Trento vs. Levico Terme a cesta po Severní Itálii

 autor: Marek

Léto přineslo čas dovolených. Letos dokonce nezvykle bez větších problémů ohledně covidu. Již delší dobu jsem plánoval cestu na sever Itálie, kam mě pozval dobrý kamarád Valerio, žijící kousek od města Trento. Samozřejmě jsem vymýšlel, jak zkombinovat dovolenou s návštěvou fotbalového utkání. Naplánovali jsme výlety do Verony a Benátek. Tato města se tudíž nabízela, pokud jde o zápasy. Naše pozornost byla upřena hlavně na duel mezi Hellasem a Neapolí. Bohužel zhruba týden před utkáním bylo oznámeno, že kvůli bezpečnostním důvodům lze získat lístek pouze s trvalou adresou v Benátsku (Veneto) či Kampánii. Zápas Benátek potom padl kvůli komplikované dopravě nazpět. Zápasy se totiž nyní hrají od 20:45 kvůli vysokým letním teplotám a do města kanálů jsme měli cestu dlouhou přes 2 hodiny. Během mé osmidenní návštěvy se ovšem naskytla příležitost navštívit lokální tým AC Trento, hrající Serii C. Jednalo se o přátelák proti Levico Terme ze Serie D. Zápas nesliboval velké fotbalové umění, avšak těšil jsem se na autenticitu a o tom je náš blog především. V první části článku se zaměřím na report z utkání, dále potom popíšu zážitky z osmidenní cesty po severu Itálie, kde jsem mimo jiné absolvoval tůru v Dolomitech do výšky 2850m, či objevoval krásy Lago di Garda. O městech potom už byla řeč a také na ně dojde.

AC Trento loni oslavilo 100 let od svého založení. Dáreček si klub udělil v podobě postupu do Serie C, kde delší dobu chyběl. Jedná se o nejnižší profesionální soutěž v Itálii, Serie D je již tedy amatérskou ligou. V premiérové sezóně se povedlo se udržet. Příprava na nový ročník byla v plném proudu a jedním ze soupeřů byla například i Fiorentina, která v horském regionu absolvovala soustředění. Hory, to je první věc, které si člověk po příjezdu do Trentina všimne. Výhledů na ně není ušetřen ani návštěvník místního stadiónu Stadio Brianasco, disponujícího kapacitou 4200 míst. Další zajímavostí viditelnou z tribuny je potom futuristická budova místního muzea vědy MUSE. Vstupné bylo zdarma. Podle údajů z klubového webu přišlo zhruba 400 diváků, což na bezvýznamný přátelák třetiligového klubu celkem újde, ne? Sednout jsme si mohli kdekoliv. Našel jsem místa, která se mi líbila. Až později jsme zjistili, že jde o VIP sedačky. Kožená křesla místo klasických plastových sedaček, hodně místa okolo sebe, pod nohami umělý trávník. Pohoda. Nikdo nás vyhodit nepřišel, a tak jsme si užívali pohodlí. Na zápas jsem si v horkém letním dni bral lahev vody. Ochranka mě donutila sundat víčko. Díky naším místům ovšem nehrozilo, že by mi někdo omylem vodu skopl – další výhoda. Pokud jde o sestavu, v kádru Trenta se nachází několik borců, kteří začínali ve velkoklubech. Pasquano si připsal start za Juve a dále běhal po hostovačkách v nižších ligách. Bocalon se neprosadil v Interu, Osuji zase v AC. Nejlépe ale hrál borec s druhou nejmenší hodnotou v kádru na Transfermarktu. 18 letý Rumun Luca Mihai na hostování ze SPAL si podmanil střed pole a z pozice staženého záložníka kontroloval celou hru. Bylo na něm vidět velké sebevědomí, takřka neztrácel míče, nebál se vymýšlet směrem dopředu. Samozřejmě šlo jen o přípravný zápas proti soupeři ze čtvrté ligy, ale fotbalovost byla u něj veliká, a tak jsem zvědav, kam to dotáhne.

