Red Bull Salzburg vs. Austria Klagenfurt: 10 let dominance

 autor: Marek

Cíl byl stihnout do konce ročníku ještě jeden výjezd. Pozdní jaro je složité – člověk si rád užije výlet za hezkého počasí, ale poslední kola ligy mohou přinést již rozhodnutou situaci v tabulce či naopak drama vedoucí k vyprodání lístků. Po zvážení všech voleb jsme se rozhodli pro Salzburg. Stejně jako na podzim mně doprovázel kamarád Pablo. Místa na poslední domácí zápas proti Klagenfurtu se povedlo ukořistit za zhruba 27 ojro. Věc se měla tak, že domácí Red Bull mohl teoreticky tímto zápasem vyhrát titul, nakonec ale jistotu desátého triumfu v řadě získal již kolo předchozí proti Sturmu. I tak jsme se však těšili na další výjezd v rámci rakouské ligy a také na rodiště Mozarta (ne že bychom byli přes klasickou hudbu).

FlixBus je už při cestě do okolních zemí sázka na jistotu. Šestihodinová cesta za asi 500 korun otestovala naše imunitní systémy, protože řidič klasicky autobus vymrazil. V mikině a skladné péřovce z Decathlonu jsem se pokoušel dohnat spánkový deficit, zatímco venku už bylo na triko. Ráz krajiny se za hranicemi ihned mění a pole střídají údolí a majestátní hory v pozadí. Jako správní Češi k obědu vytahujeme řízky z domova a vůbec se za to nestydíme. Po zhruba šesti hodinách dorážíme do Salzburgu. Autobus končí kus za městem, a tak musíme ještě nasednout na tramvaj a kus dojet. Alternativně lze také dojít na nedalekou železniční stanici. Jako první architektonicky zajímavé místo se překvapivě ukazuje sídlo banky Wüstenrot, ale nemohu ho nezmínit. Samotná budova je totiž obehnaná zlatavým plechem kolem dokola, což zdánlivě připomíná nějaké pancéřování.

Dostáváme se skoro až do centra k řece Salzach. Po levém břehu už vidíme hezky barevné domky, které jsou dále pro proudu zaklíněné do skály. Dostáváme se na nejznámější ulici Getreidegasse, která už historicky byla místem obchodu. Stále jsou zde k vidění bohatě zdobené cechovní štíty, jen stará řemesla vystřídal třeba merch Red Bullu či McDonald’s. Kostel Bürgerspitalkirche nás zaujal nejen zevnějškem obrostlým břečťanem, ale také fialovým nasvícením vevnitř. Mříž bohužel blokovala vstup. Neméně hezká je nedaleká fontána Pferdeschwemme, za kterou se nachází fresky zachycující majestátní koně, kteří zde kdysi byli čištění pro přehlídky. Už je docela slušný pařák, když pokračujeme kolem místní univerzity, kde si venku studenti hrají s míčem vedle podivných soch okurek. Nakonec se dostáváme na náměstí pod hrad. Ten je skutečnou dominantou města – rozlehlá a zachovalá stavba. Je zde také zlatá koule, na které se nachází socha muže, který jakoby chtěl skočit. Další příklad zvláštního salcburského umění. Na nedalekém hřbitově jsme našli kýžený stín, zajímavě malované staré náhrobky a také sochu, která mě připomínala Nazgula (Rakušáci stojící vedle evidentně měli stejnou myšlenku, protože se smáli, když jsem název postavy z LOTR vyslovil), ale Pablo ihned poznal, že stejná postava v kápi je také před Stavovským divadlem. Autorkou je česká rodačka Anna Chromy a dílo se nazývá Plášť svědomí.

