Serie A, AC Milán vs. Spezia Calcio

 autor: Marek

Psalo se září, a ačkoliv sezóna teprve začala, termín Mistrovství světa se nezadržitelně blížil. S kamarádem Pablem (nejedná se o Karocha) jsme měli v plánu stihnout jeden výjezd ještě před kontroverzním turnajem v Kataru. Prvním nápadem byl Bayern Mnichov, avšak v loterii na lístky jsme štěstí neměli. Alternativou se stal Milán. Po své letní italské cestě jsem opravdu nečekal, že se na Apeninský poloostrov vrátím tak brzy. Po kontrole možných spojů nám jako nejlepší vyšel zápas AC proti Spezii, ačkoliv jsme mezi oběma milánskými kluby neměli jasnou preferenci. Jednalo se o výjezd na víkend. Letenky již byly koupeny a nám zbývalo prožít první drama, kterým byl nákup lístků. Pablo se motivovaně zmocnil tohoto úkolu, leč ticketový portál klubu mu neumožnil nákup. Po výběru míst se jen nekonečně otáčelo kolečko. Štafetu jsem převzal já, jel jsem z mobilu na datech a musel jsem si vystát frontu asi 25 minut. Celou dobu jsem doufal, že ještě nějaké lupeny zbudou. Nakonec se nám povedlo koupit místa do středu hornho „prstence“ San Siro za hodně slušných 18€/kus.

Vše v richtigu a nastala cesta samotná. V Miláně jsme byli dokonce o 15 minut dříve, než stanovoval plán. Ranní chlad nás uvítal na letišti Bergamo, a já se vrátil na místo činu. Sem jsem totiž letěl i v srpnu za kamarádem Valeriem. S tím jsme se i tentokrát měli sejít v Miláně. FlixBus stavěl na stanici Milán – Lampugnano (ještě předtím krátká pauza na cappuccino a sladké pečivo v obchoďáku vedle letiště, protože jsme měli hoďku navíc). Byli jsme předem varováni, že se nejedná o nejlepší místo, ale na nic zajímavého jsme nenarazili. Zaujal akorát bezdomovec s laptopem, položeném na nákupním vozíku, na kterém pracoval v budově stanice metra. Lístek na MHD stál 12€ na 3 dny, což nám přišlo jako dobrá cena. Vystoupili jsme u Dómu. Samozřejmě se jedná asi o nejznámější místo v Miláně. Stavba je to opravdu monumentální a výzdoba zvenku je moc hezká. Překvapilo mě, že obrovské náměstí není tak plné, jak bych o víkendu čekal. Katedrálu jsme si obešli a poté jsme na náměstí zastavili v kamenném obchodě Football Team. K prodeji jsou dresy včetně starších se sběratelskou hodnotou a raritní kousky jsou zde také vystaveny za sklem. Pravdou je, že nám některé dresy přišly divné po prozkoumání loga klubu a sponzora. Má se ale jednat o originály. Dále naše kroky mířily do známé Galerie Viktoria Emanuela II. Zde jsme se zašli podívat i do luxusních butiků, ačkoliv rozhodně nejsme cílová skupina. Nejspíše na nás i bylo vidět, že jsme zde spíše z legrace. V Pradě se nám moc nevěnovali, když jsme dostali záchvat smíchu z oblečků pro psy. V Louis V servis byl o dost příjemnější a zaujal nás Louis V skateboard. Byl by pojízdný? I tak jsme tuto položku s radostí vynechali. V Galerii jsme se potkali s Valeriem, který se nabídl, že nás provede po městě.