Trento se dostalo do vedení hned na začátku po centru a hlavičce. Taková klasická akce z nižší ligy. Musím ale říct, že úroveň hry jsem čekal horší. Nebylo tu moc ztrát míče, hráči Trenta uměli 1v1 a snažili se hrát víc po zemi, zatímco Levico Terme spíše nakopávalo. Po gólu byl puštěn song, který mi málem urval uši. Tyto věci na stadiónech moc nemusím. Zde to bylo extrémně hlasité a navíc šlo o trapnou rádiovku. Po gólu číslo 2 jsem si už tak dával pozor a uši si zacpal. Padl po vlastním gólu. Do poločasu tak šlo Trento do vedení 2:0. Csaplárova past ovšem nesklapla a zápas stejným výsledek i skončil. Penaltu v poslední minutě totiž hráč Trenta poslal do jasné srpnové oblohy. V průběhu utkání se osmělili i fanoušci a začaly popěvky. Pokud pomineme úplné klasicky jako je ta na melodii „Alles, alles“, tak jsem se díky kamarádovi dozvěděl i o dalších hláškách, které mě upřímně pobavily. Například se prý skandovalo „náš klub je plný Terrone a lemplů, kteří se zajímají jen o kouření jointů, ale stejně jim fandíme“ (Terrone – hanlivý výraz pro Italy i z jihu, ti pro změnu seveřany nazývají Polentoni, neboli pojídači polenty, což je typický pokrm na severu Itálie – kukuřičná kaše). Po penaltě zase místní fanda křičel, ať exekutor příště před zahráním pokutového kopu nepije. Nálada na tribunách byla dobrá, často se sešli staří známí. Na konci místní hlasatel nabádal k pořízení permic na novou sezónu. Zkušenost hodnotím díky atmosféře kladně. Velkého fandění jsem se nedočkal, ale byla dobrá návštěva (vzhledem k (ne)důležitosti zápasu), stadión působil vevnitř dobře a fotbal nebyl špatný. Dokonce bych se nebál říct, že to mohlo být utkání tak na úrovni druhé české ligy. Minimálně výkon Trenta tak rozhodně působil.

Jak klub, tak město mají ve znaku orlici. Tu nezmiňuji jen tak náhodou. Jedná se totiž o svátováclavskou orlici, kterou zdějšímu biskupovi Mikuláši Brněnskému udělil Jan Lucemburský. Za posledních 6 století se potom symbol nezměnil. Trento samo o sobě je určitě hezké město k návštěvě. Není zde příliš mnoho turistů. Hlavnímu náměstí dominuje věž a chrám, nalézá se zde hezká kašna. Zaujalo mě hned několik domů se zachovalými renesančními freskami. Chybět nemůže ani hrad. Byl jsem upřímně překvapen, kolik hradů se v Trentinu nachází! A nejedná se o nějaké zříceniny. Třeba takový Castel Beseno překvapil monumentálností i při pohledu z oken busu na cestě z letiště Bergamo. Nevýhodou je jen odlehlost od větších měst.

První den jsem hned začal klasickými italskými záležitostmi, jako je gelato či pizza. Pizzu jsem ovšem volil ve variantě Trentino s místním masem. Na severu Itálie potom je běžností si dát v pizzerii spíše pivo než víno. Námi navštívená pizzeria se dokonce specializovala na zahraniční piva a výběr byl slušný. Doprovázel nás také Valeriův kamarád Davide, který se později ještě přidal na výlet do Benátek. Pokud jde o pitivo, zkusil jsem britské pivo Bass. Kolegové šli do irského red ale Kilkenny a německé klasiky Löwenbräu. Večeři hodnotím kladně, i když pizza nebyla napolitana. Dále jsme se odebrali do kamarádovy vesnice, kde již čekala jeho rodina. Musím vyzdvihnout pohostinnost, která byla opravdu mimořádná. Během týdne jsem tak měl možnost ochutnat domácí jídla včetně lokálních specialit. Úžasný byl už jen výhled z balkónu druhý po probuzení. Vesnice je totiž situována do údolí a v dáli se ční i majestátní Dolomity. Nechybí vinice, olivové sady a dokonce i hrad v soukromém vlastnictví. Prostě idyla. Překvapilo mě, že oba kostely jsou každou noc nasvíceny v barvách Ukrajiny.

