autor: Marek
Sezóna pokračuje v plném proudu a s ní i náš blog. Další jarní výjezd se udál na již známé místo – do Milána (již jsme zde navštívili 1 zápas AC). Tentokráte hlavním důvodem nebyl fotbal, ale běžecký závod Stramilano, na který mě pozval kamarád Valerio, pracující právě v lombardské metropoli. Samozřejmě jsem ihned zjišťoval, jestli se v daném termínu budou hrát poblíž nějaké zápasy. Bohužel na daný týden spadala nepopulární repre pauza. Zjistili jsme ovšem, že se na San Siru bude hrát zápas Itálie vs. Německo v rámci Ligy národů. Nečekal jsem, že lístky půjde sehnat lehce, nakonec se nám však povedlo ukořistit dva lupeny za slušnou cenu 16€. Cestu zpět jsem si naplánoval přes Švýcarsko, kde jsem ještě nikdy nebyl, v plánu jsem měl navštívit Lucern a Bern.
Let do Milána mi vyšel na perfektní čas 9:00, takže jsem nemusel vstávat až moc brzo a v cílové destinaci jsem byl relativně brzo. Letěl jsem na Malpensu a ne Bergamo jako minule. Už na letišti mě přivítaly majestátní hory na horizontu. Cesta vlakem do města trvala zhruba hodinu a seděl jsem obklopen německými fanoušky jedoucími na zápas. Párkrát se ozvalo i skandování, kluci byli očividně v dobré náladě – kdo se bude radovat večer? Potřeboval jsem nějak zabít čas před setkáním s kámošem, který ten den ještě pracoval. Bylo krásné počasí, které neodpovídalo ranním pražským mrazům. Prošel jsem se po parku Indro Montanelli, ve kterém pilně trénovali běžci a podíval se také do přilehlé The Giardino della Villa Belgiojoso Bonaparte. Následovala návštěva galerie Pinacoteca di Brera – pěkná sbírka starého umění, která mi ke konci už trochu připadala nekonečná. Stovky gotických výjevů se svatými mě lehce vyčerpaly a přes fajn gelato jsem to vzal k Bosco Verticale, kde jsme se měli sejít s Valeriem. Hodili jsme věci na byt, něco pojedli a vydali se na zápas. Timing byl tak akorát, ale zradily nás další okolnosti – celý stadión jsme museli složitě obcházet, protože nás na jednom konci nenechali projít, pak už stačilo jen najít správný kód na lístku (byl tam bar i QR), dojít k prstenci a vyběhnout nekonečné schody, které jsme preferovali před kroutící se plošinou. Ještě před touhle anabází jsem si koupil italskou šálu do sbírky za 15€, v domnění, že máme času dost.
Na místa jsme se dostali krátce před úvodní brankou Tonaliho, kterou jsme si tak vychutnali stejně jako malé zabalené parmazány, které jsme dostali od sponzora zápasu. Docela nečekaný dar, ale na to jsou Italové mistři, na běhu kolem Gardy jsme například v balíčku dostali bujón. Fanoušci se dostali na chvíli do varu, ale určitě jsem čekal bouřlivější prostředí, žádné organizované fandění Italů neprobíhalo. Navzdory relativně nízkým cenám lístků bylo spoustu míst prázdných, návštěva byla cca 50 tisíc. Němci se místy snažili fandit, ale na velkém stadiónu to trochu zanikalo. Atmosféra tak nakonec byla trochu zklamání. Fotbal se ale hrál dobrý, byli jsme svědky řady šancí, za Itálii hrozil hlavně Kean. Dobře hráli Tonali, Rovella a Udogie. O poločase jsme si chtěli koupit občerstvení – to však bylo u sloupu po naší pravici zavřeno. Museli jsme tak na druhý roh, kde už se vinula nekonečná fronta, na což jsme se vykašlali.
Bylo vidět, že Nagelsmann stále útočníka číslo 1 hledá. V základu dostala šanci kometa z Mohuče Burkardt, s míčem se však prakticky nepotkal. Do druhé půle ho tak vystřídal Kleindienst. Plán byl jasný, najít tohoto hlavičkáře ve vápně a jít slavit. Trvalo to 4 minuty, než se útočník Gladbachu prosadil. Vyrovnání Italy viditelně opařilo, Raspadori navíc spálil tutovku. Od té doby hráli lépe Němci a nakonec se prosadili po špatném bránění domácích podruhé. Výhru urval Goretzka z rohu. San Siro opouštěly zklamané davy. Vstup do metra byl regulován turnikety a vždy pouštěli určitý počet lidí, na tabulích byl vidět odpočet. Čekání mi přišlo jako celá věčnost, mohli jsme tam stát kolem půl hodiny, ale asi lepší, než se nechat dole ušlapat.
