autor: Marek
Když se naskytla příležitost poprvé se podívat do Skandinávie, ačkoliv v rámci služební cesty, velmi jsem se těšil. Na sever jsem se již delší dobu toužil podívat, ať už kvůli přírodě či Vikingům, severské mytologii a metalu. Putování mě mělo zavést do Osla a díky itineráři jsem měl mít relativně dost času si město také projít. Přirozeně jsem začal vyhledávat termíny zápasů, které bych mohl během doby v Norsku navštívit. Eliteserien se ovšem bohužel nehrála. Vše se změnilo den před odletem, kdy jsem se zkusil pro jistotu optat v jedné groundhopperské FB grupě. Jeden ze zápasů vloženého kola byl totiž kvůli covidu o týden odložen, což bych bez rady této komunity nezjistil. Jednalo se o utkání Lillestrøm vs Strømsgodset. Uvidím tedy tým, za který ještě loni hráli Ogbu a Kairinen, přičemž dále zde hostuje Vindheim ze Sparty. Domácí se nacházejí v menším městě na východ od Osla. Dostal jsem informaci, že vlakové spojení zabere 15 minut. Nebudeme ovšem předbíhat.
První cesta s Norwegian Airlines proběhla v pohodě a relativně pohodlně díky většímu místu na nohy, než bývá u nízkonákladovek zvykem. Během letu jsem se na cestu naladil četbou severské mytologie od Neila Gaimana. Špinavé okénko nabízelo hezké pohledy na moře a ke konci letu i majestátní hory na západě od Osla. Norskou metropoli jsme před příletem měli jako na dlani. Ačkoliv mělo další dny panovat slunečné počasí s až 18 stupni odpoledne, v okolí města stále byla zamrzlá jezera. V noci totiž nadále platily teploty okolo nuly. Později mi bylo řečeno, že jsme si vybrali ideální týden pro jednání, předchozí i nadcházející týden totiž mělo pršet. Letištní hala není největší, ale už to byla první indicie toho, jak bude vlastně Oslo vypadat. Podobný dojem jsem měl také ze zbytku města, které je také dost moderní a vkusné. Vlakové možnosti z letiště do Osla jsou dvě – Flytoget je dvakrát dražší než regionální Vy, avšak jen o pár minut rychlejší, volba tak byla jasná.
Central Station alias Oslo S se nachází hned vedle jednoho ze symbolů města – budovy opery. Ihned po check-inu v ubytování jsem se vyrazil prozkoumávat město a začal jsem právě zde. Moderní opera má symbolizovat potápějící se ledovou kru. Šikmými plochami lze vystoupat až na střešní terasu. Zde i všude okolo opery jsem narazil na odpočívající a vitamín D doplňující lidi a hodně racků. Hned vedle opery je také muzeum známého Nora Muncha (autor obrazu Výkřík), menší pláž a dále na východ vzniká zbrusu nová čtvrť Sørenga, jejíž šedé budovy na mě působily možná až moc uniformně. Koupil jsem si mangovou IPU v plechu místní značky Hansa a užíval si uvolněnou atmosféru.
Dále jsem pokračoval k pevnosti Akershus. Původně středověký hrad nyní hostí dvě muzea (vojenství a odboje) a také vojenskou akademii, jejíž příslušníci zde vykonávají pochůzky. Je možné si obejít hradby kolem dokola a relaxovat na trávě vedle starých děl. Odtud mé kroky zavítaly do přístavu. Tady jsou k nalezení dvě vysoké věže cihlové radnice, která mě až na hodiny moc nezaujala. Bylo však super se jen procházet okolo zakotvených lodí. Kromě moderních turistických jachet je tu spoustu starších kousků včetně několika plachetnic. Většina lodí má popisky a je tak možné zjistit historii plavidla i technické údaje. Byly zde například i lodě z třicátých let či nejstarší stále funkční nákladní loď na světě. Z přístavu se dá dojít do další velmi nové části města Aker Brygge. Tady vznikly docela hezké domy kličkující mezi vodou, včetně muzea moderního umění, rybích restaurací a obchodů.