Začal druhý den. Po procházce po okolí a obědu ve formě pasty jsme se vydali směrem ke Gardě. První zastávkou bylo menší jezero v blízkosti, samozřejmě s hradem. Ten je ale přeměněn na restauraci, a tak jsme byli ihned posláni pryč, neb podnik otevíral až v 19 hodin. Cesta okolo samotné Gardy započala v městě Riva di Garda, do kterého se dříve jezdili bohatí Italové rekreovat. Hezké domky připomínají lázeňské kolonády. Je zde trochu více turistů, ale dojem byl skvělý. Ještě více se mi ale líbilo starobylé město Malcesine. Malé uličky, typické domky a hlavně pláž, v jejíž bezprostřední blízkosti je co jiného než parádní hrad (už to začíná být únavné, že?). Pokud jde o samotné koupání, divil jsem se na můj vkus dost teplé vodě. Čekal jsem větší ledárnu.

Den třetí patřil jednomu z highlightů mého výletu. Túře v Dolomitech. Cesta sem trvala hodinu autem a nejet Subaru uzpůsobeným pro terén, tak nevím, jak bychom pochodili. Druhá část cesty totiž byla pořádná lesní cesta se vším všudy, a tak auto krásně nadskakovalo a házelo s námi nahoru a dolů. Hned u parkoviště zaujala cedule s návodem, jak se chovat při střetnutí s medvědem. Pak už jsme započali kolem půl deváté túru poblíž farmy s kravami, ovcemi a koňmi. Podobné místo se zde nazývá malga a často jsou k zakoupení mléčné produkty přímo z farmy. Tradiční horská bouda potom nese jméno rifugio. Baita je potom podobná rifugii, ale s menší ubytovací kapacitou. Tolik k názvosloví italských horských budov. Začínáme ve výšce cca 1800 m. n. m., po chvilce si sundavám technický fleece a jdu jen v triku. Zbylé vrstvy se ještě budou hodit výše a nechci si teď zvykat na tepelný komfort. Po chvilce slyšíme krásnou zvonkohru – krávy se pasou na pastvě. Zvonění je opravdu hlučné a rozléhá se údolím. Vrcholky hor jsou zatím zakryté mlhou, a ačkoliv dnes mělo být nejlepší počasí, začínáme trochu o výběru dne pochybovat. Doufáme však, že než se vydrápeme nahoru, tak se vyčasí. Z počátku se jde hlavně zelení, ta nicméně začne časem ustupovat a o slovo se začnou hlásit typické dolomitské scenérie. Tedy vápencové skály a hromady malých kamínků. Jako obvykle se potřebuji dostat do provozní teploty, a tak se úvodní část túry spíše přemáhám. Vidíme lanovku, která slouží pro dopravu zboží do rifugia. Tam se chceme dostat teď. Objevují se první kovová lana. K rifugiu se dostáváme po jedenácté. Staří mazáci tvrdí, že správně by se v Dolomitech mělo začít s túrami kolem páté, my jsme ovšem měli pár hodin zpoždění. Vedle boudy se nachází do skály vytesaná kaple ve tvaru obrovského kříže, kolem které jsou otvory pro výhled ven. Z počátku se člověku nechce věřit, že někdo věnovat tolik práce vytesávání do skal ve zdejších podmínkách. Rozhodujeme se jít na náš hlavní cíl a najíst se až později. Tím je základna vrcholu Cima Tosa ve výšce asi 2850 m. n. m. Vyrážíme za lehčí mlhy, která časem ustoupí. Stoupání již není tak hrozné. Krajina zdánlivě vypadá jako měsíční. Absence jakýchkoliv barev až na turistické značky, které jsou jednotné – červenobílé a připomínají barevnou kombinaci Slavie. Dojdeme k cílu a spokojeně oddechujeme. Potkáváme dvojici Nizozemců, kteří si zde střihli ferratu. My bohužel ferratový set nemáme, a tak se nemůžeme dostat na samotný vrchol o výšce 3150 m. n. m. Střídavě se odhalují vrcholky okolo a otevírají se nám hezké výhledy. Ty také pokračují po cestě zpět.