Další den jsme se vydali na výlet do švýcarského Lugana, které se nachází těsně za hranicemi. Hodinová cesta vlakem stála kolem 15€. Město vypadá stále hodně italsky, už se tam ale mísí i německé vlivy. Centrum je relativně malé, je tu pár fajn kostelů a jedno náměstí. Hezká je promenáda kolem stejnojmenného jezera, které celé Lugano obepíná. Koupili jsme si plechovku piva a kochali se výhledy na jezero a zasněžené vrcholy hor v pozadí. I když bylo zataženo, tak nepršelo (to jsme si měli vybrat další den). Hlavním bodem výletu byl kromě průzkumu města i lehký výšlap na zdejší horu Monte Brè. Jedná se o kopec vysoký pouze 925m, museli jsme však nastoupat kolem 600m. Chvílemi jsme se tedy docela zapotili, cesta vede kolem místních vil a horskou vesnici až ke konečné stanici lanovky, což je alternativní možnost. Jsou zde pěkné výhledy na celé město, jezero a hory v dáli. Třetí den byl naplánován výlet do Coma k místnímu jezeru. To už se počasí pokazilo a provázel nás trvalý déšť. Como jako město vypadá určitě zajímavěji než Lugano, je zde více turistických budov včetně hezké katedrály. Srážky bohužel přinesly taky sníženou viditelnost a z výhledů na jezero jsme toho moc neměli. Valerio dohodl s kamarádem Pietrem, který u jezera bydlí, menší tour autem okolo, měli jsme tak možnost vidět vícero zákoutí. Zajímavostmi byly například ostrov, v minulosti rok spadající pod Belgii či vila Clooneyho, která byla více oprýskaná, než jsem čekal. Nakonec jsme u Pietra vypili větší objem vína, aby nám to další den ráno lépe běhalo a vrátili se vlakem zpět do Milána. Čtvrtý den byl dnem D, měli jsme běžet trasu na 10 km v rámci závodu Stramilano. V minulosti už jsem dokončil i půlmaraton, teď jsem však neměl vůbec natrénováno. Ve skutečnosti se mělo jednat o můj čtvrtý letošní běh. Nepochyboval jsem o tom, že závod doběhnu, čekal jsem však, že to nebude zadarmo. Startovalo se od milánského dómu a náměstí bylo celé zaplněno běžci. Do závodu zbývalo 10 minut, když jsem si uvědomil, že jsem ráno snídal jen kávu a sušenky a vůbec se nenapil vody. Naštěstí jsem s sebou měl kartu a zrovna zde otevíral turistický krámek, malou lahev jsem vyexoval a šlo se na věc. Po výstřelu z děla jsme zhruba 6 minut jen popocházeli, než jsme se konečně mohli rozeběhnout. Jedná se o rychlou městskou trať prakticky bez stoupání, proto zde v minulosti padaly rekordy. Snažil jsem se udržovat konstantní tempo, s čímž mám často na začátku závodu potíže. Je lehké se nechat strhnout davem. Servis během závodu byl dobrý, víckrát jsme dostali vodu a ke konci i snack, což asi ani nebylo na 10 km potřeba. Déšť člověk po chvíli už ani nevnímal. Nakonec se mi povedlo ještě poslední 2 km zrychlit a závod jsem zdárně dokončil, i když čas nebyl nijak skvělý (čas pohybu kolem 56 min). Zvláštní bylo, že se nevydávaly žádné čipy na trackování, což bych u tak velké akce čekal. Nakonec se dohromady ve všech kategoriích zúčastnilo přes 50 tisíc lidí. Cíl byl u městské brány Arco della Pace. Pozápasový servis byl také příjemný, kvůli počasí potěšil hlavně teplý čaj od vojáků. Zbytek dne byl věnován odpočinku a večer pár pivům. Další den jsem již odjížděl. Plán byl vzít to zpět do ČR přes Švýcarsko. Měl jsem koupený Flixbus do Luzernu. Výhledy cestou na hory a louky byly parádní. Neuvědomil jsem si však, že autobus staví 20 km za městem (název stanice obsahoval Kirch, myslel jsem si tak, že bude stavět u kostela někde ve městě – moje blbost). Řidič mě tak vyhodil uprostřed ničeho a protože hovořil jen italsky, nemohl jsem se zeptat na cestu do města. Naznačil jen chůzi, řekl italsky 20 minut a ukázal náhodným směrem. Byla zde pouze benzínka a hostel. Zastávky Flixu ve Švýcarsku jsou samostatná kapitola, jak ještě uvidíte v případě Bernu. Měl jsem stažené offline mapy, protože mi zde nešla EU data. Se mnou zde vystoupily i 2 Kolumbijky, které taky nemluvily anglicky (divím se, že se nedokázaly s řidičem domluvit), ale přes překladač se nám povedlo dohodnout na sdílení Uberu. Konečně jsem se tak dostal do centra. Luzern je menší město, které nemá ani 100 tisíc obyvatel. Vévodí mu krásný dřevěný most (Kapellbrücke) postavený už v roce 1333, vodní věž u mostu je potom ještě starší. Pod střechou mostu se nachází