Docela mě překvapila obliba Norů ve zmrzlině, kterou si v perný den dávalo dost lidí – zdejší specialita je vanilková kompletně posypaná kakaem, kterou jsem také zkusil. Kakao tomu dává dobrou chuť, ale zmrzlina sama o sobě mi přišla dost průměrná. Aker Brygge končí molem, na kterém jsou také schůdky pro plavce, ve vodě jsem ale nikoho neviděl. V dálce je vidět maják, do kterého byly u příležitosti 1000. výročí založení Osla vložené předměty a dopisy v časované titanové kapsli, která se má otevřít v roce 3000. Z mola jsou také blíže vidět lesnaté kopce a hory v dálce, které město obklopují. A ještě obrovský skokanský můstek Holmenkollbakken, podle Wiki se na závody vejde až 70 tisíc lidí. Odvážní si můstek mohou sjet na zipline. Nastal čas večeře. Plán byl neztrácet čas a peníze v restauracích a raději si užít volný čas, vydal jsem se tak na dobře hodnocené burrito ve Freedy Fuego Burrito Baru. Mohl jsem si vybrat salsu a možná právě volba té nejpálivější mi později v noci přichystala bolesti břicha, navzdory dobré krmi.
Ještě k placení, kurz je momentálně 1 NOK=2 CZK, za mé návštěvy to bylo 2,1. Což je jednak jednoduché k počítání, vše zkrátka bylo dvakrát dražší než v našich korunách a kurz je také docela výhodný oproti minulosti. Hledal jsem staré články se zajímavostmi v Oslu a našel, že ještě asi před 4 lety byl kurz 2,7. Norské bankovky jsou docela hezké. Stovka zobrazuje loď Gokstad z devátého století, nalezenou v pohřební mohyle. Ještě zajímavější jsou však mince, koruny mají totiž díru uprostřed. Vysvětlení pro tento jev se mi nepodařilo najít a ani místní nevěděli.
Na večer jsem měl v plánu sledovat zápas Ligy Mistrů ve fotbalovém baru Bohemen Sportspub. Také toto místo mi bylo doporučeno a nemohl jsem být spokojenější. Relativně levné pivo (na norské poměry) s cenovkou okolo 60-80 NOK, asi deset obrazovek, všechny stěny a stropy pokryté fotbalovými artefakty (z českých klubů jsem našel jen Duklu) a hlavně super atmosféra narvaného baru. Mimochodem, bar patří fandům klubu Vålerenga IF z Osla, takže se šálou jiného norského týmu se sem nechodí. Přišel jsem těsně před výkopem a místo tak zaujal u osamocené židle. Místo mi připomínalo anglické puby a rozděleno bylo na polovinu podle vysílaného zápasu. Kolem mě se odehrávalo italské drama AC vs Neapol a všude bylo plno Italů, někteří byli i vybaveni dresy. Výsledek prvního zápasu sliboval atraktivní podívanou a vypjaté to bylo skutečně až do konce, po kterém byli šťastnější ti Milánští. Večer na pokoji jsem koupil lístek na další den pro zápas Eliteserien s výkopem od půl sedmé, moc volných sedadel na plánku nezbývalo. Cenově to vyšlo na asi 340 NOK za hlavní tribunu, takže asi sedm kil.
Druhý den po jednání jsem se vydal na Oslo S a koupil si lístek na první vlak směrem Lillestrøm. Bohužel jsem zvolil courák, který stavěl v každé díře, takže cesta nakonec trvala přes půl hodiny, ačkoliv cílová destinace je zhruba v polovině cesty na letiště, odkud jsem do Osla jel kolem 20 minut. O tom, že místní mají podporu hlavně ze svého města, svědčí už to, že z vlaku jsem vystoupil jen já a ještě jeden chlápek. A to do výkopu zbývalo kolem 40 minut. Prošel jsem nádražní halou a ihned spatřil venku sedící fandy domácích ve žluté barvě. Lillestrøm SK mají ostatně ve znaku kanárka, a tak se jim také přezdívá. Cesta na Åråsen Stadion o kapacitě 11 500 míst vedla kolem řady domů, z jejichž balkonů vlály vlajky LSK. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Liga teprve začala, jednalo se o druhé kolo. Loni byli domácí čtvrtí, zatímco soupeř Strømsgodset IF z města Drammen (kousek na západ od Osla) skončil jedenáctý. Favorit zápasu tak byl jasný.