Dáváme si typické regionální jídlo polentu – kukuřičnou kaši, která byla dříve pokrmem chudých, avšak místní jsou na ni náležitě hrdí. Jí se s masem/sýrem/houbami. Masová verze, kterou si spolu s houbovou dáváme napůl, má v názvu goulasch, jde ale pouze o hovězí maso a omáčka zde není. Zapíjím vše lemon sodou a na chvíli vyčerpáním usínám. Dali jsme si převýšení asi 1000 metrů za nějaké 4 hodiny. Rifugio samozřejmě nabízí ubytování, čehož vícero lidí využívá. Šedou budovu zkrášlují hezké modré okenice. Po jídle se jdeme podívat do kaple, která slouží jako památník padlým v horách. Jsou zde fotky mnoha lidí. Tradice započala už před desítkami let. I když se jedná převážně o oběti italských hor, jsou zde i asijská místa. Smutná historie, která nám připomíná, že si musíme dávat pozor a používat rozum. I tak nikdy není nic jisté. Více obětí pochází i z Marmolady, která bohužel letos brala životy i Čechům. Za křížem jsou na zábradlí pověšeny tibetské vlaječky, což nabízí zajímavé spojení. Potkáváme znovu Holanďany a tentokrát mi jeden z nich z legrace vrací můj pozdrav na rozloučení se na vrcholu „good luck“, který jsem já ale myslel v dobrém. Nastává sestup a jsem moc rád, že jsme si vzali turistické hole. Delší úsek totiž vypadal asi takto – všude milión malých kamínků, do kterých když člověk šlápne, tak se rozjede. Šutry se postupně nabalují. Vždy jsem píchl jednu hůl za sebe, abych nepadal dozadu a jednu před sebe. Rozjel se a po kamínkách lehce „surfoval“. Potom jsem se o přední hůl zastavil. A takto dokola. Nakonec nám radost činí zeleň pod námi a v pořádku se dostáváme do lehčího terénu. Musíme ještě projít kusem lesa, kde je také chata myslivců. K autu se dostáváme kolem půl sedmé večer. Jsem hodně utahaný, ale stálo to za to. Dostal jsem se zatím nejvýš, co jsem kdy v horách byl, počasí se podařilo, vrátili jsme se zdraví a zažil jsem atmosféru na zdejší horské chatě.

Čtvrtý den byl věnován odpočinku u menšího jezera 10 minut autem od domu Valeria. Menší jezero se sice nevyrovná Gardě a působí spíše jako menší český rybník, ale kýžený odpočinek přišel velmi vhod. Dopoledne jsme zkusili ukuchtit tiramisu, abych ještě více pronikl do italské kultury. V kuchyni jsem strašný, ale nějak jsme to zvládli. Výsledek byl nakonec super. Dort jsme si snědli večer k zápasu Slavie. Odvetu s Panathinaikosem jsem si nechtěl nechat utéct a kamarád se podíval se mnou. Aby ne, když jsem ho již na dva zápasy v Praze vzal. Vytáhl také červenobílou šálu, kterou si dovezl domů. Slavia vyhrála a vše je fajn. Dáváme krátce FIFU a jdeme spát. Zítra se chystá výlet do Verony.

Cesta italskými vlaky byla jen dobrá zkušenost. Zpoždění žádné, rychlé a pohodlné spoje. Musí se zde nosit respirátory, ale většina lidí na to kašle. Vystupujeme ve Veroně a hned si všímám místní vlajky, která ze všeho nejvíc připomíná švédskou. Dávám si první cappuccino v kavárně se sladkým pečivem. Po chvíli se dostáváme k jednomu z významných míst – Aréně. Jednalo se o třetí největší stavbu v Římské Říši. Dnes je využívána pro Verdiho opery. Kulisy jsou vystaveny před budovou a ta je tak z jedné strany zakrytá egyptskými sochami pro Aidu. Z druhé strany se potom vine velmi dlouhá fronta, kterou odhadujeme tak na hodinu. Valerio říká, že pokud jsem viděl Koloseum, tak mi Arena vevnitř nepřijde tak skvostná a i tak je hezčí zvenku. Souhlasím s tím, že půjdeme dál. Dostáváme se k hradu, který nabízí také krásný most s cimbuřím, kde jsou fajn místa na fotky. Dá se také jít vedle něj na kamenitou pláž a sledovat jednu z největších italských řek Adige. Procházíme dále a kocháme se pozůstatky římských brán, renesančních paláců a věží či úzkých uliček. Hraje to zde barvami, líbí se mi kombinace bílé a cihlové barvy na palácích i kostelech. Divím se koncentraci skvělých památek v prostoru centra. Svou sochu tu má i Dante, který zde nějakou dobu pobýval. Neopomíjíme ani lehce kýčovitou věc, kterou je balkón Julie. To je samozřejmě jeden ze symbolů města. Dav čeká ve frontě, aby se mohl podívat na to, kde fiktivní postava stála. Nic se neplatí, pokud se nechcete projít po samotném balkónku, za což také někteří turisté platí. Dáváme si pizzu napolitana a jde o nej pizzu, co jsem za svůj pobyt měl. Rozdíl mezi napolitana a klasickou je opravdu markantní, i když by se chtělo říct, že jde jen o vyšší těsto. Zapíjíme červeným a jde se dál. V jednom z obchodů si kupuji suvenýr – benátskou vlajku, na které je zobrazen lev Sv. Marka, patron města a zároveň můj jmenovec. Tu si plánuji vzít do Benátek, kam jedeme o pár dní později. Zajímavostí je, že vlajka má dvě verze a v době válečné lev „zamění“ bibli, se slovy, která Markovi sdělil dle legendy anděl, za meč.