Zamířili jsme do supermoderní čtvrti směrem na sever, které dominuje parádní výšková budova Bosco Verticale. Jedná se o budovu porostlou hezkou zelení, přičemž každá terasa má svůj vlastní strom. Mimochodem, zde bydlí řada fotbalistů obou milánských klubů. Také vedlejší mrakodrapy vypadají velmi zajímavě, ať už jde o budovu Unicredit nebo dům, který lehce tvarem připomíná nechvalně proslulé brněnské hodiny (kulantně řečeno). Žluté tramvaje v ulicích vyvolávají vzpomínky na Lisabon. Další zastávkou bylo Cimitero Monumentale. Jedná se o obrovský památník, který slouží jako vstup na rozlehlý hřbitov. Samotná budova je celkem zajímavá. Pokud jde o hrobky samotné, i ty jsou pro nás netradiční. Skoro každý hrob má totiž svou vlastní sochu, která ne vždy má křesťanský motiv, ale jde i o vyobrazení dotyčného v různé pozici, třeba sedícího s knihou. Jiný výjev je ruka s kosou trčící nad hrobem, jako kdyby pochovaný chtěl vstát z mrtvých – to už bylo dost divné.

Po trochu morbidní zastávce nám vyhládlo a zašli jsme na velmi dobrou napolitana pizzu. Podnik zavíral v 15.00 a znovu otevíral o 3 hodiny později, i tak nás ale v 14:45 usadili a nebyl problém si objednat. Jaký to rozdíl oproti Praze! Vybral jsem si pizzu, která v anglickém překladu měla pražskou šunku, dostal jsem ovšem kopečky nějakého krému. Jednalo se totiž o šunkovou pastu, což se ztratilo v překladu. I tak ovšem šlo o výbornou záležitost, hlavně pokud jde o těsto. K tomu dobrý místní lager a pomalu mizící síly byly znovu obnoveny. Dalším cílem byla velká socha vztyčeného prostředníčku. Už nevím, jestli jsme tento skvost našli na Atlas Obscura, ale každý jsme se „originálně“ vyfotili se stejným gestem. No a po této pobuřující záležitosti následovala o poznání osvícenější zastávka – krásný kostel Chiesa di San Maurizio al Monastero Maggiore. Všechny strany byly pomalovány krásnými freskami místo tradičních obrazů a zlatých předmětů, horní patro bylo odděleno bílými sloupy a pak už přicházel na scénu krásně zdobený strop modrozlatými ornamenty. Jedním z výjevu je i Noemova Archa, na kterou nastupují jednorožci – našli jsme tak autentický důkaz o jejich existenci! Aby církevních památek nebylo málo, pokračovali jsme zpět k Dómu. Uvnitř se ale právě konala bohoslužba, a tak jsme se vypravili na střechu katedrály. Za cenu 10€ se jedná o zajímavou prohlídku bohatě zdobených oblouků, soch a chrličů. Atmosféru dodával také krásný západ Slunce a zároveň Luna takměř v úplňku. Po krátké procházce další luxusní čtvrtí City Life se loučíme s Valeriem a míříme na stadión.

Zastávka San Siro se nachází na konci jedné linky metra a souprava je solidně nacpaná lidmi. Fanoušky v dresech jsme potkávali už od rána, ale kvůli návštěvě více turistických lokalit jich nebylo tolik. Hned za turnikety se nacházela tradiční italská specialita – „náramkáři“. Pro jistotu jsem ruce schoval do kapes, aby se šikovným černochům nepodařilo mi cetku nasadit. Vše samozřejmě bylo „free“. Stadión vypadá luxusně a monumentálně už z dálky. Jsem zvyklý na klasický denní vzhled s červenými sloupy. V noci byl ovšem nasvícen do zlatavé barvy a k tomu znovu krásný Měsíc a hvězdy podzimní noci, která přinesla snesitelné teploty kolem deseti stupňů. Pro fotbálek ideální podmínky. Prostor před vstupem je obklopen stánky, kde se prodává oficiální AC merchandise a také občerstvení. Nejdříve jsem pořešil první jmenované a koupil si malou kapitánskou vlajku (10€) na stěnu. Na další šály (ty AC stály 20€) na zdi už mi totiž pomalu dochází místo. Pokud jde o jídlo, způsob vydávání je řešen trochu netradičně. Člověk zaplatí částku, v mém případě 6€ za maso v sendviči a poté obdrží žeton, který jde uplatnit přímo ke stánku s přípravou masa. Hamburger nebyl úplně hamburger – plátek masa podlouhlý stejně jako houska, vše připravené na grillu přede mnou. Zákazník si může zvolit ze tří druhů zeleniny a také si vybrat omáčku. Dobrá bašta. Hodinu před výkopem fronta vypadá velmi zdlouhavě (ono o frontách ještě bude na konci článku řeč!), ale nakonec se dostáváme až k branám San Sira překvapivě rychle. Kontrola batohů velmi sporadická, museli jsme prokázat i občankami a jde se dovnitř. Kruhové sloupy San Sira jsou jedna z jeho dominant. Velmi mě ale překvapilo, že se zvenku jedná o spirálovitý bezbariérový přístup, který vede nahoru až k sektorům. Klasické schodiště je potom v útrobách každého sloupu. Svatostánek se dělí na vícero prstenců a my jsme až na tom nejvyšším. Čeká nás tedy slušný výšlap až nahoru a nekonečné kroužení okolo sloupu. Místními jsme ale ujištěni, že slušný výhled je zde odevšad. Takže italský Eden?