Popravdě jsem ani nepoznal, že jsme již došli ke stadiónu, protože ten je zvenku obestavěn bílými budovami, které vypadají jako nějaké kanceláře. Nic moc pohled. Před vstupem jsem si koupil šálu, kterou jsem měl vytipovanou přes internet. Lillestrøm SK zezadu doplňuje nápis „Du går aldri aleine til Åråsen“, tedy do Åråsenu nikdy nepůjdeš sám (překládám vše přes Google, norsky bohužel neumím, omluvte tedy případné chyby). Ošálení vyšlo na 275 NOK. Překvapilo mě, že u vstupu neproběhla vůbec žádná bezpečnostní prohlídka, jen mi načetli QR kód. V koridoru rozdávali roušky, asi protože byl zápas o týden odložen kvůli covidu. Občerstvení je situováno v tunelu pod stadiónem, kterým se člověk dostane na tribunu. V Norsku je zákaz prodeje alkoholu na ligovém fotbale, k dostání byla Coca-Cola. Mládež hojně pila modrý Gatorade, což podle mě není nejlepší drink, pokud zrovna nesportujete či nemáte úžeh, ale kdo já jsem, abych v tomhle radil. K jídlu se dají zakoupit obyčejné párky v malé tortille, ke kterým si lze nasypat libovolné množství smažené cibulky. Toto jídlo jsem další den spatřil mladé Nory připravovat i v parku. Druhou variantou jsou vafle. Menu s colou vyšlo na 75 NOK, což mi nepřišlo až tak strašné, i když samozřejmě náklady na 1 párek a malou tortillu nebudou vysoké. Z reproduktorů právě duní rocková hudba, která posléze uvolní místo pomalejší klubové písni a na zelený pažit vbíhají domácí borci. Kotel je netradičně umístěn na protilehlé tribuně a ne za bránou. Zajímalo by mě proč. Za brankou je alespoň větší tifo, které zobrazuje postavu v dresu s old school účesem, asi bývalého hráče a nápis „tida for sukcess er her ir“, přeloženo čas na úspěch je tady.
Snažím se najít své místo na hlavní tribuně, číslování je lehce zmatečné. Postarší pořadatel anglicky nerozumí. Nakonec nacházím svou řadu, která je celá plná a musel bych se prodírat přes asi 15 lidí, abych někoho vystrnadil. Trochu výše vidím 3 volná místa, štěstěna mi ovšem nepřeje a záhy mě pán s dvěma kluky nutí k dalšímu stěhování. Další volná pozice je vedle borce, který vypadá jako z motorkářského gangu a na daném sedadle má svou bundu. Nepříliš přátelsky se ptá „Where is your ticket?“, ale když mu řeknu, že mi někdo koupené místo zasedl, tak neochotně sedačku vedle uvolní. Já z toho taky nejsem nadšen, protože kolega má slušnou nadváhu a musím se tak mačkat vedle jeho špeků. V sestavě domácích chybí Vindheim, od začátku se do toho ovšem opřeli slušně. Během tří minut padají dvě branky a ve 25. minutě Lillestrøm vede 2:0. První gól padá po tlaku z rohu, druhý po dorážce z blízkosti. Kotel je nadšen a chorály narůstají na hlasitosti, zbytek stadiónu by se ale mohl zapojit ještě víc. Lillestrøm nepodcenil taktickou přípravu a ví, že stěžejním bodem je vyvarovat se Csaplárovy pasti. Hosté tak do poločasu srovnali. Jeden gól padl po zbytečné ztrátě vzadu. Fotbal to zatím není nikterak pohledný, čekal jsem také, že si hráči půjdou víc do těla. Ale občas se povede solidní akce a 4 góly za první půli nabízí zajímavé drama. Nad hřištěm se prohánějí také sportovní letadla, letící docela nízko nad stadiónem a zahlédnu dokonce i dvojplošník. Piloti určitě mají nejlepší místa na zápas.