Přecházíme řeku a nacházíme jeden z hidden gemů, které jsem před cestou googlil – zahrady Giusti. Krásné renesanční zahrady jsou schované za domy a jeden by vstup minul. Je zde také menší labyrint, bohužel trávník je nízký a je tam vidět okolo. Zeleň je hezky udržovaná a dá se stoupat nahoru po jednotlivých patrech. Dostáváme se až k vyhlídce na město. My ovšem máme v plánu nedalekou vyhlídku, který je ještě o dost výš. Zahrady nabízí fajn místo k odpočinku, který v horkém dni tak potřebujeme. Doplňujeme také vodu a znovu a znovu kvituji systém fontán, který je v Itálii běžností. S pravidelností nalézáme místa, kde doplňujeme pitnou vodu. Toto bych uvítal i u nás. Také další vyhlídka nabízí hezké pohledy na město. Vidíme i mraky, které se pomalu zatahují nad našimi hlavami. Všiml jsem si zde i samolepky Baníku nalepené na lampě. Přejdeme řeku zpět směrem k centru. Je zde hezký kostel, který bohužel zavírá. Den utekl rychle. Sedáme si na drink. Na severu se pije Hugo (čteno ugo) Spritz, modifikace populárního Aperolu Spritz – jedná se o prosecco, perlivou vodu a bezinkovou šťávu. Náhle se otevírají mračna a silný liják skrápí ulice Verony. Čekáme, než se počasí zlepší a mezitím nás pobaví aspoň nešikovný číšník, který se snaží vylít vodu z plachty venku a totálně zlije svého kolegu, který stojí opodál. V o něco menším dešti potom spěcháme na zpáteční vlak a přitom kličkujeme mezi kalužemi. Verona mě velmi oslovila, a i když jsem o městu před cestou tolik nevěděl, rozhodně bych doporučil její návštěvu. Historie je zde na každém rohu, navíc zde nejsou tolik otravní prodejci jako třeba v Římě a město také není tak chaotické. Navíc si lze vše v pohodě projít pěšky za jeden den.