Nastal čas přesunout se na hotel, tam si odložit věci a pomalu to směrovat na stadión. Náš hotel se nacházel kousek od hlavního nádraží. Hodně nás pobavil kontrast v ulici ubytka. Na jedné straně náš hotel a na druhé straně ruiny, které vypadaly jako po bombardování. Zde totiž bourali nějaký barák. Hromadě suti jsme dali pracovní název Kábul a sloužila jako orientační bod pro další pobyt. Samozřejmě jsme také měli štěstí a na Kábul jsme měli výhled z okna našeho pokoje. S ubytováním jsme byli nadmíru spokojení, za cenu 1500 Kč na osobu se nám povedlo sehnat slušný 4* hotel a okolní scenérie byly už jen bonus. Vydali jsme se na zápas a i přes úvodní zmatení po nastoupení do špatného busu jsme se dokázali s dostatečným předstihem dostat až k Red Bull Aréně. Cestou jsme potkali pár fandů v dresech, ale nikterak velké množství v porovnání s tím, jak vypadá matchday třeba v Německu. Stadión vypadá zvenku hezky především díky spodní části vyhotovené ze dřeva. I když není salcburský svatostánek moc vysoký, tak nabízí kapacitu 32 tisíc, která je však na domácí zápasy snižována. Lístky se tak prodávají jen na spodní tribuny a ty vrchní pokrývají plachty.

Stadión vevnitř působí prostorně, ať už jde o šířku koridoru, stropy či místo na nohy. Kupujeme si pivo před utkáním, čepují zde místní pivo Stiegl. Chuť bych ohodnotil jako decentní, ale nic zázračného. Mimochodem tento pivovar byl založen už v 15. století. Z nealka se hodně prodávají kelímky Red Bullu, což asi nikoho vzhledem ke sponzorovi nepřekvapí. Já jsem ještě najedený z řízků, ale Pablo už ochutnává místní párky. Z pochutin jsem dále zaznamenal popkorn a tradiční velké preclíky. K dostání je zdarma speciální vydání klubového časopisu k příležitosti zisku desátého titulu v řadě. V prodeji je už také nová kolekce merche s římskou číslovkou X. Dobře vypadal už předzápasový program s choreografií a dále klubová hymna s červenými a bílými vlajkami, které byly k nalezení vedle všech sedadel. Následovalo rozvinutí chorea kotlem – šlo o celkem povedené vyobrazení dvou rytířů s městskými erby a trofejí pro vítěze ligy.

Na hřiště navzdory jistému titulu vyběhla celkem silná sestava. Trochu jsme doufali, že by šanci mohl dostat mladý český brankář Adam Stejskal, nicméně v hierarchii je před ním ještě Köhn a hlavně tu byla ještě jedna podstatná věc. Po mnoha letech v klubu se posledním domácím zápase ročníků s Red Bullem loučil gólman Walke. Ze hřiště odešel symbolicky ve 33. minutě, neboť právě toto číslo nosil na dresu. Dále nastoupili další dva plejeři na odchodu, kterými jsou Šeško a také Seiwald, kteří od léta posílí „pobočku“ v Lipsku. Oba hráči vyjdou na 44 miliónů eur. Byli jsme tak zvědaví hlavně na slovinského hroťáka, který zaznamenal slušné statistiky. Ze základní sestavy Klagenfurtu jsme znali jen Tila Schumachera, který strávil pár let v dresech Jihlavy a poté Bohemky.

Ačkoliv Klagenfurt nedosahuje velkého renomé v zahraničí, konečné šesté místo něco o kvalitě vypovídá a začali jsme se o tom přesvědčovat hned od začátku. Red Bull se totiž totálně nemohl dostat do hry. Těžko říci, jestli to bylo jistým titulem, protože nám ani nepřišlo, že by hráči nemakali, spíše jen nazdařbůh nakopávali místo kombinační hry, na kterou jsme se těšili. V desáté minutě šli hosté do vedení po chybě v obraně, což rozradostnilo nepočetný výjezd fandů Klagenfurtu. Red Bull se snažil vyrovnat, ale Šeško nedokázal skórovat ve dvou dobrých pozicích. Poté přišla penalta a vedení 2:0. Nejsem si jistý, nakolik jsou v Rakousku seznámení s konceptem Csaplárovy pasti, ale stará pravda se znovu ukázala.