Po poločase se domácím nedaří vstřelit třetí branku a dokonce inkasují. Strømsgodset stačí hrát na brejky a využívat hrubek v obraně Lillestrøm, který musel zabrat. V 84. minutě se podařilo vyrovnat po hezké akci – centr na zadní, sklepnutí pod sebe a utažená střela z první na zadní. Gól ještě dlouho zkoumá VAR, než je uznán. Fanoušci vytahují banner s nápisem „VAR dreper øyeblikket“, přeloženo VAR zabíjí okamžik. S tím nelze než nesouhlasit a je fajn vidět, že i v zahraničí nejsou s touhle pomůckou spokojeni. Vytknul bych hlavně dlouhou prodlevu při přezkoumávání. Jede se dál a je třeba to urvat. Další tlak přichází a hosté se brání jen se štěstím, když brankář likviduje střelu z bezprostřední blízkosti a obrana se obětavě vrhá do dorážky. Když už to vypadá, že bude konec, tak přichází centr z levé lajny a do vzduchu se posazuje Akor Adams, který hlavou přibíjí míč o zem za tyč. Kotel vybuchl. Adams mi přišel určitě jako nejzajímavější hráč zápasu, ať už technicky či pohybově, teď má 5 gólů v 5 zápasech a divil bych se, kdyby neskončil časem v lepší soutěži. Nakonec tedy vidím 7 branek, v což jsem ani nedoufal. Probíhá místní verze děkovačky a hráči ještě dlouho slaví před ultras. Fotím si pár posledních snímků a vydávám se nazpět, občerstvení ani fanshop už nefungují.
Kdybych to měl zhodnotit, tak týmy mi přišly na úrovni poloviny naší soutěže. Bylo zde dost technických nedostatků a nebylo to tak fyzické, čekal jsem víc faulů a hry tělem. Ale když došlo na lámání chleba, tak se hráči uměli trefit do sítě. I vzhledem ke skóre jsem ze své první zkušenosti se severským fotbalem byl nadšen. Kulisa byla kvalitní vzhledem k tomu, že se jednalo o vložené kolo ve středu a zápas se o týden odkládal. Nakonec se dostavilo 8 870 diváků, přičemž stadión má kapacitu 11 500, jak jsem už zmiňoval. To je více než slušné.
Chci si koupit pivo na cestu vlakem zpět do Osla, ale zapomenu na zákaz prodeje po osmé hodině. Vždy jsem si myslel, že to funguje tak, že se regály zamknou, ale pivo lze normálně vzít ke kase, akorát ho prodavači nenamarkují, což vlastně i dává smysl. Pokračuji dál a oslovuje mě jeden fanda norsky, poté přejde do angličtiny. Prý jdou na kebab poblíž, a jestli se chci přidat. Dáváme řeč. Spolu s kamarádem a dvěma puberťáky (asi děti jednoho z nich) dojeli na zápas, i když to mají prý 100 km. V Praze byl třikrát a má ji fakt rád. Dávám si chutnou shawarmu, na kterou ale čekám slušnou dobu, mají zde totiž po utkání nával. Po dojedení se loučím a přeju šťastnou cestu domů, sám jdu na nádraží. Zde staví vlak jedoucí do Osla, ale nastupovat se prý nemá. Zmaten se ptám průvodčí a ukazuji koupený lístek. Říká, že na vlak mi sice neplatí, ale i tak mě vezmou. Nastupuji tak do docela hezkého vlaku, který dále míří do Stockholmu. Další věc, která by se u nás podle mě nestala. Původně jsem zvažoval koukat znovu v Bohemen na druhou půlku Ligy mistrů, ale nakonec jsem se dostal na hotel docela pozdě a zápas nestihl.