Před zápasem kupujeme pivo. Čepuje se zde pouze Heineken. Horší už by mohl být jen Carlsberg. Navíc půl litr stojí 6€. Ale lepší než drátem do oka a jdeme na naše místa. Ta jsou sice hezky nahoře, ale na druhou stranu skoro ve středu hřiště. Curva Sud napravo se už pomalu plní. Překvapilo nás, že nejvíc hardcore ultras jsou ve druhém prstenci a ne přímo za brankou dole, jak to bývá většinou běžné. Návštěva ze Spezia je početně spíše zklamání. AC hrálo v týdnu důležitý zápas v Lize Mistrů. Proto jsme se obávali, jestli domácí trenér nebude největší hvězdy spíše šetřit. Já osobně jsem se velmi těšil na Thea Hernandéze, který právě v týdnu předvedl velmi působivý výkon a samozřejmě také na hbitého Leea. Oba jsou v základu, oddechnu si. Tito hráči také jsou poctěni nejhlasitějším vyvoláváním při představení zahajovací jedenáctky spolu třeba s Tonalim či Giroudem – tito dva borci ale zůstávají na lavičce. Kolem nás je více volných míst, což úplně neodpovídá mapce z prodeje, ale budiž. Zápas začíná a AC se od úvodu tlačí dopředu. Spezia přijela bránit v bloku a jet na brejky, což bylo asi očekávané. Rossoneri si dokáží vytvářet slibné šance, ale vše hatí koncovka nebo branková konstrukce, tak jako v případě Kruničovy dělovky. Ve dvacáté minutě už se AC ujímá vedení. Hezký míč za obranu nachází kapitána Thea, ten ladně zpracuje na hruď a uklidí mezi brankáře a tyč. Branka se ovšem několik minut zkoumá kvůli postavení mimo hru. Jsme až překvapeni, jak dlouho to vše trvá i v elitní lize, nakonec je ale gól uznaný. V tuhle chvíli jsme čekali, že se góly v sítí hostí začnou kupit. Ostatně před zápasem jsem tipoval výsledek 4.0 pro AC. Mýlil jsem se hodně, jak ukázaly další minuty. Obrana AC nepůsobila vůbec kompaktně. Hlavně Gabbia byl velmi špatný – zbrklý s míčem, pozičně mimo a slabý v soubojích. Své pověsti dostál taktéž náhradní gólman Tătăruşanu a po vzoru Koláře vyběhl mimo vápno, ale míč jaksi neměl. Naštěstí pro něj hráč Spezie (nevím, jestli psát Spezie jako vzor Slavie, protože hráč Spezia mi moc nejde přes klávesnici) odkrytou bránu o velký kus minul. AC hrálo dobře dopředu, ale lehkovážně vzadu. Pioli reagoval vystřídáním Bennacera za Tonaliho, který je zde velmi oblíben. Jistojistě to byla jedna z nejčastějších jmenovek na dresech kolem nás.