Den následující se vydáváme na kamarádovu chatu, která leží nedaleko v horách. Na rozdíl od prvního hiku nemusíme brát terénní auto. Ukládáme zásoby a vydáváme se na průzkum okolí. Dáváme si menší výšlap na kopec, abychom se udržovali v kondici před zítřkem, kdy se chystá túra číslo 2. Dostáváme se také do malebného údolí, kde má naše další pouť započít. Zde leží rifugio, které slouží jako startovní bod pro výšlapy. A také futuristická observatoř, která netypicky spočívá v údolí místo na kopci. Bylo mi ovšem vysvětleno, že světelný smok je zde natolik marginální záležitost, že pozice na kopci zkrátka není potřeba. Skoro každý den se zde konají pozorování oblohy a také programy ohledně ochrany přírody. Fajn věc. Před pár dny jsme se pokoušeli sledovat z terasy kamarádova domu Perseidy, které měly být vidět, ale bohužel přes mraky se nezdařilo. Těšil jsem se, jelikož už jsem měl možnost tento meteorický roj pozorovat v minulosti a jedná se o skutečný zážitek. Člověk má pocit, že obloha explodovala, ale jen na pár sekund, takže pak se dostaví fáze zpochybňování, jestli se mu to vlastně celé jen nezdálo. Vracím se na chatu a připravujeme si Tagliatelle al ragú. Potom večer probíhá po ose – domácí red ale, který vařil kámošův táta – námi namíchaný hugo spritz – dopíjíme víno – zkoušíme staré lahve s grappou – zkoušíme staré lahve s limoncellem. Do toho si nasazuji starý klobouk v alpském stylu s ptačím pérem a koukáme na Big Lebowskiho. Chatka je zařízená velmi útulně a v mnoha ohledech dává vzpomenout na typické české chalupy. Venku už se dělá zima, a tak si topíme v kamnech. Okolo je jen pár domů, a když vyjdeme zkouknout noční oblohu, objevuje se zlověstně vyhlížející úplněk. Ve vlkodlaky jsme se ale nezměnili a ráno přežilo v pořádku také naše střevní ústrojí.

Tentokrát se chystáme na výšlap v Tre cime del Bondone. Jak již název napovídá, jedná se o 3 vrcholy vedle sebe, které postupně projdeme ve výšce zhruba 2180m. Nastoupat nám stačí zhruba 650 výškových metrů, což je oproti Dolomitům rozdíl. Krajina také hraje více barvami. Technicky se již jedná o začátek Alp. Tuto informaci si později ověřujeme. Mohu tak říci, že jsem během pár dní chodil po Dolomitech i Alpách. Znovu trvá nějakou dobu, než se dostanu do tempa a to i kvůli předchozímu večeru. Potkáváme spoustu lidí a krav po cestě. Jedná se evidentně o oblíbenou cestu. Dostat se na první vrchol s názvem Monte Cornetto není pro nás nikterak obtížné. Odměnou jsou hezké výhledy do okolí a tentokrát bez otravné mlhy. Sestup je trochu horší a mrňavé kamínky zase dávají vzpomenout na pár dní starou zkušenost. Na druhý vrchol Doss d’Abramo je třeba dát si znovu kus v kooperaci s lanem. Ferratový set sice nemáme, ale vše se dá zvládnout i bez vybavení. Naštve nás akorát sprška kamenů, které naším směrem poslala dvojice lezoucí kus nad námi. Žádná omluva či aspoň zkontrolování, jestli pod nimi někdo nelezl, nepřichází. Dostáváme se k vrcholu, na němž spočívá kovový kříž. Zde je také kniha k zapsání se. Jako vždy se projeví moje úchylka a hledám samolepky fotbalových klubů/ultras. Najdu zde ovšem ještě větší skvost. Samolepka hlásí v jazyce českém „voda, topení, plyn – montáž, prodej, servis“ a kontakt na pána z Frýdlantu. Tohle bych na jednom z alpských vršků skutečně nečekal. Ve Frýdlantu je ale asi o zákazníky nouze, a tak je hledají až tady. Nastává ferrata dolů a trochu jiné kafé. Na výšku mám špatný odhad, ale lano vede určitě aspoň 6 metrů dolů a tuto část také musím slézt. Hole házím dolů a křečovitě se držím lana. Snažím se poctivě mapovat terén pode mnou, abych nešlápl špatně. Tady by se chyba nemusela vyplatit. Nakonec se v pořádku dostávám dolů. Tohle už byl nějaký adrenalin. Dostáváme se na poslední vrchol se jménem Cima Verde, který se vyznačuje zajímavým červeným půdním profilem, který jakoby vypadl z nějaké Austrálie, a tak trochu proto nedostává svému jménu. Zde se mi daří fajn fotka všech 3 vrcholů. Každý z nich vypadá úplně jinak a krajina působí velmi zajímavě. Troufám si říct, že lépe než v Dolomitech, kde se jedná převážně jen o skály. Dolů se trochu vleču a notně unaven dorážím zpět na chatu, kam mezitím dojeli kámošovi rodiče, aby pro nedělní oběd udělali rodinnou specialitu – Polenta di Trentino. Domácí polenta chutná mnohem lépe než ta na dolomitském rifugio. Aby ne, když je z vlastní kukuřice. Na přípravu se používá speciální hrnec, který slouží pouze pro tento účel. K polentě se podávají maso, houby, sýr a fazole. Po túře zasloužená odměna. Dále jedeme na zápas Trenta, který již zmiňuji na začátku. Posléze se chystáme na poslední výlet, který povede do Benátek.