Den třetí, odpoledne jsem se vydal směrem ke královskému paláci v Oslu, znovu bylo krásné počasí volající po procházce. Dále jsem pěšky pokračoval až do Vigeland Parku, který obsahuje více než 200 soch od norského sochaře Gustava Vigelanda. Z centra je to delší cesta, šel jsem přes půl hodiny, ale rád jsem protáhl nohy. V parku se sešlo mnoho místních, aby si udělali piknik nebo jen relaxovali ve skoro letním počasí. Sochy Vigelanda jsou zajímavé, ale jeho styl se mi vůbec nelíbí. Dokonce bych jeho sochy nazval divnými. Nejslavnější sochou v parku je vztekající se chlapeček (možná Vigeland opisoval v Bruselu, jelikož tamní čůrající chlapeček je o několik století starší). Dominantou je potom vysoký sloup, který vyobrazuje desítky nahých lidí, různě zapletených do sebe. Možná jsem jen kulturní barbar, jenž nerozumí umění. Cestou jsem ještě natrefil na kostel, kde zrovna procvičoval zpěv místní sbor a vypadali docela překvapeně, když jsem chvíli poslouchal.
Dále byl můj program jasný, Bohemen Sportspub a sledovat zápas Man United v Evropské lize. Nejdřív jsem si koupil pizzu ve fast foodu a pohodlně se usadil v přístavu. Všiml jsem si zde kovové sochy potápěče, kterou jsem předchozí dny úplně minul. K večeru už se ochlazovalo. Bar byl plný a většina lidí fandila United. Těžko říct, jestli je to vina Solskjaera, ale řekl bych, že se zde jedná o jeden z nejoblíbenějších klubů, i podle toho, co jsem se dočetl na internetu. Obecně zde ale mají v oblibě anglický fotbal. United v čele s Maguirem odvetu totálně nezvládli a v pubu převládalo zklamání. Dal jsem si Guiness a štrádoval si to do Kniven baru. Jedná se o metalový bar, na který jsem dostal doporučení. Fajn hudba i výzdoba se svíčkami a dalšími dekoracemi. Dá se zde zakoupit stout od v žánru známé kapely 1349, tmavého piva už jsem měl dost a zkusil pro změní IPU. Záhy přisedli dva borci a dobře jsme pokecali o všem možném. Prý mají svou kapelu Moon Harvester i se zpěvačkou, ale moc vlastní tvorby zatím nemají, tak jsem jim dal aspoň odběr na Youtube. Kluci doporučovali také navštívit první black metalový obchod a dnes spíše už muzeum Neseblod Records (dříve Helvete, založeno Euronymousem z Mayhem), což jsem plánoval celou dobu, ale nakonec na to nezbyl i kvůli otevírací době od 12 čas. Po Knivenu už jsem se vracel na hotel. Ubytování bylo v pohodě, ale už podruhé za krátkou dobu jsem dostal pokoj vedle výtahu – pojímám podezření, že Booking schválně nabízí hlavně tyto cimry.
Poslední den před odletem jsem ještě stačil navštívit interaktivní vikingské muzeum The Viking Planet. Lístek vyšel na 250 NOK. K vidění je zde VR film, který je docela hezky udělaný, dále další dva dokumenty na velkých plátnech o životech a době Vikingů. Další prvky popisují slavné bitvy, mytologii, ale i zobrazují tehdejší oblečení či výzbroj. Je také možné si na displejích zobrazit nasnímané lodě z tamní doby – známé muzeum vikinských lodí v Oslu, které se tímto zabývá a kam jsem se chtěl podívat původně, je totiž až do roku 2026 zavřeno kvůli rekonstrukci. Nakonec jsem si zahrál VR hru, která byla primárně založena na lukostřelbě během plavby na řece, pokud se protivníci dostali až moc blízko, tak se bojovalo mečem. Tětivu bylo nutné napnout opravdu nadoraz, skoro tak jako ve skutečnosti a protože jsem hrál kolem 20 minut, tak bylo vystřelených šípů skutečně dost. Trochu mě potom bolelo rameno, na tento pohyb moc zvyklý nejsem. Po nějaké době mě nepřátelé přemohli, ale zábava to byla za příplatek 150 NOK dobrá. Na letišti jsem ještě koupil domů místní specialitu brown cheese – tradiční sýr z kozího mléka s lehce nasládlou chutí, která je hodně nezvyklá. Z první výpravy na sever jsem měl radost, podařilo se počasí, vidět místní zápas i poznat trochu město. I tak zde zbývá hodně k vidění, například poloostrov Bygdøy s mnoha muzei. Do konce sezóny chystáme ještě jeden výjezd za hranice vápna, článek samozřejmě nebude chybět.
Žádné komentáře:
Okomentovat