabízejí sběratelské mince a další suvenýry.

Muzeum se nevěnuje jenom fotbalu, část je také zasvěcena basketbalu, v kterém Real taktéž dosahuje velkých úspěchů – 29 národních titulů a 11 výher v Eurolize. Dres tu má vystaven například první Španěl v NBA Martín, který tragicky zahynul v mladém věku během autonehody. Pokud jde o fotbal, kromě „áčka“ je zde také ukázán ženský tým, který má zatím krátkou historii, založen byl v roce 2014 a jsou zde také představeny všechny mládežnické týmy. Dále se již dostáváme k prohlídce samotného stadiónu, nejprve je zastávka na tribuně nahoře. Zde se také dá koupit drobné občerstvení a je možnost se posadit na místa v ideální výšce a obdivovat Santiago Bernabéu zevnitř. Stadión působí skutečně monumentálně, 5 tmavě modrých teras nad sebou, nad nimi obrovský reklamní panel kolem dokola, velké obrazovky a konečně zatahovací střecha. Dole právě probíhala údržba trávníku. K samotnému zelenému pažitu se návštěvníci dostanou o chvíli později, nejprve je třeba projít konferenční místností, ve které se pořádají tiskovky, bohužel na rozdíl od jiných stadiónových prohlídek se nelze posadit na křesla za stolkem. Kapacita konferenčního sálu je zhruba 250 lidí. Cesta dále vede přes regenerační prostory, sprchy, až do domácí kabiny, kde mají hráči svá místa rozestavěná do dvou půlkruhů. Zasedací pořádek je zde podle čísel na dresu. A nakonec už jsme se dostali až do těsné blízkosti trávníku, čerstvě posečená tráva krásně voněla, dalo se sedět na střídačkách – samozřejmě jde o vysoce kvalitní kožené sedačky, překvapilo mě však, že nejsou až tak měkké, jak bych čekal, není to tedy na žádné válení, ale spíše to nutí člověka sedět rovně, což je pochopitelně zdravější pro záda. Celkově se za mě jedná o povedenou tour, kterou doporučuji nejen fanouškům Realu, muzeum má hodně obsahu a vidět další ikonický stadión i zevnitř bylo fajn.

Město:

Teď už se dostáváme k samotnému městu Madrid. Zde je hned na úvod podstatné zmínit, že Madrid nebyl hlavním městem vždy. První zmínky se datují do 9. století, kdy zde vznikla pevnost, která měla strategický význam pro obranu Toleda a okolního území a to v době muslimské nadvlády nad částí Pyrenejského poloostrova. Velká část dnešního Španělska byla totiž po staletí pod kontrolou muslimských panovníků. Pozůstatky islámských hradeb se ve městě nacházejí dodnes. Madrid nabyl na významu až o dlouhou dobu později, konkrétně v roce 1561, kdy sem Filip II. přestěhoval svůj dvůr. To znamená, že podoba centra se formovala především od 16. do 19. století a není zde tak dochovaná středověká architektura, kterou má právě zmíněné Toledo.

Ubytován jsem byl ve čtvrti La Latina, což bylo fajn díky docházkové vzdálenosti do centra, zároveň zde bylo hodně autentických podniků, kde se stravovali místní. Centrum se dá projít během odpoledne. Z hlavního náměstí Plaza Mayor, kde lze kolem dokola spatřit stovky malých balkonů, se za chvíli ocitnete na dalším významném náměstí Puerta del Sol. Zde je také socha oficiálního symbolu města (už od 13. století) – medvěda šplhajícího na jahodník, tento motiv se také nachází na logu Atlética. Odtud je to jen kousek na hlavní bulvár Gran Vía, kde se nachází desítky obchodů. Četl jsem také, že je tato třída v noci hezky osvětlena, když jsem se tam ovšem po setmění vypravil, tak jsem byl mírně zklamán, až na známý nápis Schweppes tam moc světýlek nebylo. Z Gran Vía se dá dojít na další náměstí Plaza de Cibeles s ikonickou kašnou, které je ve fotbalovém světě známé tím, že právě zde slaví své tituly Real Madrid s fanoušky.