Trest za pasivitu přišel z kopačky jména zde velmi známého. Syn legendy AC Daniele Maldini, hostující právě ve Spezii, hezky obstřelil na zadní tyč. Zlí jazykové tvrdí, že hraje jen díky svému jménu. To nedovedu adekvátně posoudit, ale zakončení se mu povedlo náramně. Později po svém vystřídání se také dočkal ovací od domácích fanoušků. AC potřebovalo něco změnit. Později šli do hry také Rebič, De Ketelaere a hlavně Giroud, který na hrotu útoku vyměnil nevyrazného Origiho. A pak to přišlo. Skvěle z dálky se trefil Tonali. Branka ovšem nebyla po zásahu VAR uznána. Znovu celkem nepřehledná situace, kdy jsme nevěděli o neuznání až do změny skóre na obrovské obrazovce. Škoda, protože mladému záložníkovi střela sedla parádně. AC dále bušilo do hostující obrany. Výhru nakonec trefil kdo jiný než Giroud. V 89. minutě se akrobaticky položil do centru a tak trochu „na Zlatana“ trefil volejem ve vzduchu výhru. San Siro explodovalo. Překvapilo nás, že fanoušci AC dosti nenávistně gestikulovali směrem ke svěřencům Spezie a to skoro po celý zápas. Trochu nám to přišlo pod úroveň, když se hrálo proti klubu z chvostu tabulky. Asi jako kdybych v Edenu jako slávista slavil góly proti Zlínu fakováním jejich kotle. Ale nevím, jestli tam nejsou nějaké spory mezi ultras. Později jsme se dozvěděli, že Giroud za sundání dresu dostal druhou žlutou. Tyhle emoce chceme ve fotbale vidět a byli jsme rádi, že se jednalo o takto dramatický zápas a ne o jasnou záležitost ve stylu 4 nebo 5:0. Po konečném hvizdu jsme ještě chvíli zůstali, nicméně ochozy se rychle vyprázdnily a nějaká větší děkovačka se nekonala. Ještě ztratím slovo ke stavu toalet, protože na tak slavném stadiónu bych čekal něco trochu lepšího – v kabinkách turecké hajzly a puch na záchodech tak neskutečný, že se obracel žaludek. I tak zde došlo k setkání dvou skupin fanoušků z Anglie, kteří shodně přijeli z Londýna a seznámili se právě v těchto nehostinných končinách. Nebyli jsme tak jediní cizinci, ale místo družení jsme raději unikli na čerstvý podzimní vzduch, jež během zápasu místy doplňovaly jointy, až se člověk cítil jako v Ďolíčku. Jinak nemáme moc co vytknout. Doufali jsme v tifo, ale to asi bývá jen na větší utkání.

Po zápase jsme hledali cestu na hotel Raffaello, kde jsme našli celkem výhodný deal na Bookingu. Rozhodli jsme se jít pěšky, což mělo trvat podobně jako kostrbatá cesta MHD. Počet ušlapaných km rázem stoupnul zhruba na 28 a nohy už začínaly být cítit. Navíc cesta vedla temnými parky, kde jsme se nacházeli jako jediní. Super místo na procházku v půl dvanácté. Když už se nám zdálo, že nemůžeme, tak jsme v ulici hned vedle hotelu narazili na otevřený Mekáč. Pobočka zavírala o půlnoci, ale i tak nechali další fandy z Anglie dojíst několik minut po. Kluci měli šálu s typickým milánským (v Itálii Milán = vždy AC a Inter je Inter) červeným křížem v bílém poli, která se jim bude hodit i na nároďák. Znovu tak nastala situace jako odpoledne a zákazníka nikdo nevyhazoval tak, jak by se to asi stalo u nás. Pozdní check-in u zmateného recepčního a míříme na pokoj, který vypadal v poho. V noci byla krapet zima, ale zase jsme chytli Sky Sports v italské verzi a ještě o půl jedné sledovali trápení Man City s Fulhamem.