Mladý trenér domácích Jaissle (35 let) rozhodně nerezignoval a v poločase provedl dvojité střídání. Junior Adamu nastoupivší na hrací plochu hrál v obratu klíčovou roli. Nejprve nahrál Šeškovi před poloprázdnou bránu a poté se dvakrát trefil sám. Druhý gól stál za to. Nákop za obranu těsně před brankářem Adamu líznul, aby změnil směr míče a bezmocného gólmana přehodil. Před akrobatickým kopem se navíc musel za míčem otáčet. Rozhodující branka začala u perfektní práce tělem od Šeška, který poté nahrával pod sebe. Klagenfurt v druhé půli už byl rozložen a nezvládal se dostat zpět do hry. Red Bull navíc útočil na bránu před svým kotlem, což také samozřejmě hrálo roli. Zbytek tribun se ale do fandění moc nezapojoval, až na občasné mlácení do papírových harmonik.

Návštěva nakonec čítala zhruba 15 tisíc. Ano, polovina stadiónu zela prázdnotou, což opticky nevypadalo nejlépe. Ale je třeba si uvědomit, že Salzburg je město se 150 tisíci obyvateli, což je méně než Plzeň! Proto se nedá očekávat, že budou vyprodávat stadák pro 30 tisíc míst. Myslím si, že jde vzhledem k této statistice i tak o slušnou návštěvu na zápas. Mimochodem, Klagenfurt, jakožto největší město spolkové země Korutany, má 100 tisíc obyvatel, takže jejich výjezd byl pro mě větší zklamání. Mohlo dojet tak 20 lidí maximálně. Pojďme hodnotit také fotbal. Red Bull se v druhé půli zvednul a několik hráčů hrálo opravdu dobře. S Pablem jsme se nemohli shodnout na Šeškovi, s míčem mu připadal neohrabaný, na druhou stranu zaznamenal 1+1, a tak mu platnost pro tým nešla upřít. Oba jsme ale byli velmi zaujatí výkonem stopera Red Bullu Oumara Souleta, což je trochu paradoxní, když jeho tým dvakrát inkasoval, nicméně přišlo nám, že snad neprohrál jediný souboj. Se svou postavou vypadal jako beast, dobře i četl hru a rozehrával. Samozřejmě zdatná konkurence je také Adamu se svým 2+1 z lavičky. Záložník Seiwald nám přišel trochu malý zapojený do hry. Trochu jsem se nemohl ubránit dojmu, že Red Bull je tak trochu komerční klub v tom smyslu, že je vše hezké, nové a cool, ale není cítit opravdový zápal od fandů. Možná to bylo také tím, že kolem nás sedělo hodně dětí. Další příklad toho byl, když po zápase bylo přichystáno pódium a šlo se slavit desátý titul v řadě, což je neskutečná dominance. Hodně lidí ale mezitím odešlo domů. Přitom byla neděle odpoledne, hezké počasí, o dopravních zácpách se mluvit nedá. Došlo samozřejmě k výbuchům konfet i radosti. Po zápase nechyběla naše tradiční návštěva fanshopu, kde jsem si zakoupil vlaječku na zeď za cenu 10€. Šál mám totiž už moc a na zeď se to vše nevejde.

Po utkání jsme zamířili na večeři a pivo a u výběru místa jsme nedělali kompromisy. Volba padla na Augustiner Bräu. 400 let starou kultovní pivnici. Cestou jsme podél řeky minuli stánky s ručními výrobky a hezký západ Slunce. Do hospody jsme se ještě museli vyškrábat do většího kopce. Pablo celou dobu bojoval s nachlazením a tak mu náročný program dával zabrat, zde ale čekala odměna v podobě zlatavého moku. Místo je to skutečně rozlehlé, jde se dolů po schodech, kde je obrovská hala, venku čeká ještě větší pivní zahrada. Byl jsem trochu překvapen celkovým konceptem místa – pro jídlo i pití si člověk chodí sám do vícera oddělených stánků. V šenku se čepuje pivo, na které si člověk vezme tuplák, jinde mají kuřata a o kus dál klobásy. Je nutné vystát frontu. Ceny jsou ovšem i díky tomu levnější, než by člověk ve známém podniku mohl čekat. Tuplák za 6€ a bílá klobása s pořádnou porcí opečených brambor za 10€. Pablo si dal pro změnu vydatné množství kuřete se stejnou přílohou. Pivo bylo dobré, atmosféra okolo stolů také. Zahrada byla ještě v deset hodin narvaná a to se jednalo o nedělní večer. Hotel jsme našli kolem půlnoci i díky našemu Kábulu.