Hned kousek od Cibeles se nachází známá galerie Museo del Prado s rozsáhlou sbírkou obrazů od slavných umělců – především Rubense, Tiziana, Španělů Goyi a Velázqueze, El Greca či Murilla. Umění moc nerozumím, ale klasické obrazy si vždy projdu rád. Kromě záplavy náboženských motivů tu lze také nalézt dost originální obrazy – je libo třeba Triumf smrti od Bruegela, na kterém armáda kostlivců pustoší zemi a brutálně mučí a vraždí všechny lidské bytosti (zmíněn v sérii Cunk on Earth na Netflixu), nebo je raději po chuti tvorba Bosche jako například Zahrada pozemských rozkoší, což je tak zvláštní věc, že autor rozhodně musel pořádně fetovat? Galerie má poslední 2 hodiny před zavíračkou vstup zdarma, jen je třeba si vyčekat frontu, která vyšla na nějakých 20 minut. Za necelé 2 hoďky nelze celou galerii stihnout, ale určitý obrázek si člověk udělá. Vedle del Prada je rozlehlý park Retiro, který nabízí moc hezká zákoutí k odpočinku, je zde k nalezení velký umělý rybník vedle památníku Alfonsu XII., na kterém se dá půjčit lodička, růžová zahrada, křišťálový dům (v opravě). Zajímavá je také fontána padlého anděla, v pobožném Španělsku by člověk sochu Lucifera nečekal. V lesu vzpomínek je potom 192 cypřišů, každý zasazený za jednu oběť teroristických útoků v Madridu v roce 2004.

Dále je třeba zmínit také Královský palác, který je oficiálním sídlem španělského krále. Sem jsem také zavítal na prohlídku, lístky je lepší koupit předem online, jsou znovu na konkrétní časové sloty. Zdejší sály jsou opravdu honosné s krásně zdobenými lustry a zdmi. K vidění jsou též korunovační klenoty a samotná trůnní místnost. Zajímavé jsou i menší místnosti, například jedna s historickým stolem na kulečník. Samotná prohlídka zabere zhruba hodinu a půl. V ceně je také zbrojnice, kterou určitě doporučuji nevynechat. Nejde totiž o klasickou výstavku zbraní, ale především jsou zde nádherně zdobené zbroje. Asi 9 kompletních zbrojí pro koně, plné plátové zbroje pro rytíře a také jsem zde poprvé v životě viděl brnění pro psa. Hrudní pláty či štíty jsou bohatě zdobeny různými motivy ať už z mytologie či historie, velmi často se jedná o pozlacené kousky. Zajímavé jsou též rané palné zbraně, třeba takové pušky, které jsou tak dlouhé, že musely být vozeny na podstavci. Zbrojnici jsem si tedy také dost užil, nakonec je zde protější budova, ve které se nachází galerie, která také zdařile mapuje historii celého státu, od chalífátu, přes Habsburky až po Bourbony. Vedle královského paláce je Katedrála Panny Marie Almudenské, kterou jsem viděl doporučovanou v průvodcích, já bych však mnohem více doporučil baziliku svatého Františka Velikého nacházející se o pár minut chůze dále, kam se sice platí vstupné 6€, interiér je ovšem mnohem hezčí. Člověk se tak v Madridu určitě nenudí, řekl bych, že jsou třeba minimálně 3 celé dny na poznání města. Zaujalo mě, že ve městě je také obrovský les Casa del Campo, lze tam dojet metrem. Mimochodem metro funguje jako způsob dopravy na jedničku, linek je zde 13, takže je nutné se v plánku zorientovat, zvyknout se však dá rychle, dá se zakoupit lístek s 10 cestami, který mi bohatě vystačil (akorát pro cestu na letiště, které je také na jedné z linek, je nutné doplatit 3€).

Gastronomie:

Poslední část, slibuju, protože už jsem na straně 7 a klasicky jsem se s psaním utrhl. Pokud to náhodou někdo dočetl až sem, zaslouží si metál. Jídlo je určitě podstatná část každé cesty, popíšeme si varianty od snídaně až po večeři. Dobrou volbou pro začátek dne je churros s čokoládou, musíte však mít rádi sladké a zvládnout všechen ten olej. Alternativou je pečivo pomazané rajčaty s šunkou jamón ibérico. Káva se většinou pije s mlékem, což já osobně tolik nemusím. Na oběd potom sendvič bodacillo de calameras, což je přímo madridské jídlo, nebo klasická tortilla de patatas (bramborová placka s vejcem). No a na večeři třeba Cocido Madrileño, místní pokrm plný masa, samozřejmě vám zde udělají i paellu, i když ta pochází z Valencie a v Madridu ji místní tolik nejí. Já sám jsem vyzkoušel v jednom lokálním baru orejas (na fotce dole) – křupavé vepřové uši, podávané byly v pálivé omáčce a znovu už bych si to asi nedal. K pivu jsou fajn croquetas de jamón. Mimochodem celá kultura tapas je super, ke každému pivu či sklence vína velmi často dostanete něco na zub, malé jednohubky, olivy, chipsy a tak. Obsluha ne vždy umí anglicky, ale domluvit se dá vždy a celkově byli místní skoro vždy milí a nápomocní, i když španělsky umím jen úplné základy. Domů jsem ještě koupil turrón – tradiční španělskou sladkost podobnou nugátu či tureckému medu, která se nejčastěji vyrábí o Vánocích (v obchodech se dá ale koupit po celý rok). Navzdory změně plánů tak výjezd a i první návštěva La Ligy dopadly velmi dobře, určitě plánuji do budoucna vidět i další týmy v rámci soutěže.