desítky malovaných historických výjevů, které na sebe navazují. Pro mě osobně šlo o hodně zajímavé místo, které jsem si víckrát během pobytu v Luzernu prošel. O kus dále se nachází další podobný most, který je však lomený a všechny výjevy zde zachycují tanec se smrtí. Procházka kolem řeky je celkově hodně hezká, stejně tak i další středověká zákoutí města. Líbil se mi také monumentální Lví památník – trochu smutný výjev umírajícího lva vytesaný do skály, věnovaný členům Švýcarské gardy, kteří zemřeli při francouzské revoluci. Večer jsem se byl ještě projít kolem jezera, oblačnost konečně pominula a dočkal jsem se krásných výhledů na zasněžené horské štíty i hezkého západu slunce. Ceny ve Švýcarsku jsou velmi vysoké, stravoval jsem se tedy hlavně v Coop, kde měli sekci s teplým pečivem, nebo ve fast foodech. Pitná voda se dá doplnit ve všech fontánách, kterých je nespočet, což je super. Nocleh jsem vyřešil ubytováním v kapsli – kapslový hotel měl dobré hodnocení, páchl novotou a cena se nedala srovnávat s dalšími možnostmi. Obsluha mi ukázala mou kóji a zdůraznila, že nemám ničím zakrývat ventilaci (dobrý nápad!). Mírné obavy ze stísněného prostoru záhy vzaly za své. Bylo zde dost místa i pro pár věcí vedle matrace, zrcadlo opticky zvětšovalo prostor. Kombinace kvalitní švýcarské matrace a pravidelně se vyměňujícího vzduchu (22x za hodinu, což prý odpovídá otevřenému oknu) vedla k tomu, že jsem se vyspal skvěle. Na naší jednotce (asi 20-25 kapslí) bylo navíc velké ticho, takže nebylo nutné použít přiložené špunty do uší. Další den jsem se vydal vlakem na poslední zastávku mé cesty – do Bernu. Nejprve jsem posnídal v řetězci Heini Luzern, mandlové pečivo v německy mluvících zemích je sázka na jistotu. Vlak s přestupem svištěl po malebném venkovu. Do Bernu jsem dorazil před polednem. Vše přesné jako švýcarské hodinky. Od Prahy jsem se geograficky lehce vzdálil, z Luzernu však přímý Flix zpět do Prahy nejel. Co se mi nejvíc líbilo na Bernu? Asi fontány. Ty zde vypadají dost netradičně. Jde o malované historické sloupy s různými postavami, často zobrazující medvědy, od kterých se název Bern odvozuje. Živé šelmy jsou potom k nalezení kousek od historického centra. Ve velkém výběhu se zde nacházejí podle tabulek 3 medvědi, viděl jsem však jen 2. Oba medvědí rodiče pocházejí ze Skandinávie, jedna ze dcer žije v Bernu, druhá už je v Bulharsku (to by člověk nepřál ani medvědovi). Jako vždy jsem vylezl na nejvyšší věž – ta od zdejší katedrály má 100 metrů. Mohl jsem si tak hezky prohlédnout historické jádro na seznamu UNESCO – pěkný pohled až na to, že všechny domy mají stejnou mdlou barvu. Je zde také orloj, který místo v celou běží v 58 (věřte mi, musel jsem přijít podruhé, abych si to stihl natočit) a vedle toho pražského by působil spíše jako chudý příbuzný. Znovu jsem toho spoustu nachodil i kolem řeky, kde vede hezká cesta. Den se pomalu chýlil ke konci, když jsem si našel podobu flixbusové zastávky. Pár budek a toitoiky uprostřed ničeho, žádné osvětlení a bus mi jel kolem půlnoci. Paráda, raději jsem tedy co nejdéle počkal v mekáči a pak se vydal na autobusovou stanici v hlavním města Švýcarska. Taky nechápete? Flix má asi úmyslně sjednaná ta nejhorší místa v zemi, aby nemusel zajíždět do měst. Když na zastávce auto vyhodilo skupinu Čechů, tak jsem byl docela rád, záhy jsem však byl nucen změnit názor. Opilí čeští dělníci, kteří ve Švajcu staví cirkusy, okamžitě začali obtěžovat všechny okolo a na palubě autobusu potom dělali bordel, na což reagovali řidiči, kteří mluvili jen rumunsky. Některé situace působily až tragikomicky. Češi se málem poprali mezi sebou i s jedním z řidičů, byla volána německá policie. Občas se člověk za krajany fakt musí stydět, tady bylo vidět, že jde o úplné gumy. Do Prahy jsme se dostali se zhruba hodinovým zpožděním, což je na Flix ještě dobré. Švýcarsko se mi líbilo, hlavně Luzern. Bern a Lugano jsou ovšem neméně pěkná města (v tomto pořadí bych je ohodnotil). Škoda jen, že nebyly víc vidět okolní hory. Určitě se sem ale plánuji vrátit. Vysoká životní úroveň je znát, cítil jsem se tam velmi bezpečně. Teď už se v rámci blogu chystáme na speciální výjezd, snad se povede sehnat lístky na fotbal!
Žádné komentáře:
Okomentovat