Snídaně a my jsme se jako správní Češi pořádně zprasili. Sledovali jsme však ušlechtilý cíl – nabýt energii na další intenzivní den. Jídlo bylo chutné, vyzdvihl bych hlavně koláče s džemem. Věci neznámou pro mě byly plástve plné medu, který odkapával do nádoby, odkud se pak nabíral do misek. Po opuštění hotelu naše kroky mířily do centra, kde jsme se měli znovu setkat s Valeriem. Jeli jsme historickou tramvají, což byl na jednu stranu fajn zážitek, avšak pohodlné to nebylo absolutně vůbec. Tramvaje zde otevírají dveře pár sekund před tím, než úplně zastaví, takže bacha na vystupování. Sešli jsme se u antických sloupů Sv. Lorenza. Jedná se o jednu stranu chrámu, která se relativně dobře zachovala. Dále jsme pokračovali přes street art o historii Milána, ve které se zmiňují Římani, rod Sforza, Verdi, Napoleon a druhá světová, až do čtvrti Navigli. Navigli se občas říká trochu v nadsázce milánské Benátky, ale pár kanálů nás tolik neohromilo. Prý je zde dobrý noční život, ale to jsme neměli možnost okusit na rozdíl od tradičního sendviče panzerotti s rajčaty a mozarellou. Neopomenuli jsme ani Ďáblův sloup vedle Baziliky Sv. Ambrože, kde podle legendy došlo k lítému boji mezi zmíněným světcem a samotným pekelníkem. Po boji prý ve sloupu zůstaly dvě díry po ďáblových rozích, a když k nim návštěvník přitiskne ucho, tak má slyšet zvuky pekla. Kostel, kde je vystavena Poslední večeře, byl beznadějně zabookovaný a my jsme mířili k hradu Sforzesco, kde jsme se rozloučili s naší italskou spojkou. V přilehlém parku leží Arena Civica z roku 1807, kde podle našich informací měl hrát zápasy nižší soutěže třetí milánský klub Brera Calcio. Bohužel jsme měli špatné info a přehlédli údaje z klubového Facebooku. Brera zde hrála kdysi a my jsme tak zápas, na který jsme se kvůli staré aréně velmi těšili, vidět nemohli. Mimochodem, zde se odehrál historicky první zápas italské reprezentace (výhra 6:2 proti Francii v roce 1910). Arenu jsme si alespoň obešli a vzali zavděk archeologickým muzeum v hradě, kam byly daný den lístky zdarma. Hezká sbírka artefaktů, i když nic, co by vymykalo podobným muzeím. Nejvíc se mi líbily kompletní renesanční zbroje a také bohatě zdobené gobelíny. Po této zastávce jsme mířili znovu na Lampugnano a busem na letiště v Bergamu. A tady se taky událo největší drama naší cesty hned po zápase AC.

Do odletu zbývalo přes 2 hodiny, odbavení jsme byli přes appku, a tak jsme zase zevlovali po vedlejším obchoďáku, což nám přišlo lepší než čumět do zdi v letištní hale. Na check-in jsme se dostavili asi 65 minut před odletem. Fronta byla podle obrazovky na 20 minut, což bylo tak na hraně. Po půl hodině jsme ovšem stále nebyli odbavení a napětí okolo stoupalo. Čím dál tím více lidí začalo předbíhat řadu s panickými výkřiky, že jim za 15 minut letí letadlo. I my jsme usoudili, že bez předběhnutí se domů nedostaneme, ale moc daleko se dostat nedalo. Během čekání jsme navázali hovor s československým párem, který se ocitl ve stejné situaci jako my. My jsme po průchodu rámem nahodili nejrychlejší Usain Bolt tempo a dali si dlouhý sprint kolem duty free obchodů. Jako jedni z posledních jsme se úspěšně „nalodili“. Začali jsme počítat padlé – pár za námi se do letadla nejspíš nedostal a tragicky dopadly také sušenky, které jsem měl v úschově u Pabla. V Praze mi předal pouhou strouhanku (viním jeho sprint rychlostí světla směrem ke gatu). My jsme ovšem doletěli v pořádku a celý výjezd stál za to. Milán jako město určitě doporučuji k návštěvě a zápas na San Siru především.