Ráno jsme brzo vstávali, protože cílem byl Red Bull Hangar-7 krapet na okraji města. Jedná se o zajímavé místo hned vedle letiště, které nabízí výstavu rozličné motoristické a letecké techniky, kterou ve sportech sponzoruje známý energetický drink. Jsou zde tak formule, auta, motorky, letadla a vrtulníky. Mě nejvíce zajímaly formule, ve kterých Red Bullu přeju, ale i letadla vypadají velmi dobře. Sídlí zde letecký tým brandu Flying Bulls. Přišli jsme hodně brzo, a tak nebyly všechny exponáty ještě nachystány. Mezitím jsme si tedy dali snídani. Měl jsem výborné borůvkové vafle a kávu. Pablo vychytaný čaj se třemi přesýpacími hodinami podle toho, jak silný nápoj chce člověk mít. Poté jsme si šli doprohlédnout expozici. Přibyly novější modely formulí, což bylo super, stejně jako letadlo Red Bull Air Race, či dokonce stíhačka, která se účastnila cvičení NATO. Velmi předražený merch jsme vynechali. Hangár je zajímavý i architektonicky zvenku a celkový dojem ještě podtrhují horské masivy v pozadí.

Dále jsme se vrátili zpět do města. Zastávkou bylo Café-Konditorei Fürst, kde prodávají původní Mozartovy koule na základě vlastního receptu. Byl jsem velmi zvědav, jak budou chutnat v porovnání s těmi červenými, které jsou k dostání v ČR, a rozdíl je skutečně markantní. Stříbrno-modré koule z Fürstu jsou hlavně nugátové a čokoláda je mnohem lepší než u těch levnějších, ve kterých dominuje marcipán. Poslední zastávkou byla Pevnost Hohensalzburg, na kterou jsme vyjeli lanovkou, jež mě velmi překvapila svou rychlostí. Člověk se musel pevně držet, když jsme prudce odstartovali a za 20 sekund jsme byli na kopci. Lístek na lanovku i vstup do hradu stál asi 18€, což byla nakonec dobrá cena, protože samotná pevnost vystačí na několik hodin. Je zde spousta expozicí o historii hradu i města, vojenské artefakty, muzeum tradičních loutek či zbrojnice. Z hradeb je také hezký výhled na Alpy. Byly zde vystaveny zajímavé artefakty, ale nejvíce bych vyzdvihl hrad samotný a to hlavně jeho stav a délku hradeb. Má se jednat o největší zachovalý hrad ve střední Evropě a musím říct, že se jedná o skutečně impresivní stavbu. Zajímavostí je, že majiteli byli hlavně arcibiskupové a ne panovníci a slušnou řadu let sloužil jako věznice. Jak už název města samotného napovídá, zdejší obyvatelé zbohatli hlavně díky obchodu se solí. My už jsme ovšem bohatší o spoustu zážitků museli mířit na zpáteční autobus. Jednalo se o docela hektický výlet, jak míváme ve zvyku, ale zápas i návštěva města se povedly na jedničku a my jsme tak mohli udělat zdařilou tečku za sezónou. Teď nás čeká fotbalový absťák, během kterého budeme plánovat další výjezdy. Jeden už je v pokročilé fázi příprav a bude se jednat o novou ligu v rámci blogu.