Benátky asi není třeba sáhodlouze představovat. Pro mě se jednalo o první návštěvu pověstného města na kanálech. Atmosférou vše bylo mnohem víc turistické než ve Veroně a to včetně pouličních prodejců různých cetek. Stačilo se ovšem ztratit z nejvíce exponovaných ulic a člověk nabyl odlišného dojmu. My jsme tuto strategii zvolili hned od začátku a po úvodním setkání s krásným kostelem odbočili. Nejednou se nám stalo, že jsme došli na konec ulice, kde se nacházel pouze kanál, a museli jsme se vracet. Jednou nám dokonce musela radit místní paní. Toto toulání jsem se si velmi užíval. Překvapilo mě však, kolik domů je ve špatném stavu a zasloužilo by si větší opravu. Počasí nám vyšlo a bylo krásně. To je jedna z hlavních podmínek pro návštěvu města. Davide, který nás znovu doprovázel, mi líčil, jak strašná byla zkušenost ocitnout se zde v den silných dešťů. Úzké uličky plné turistů neskýtají mnoho místa pro deštníky a cesta se mění v lítý boj. Tyto problémy jsme naštěstí řešit nemuseli. Stihli jsme zastávku na kávu, kde jsem si dal úžasný mandlový koláček. Pokud jde o samotné kanály, často se mi jevily velmi podobné až do doby, kdy jsme se dostali blíže do centra, a řeka se rozšířila. Cena projížďky gondolou vycházela na 100€ za 35 minut - strašné. Jednou z prvních zastávek byla Gallerie dell'Accademia, kde jsme do sebe dostali velkou porci renesančního umění. Znovu se potvrdilo, že se v této sféře absolutně nevyznám. Obrazy vyhlášených umělců jako Tizian mi totiž nepřišly oproti zbytku exponátů nikterak speciální. Dále následoval oběd. Po delším hledání podniků, které byly na google otevřené a v realitě zavřené, jsme vpadli do restaurace, ve které nám byla naservírována na italské poměry dosti průměrná pizza s dobrým červeným.

Dalším cílem byla místa nejslavnější. Náměstí Sv. Marka a okolní pamětihodnosti. Čelili jsme rozhodnutí, jestli čekat ve frontě na Baziliku sv. Marka, která byla z venku ozdobena lešením. Hodili jsme si mincí a padlo, že ne. Nakonec jsme se ale rozhodli vzdorovat osudu, když jsem přišel s bojovým plánem. Jeden z nás vždy bude stát ve frontě na úmorném slunci a zbylí dva budou chodit okolo, než proběhne střídání stráží zhruba každých 10 minut. Než jsme tuto genialitu zrealizovali, tak se již hned několik lidí zařadilo na konec fronty. Nevěděli jsme, jak dlouho bude čekání trvat, ale i kamarádi se chtěli podívat dovnitř, jelikož v bazilice ještě nebyli. Čas se krátil a blížili jsme se ke vstupu. Poslední vstup byl stanoven na 16:45. V 16:42 vrátný říká čtyřčlenné rodině před námi, že už je to podle něj „hopeless a není šance, že se dostanou dovnitř“. Ti ovšem zůstávají ve frontě a stejně tak i my. Dovnitř se pouští po skupinách a vždy se ptají, kolik lidí skupina čítá. V 16:45 se nakonec rodina před námi dostává dovnitř. Ital si ještě neodpustil vtip, že dovnitř může pouze jedno ze dvou dětí. S klidem sleduji situaci. Přichází otázka na náš počet a odpovídám, že jsme 3. Vstup povolen. Dvojice za námi se už dále nedostává ani přes výlev slečny a musí odejít s nepořízenou. Jsme tak poslední v daný den. Štěstí opravdu obrovské, i když kdybychom na začátku nezaváhali a hned šli do fronty, tak jsme si ušetřili tyto napjaté chvíle. Vcházíme dovnitř a kocháme se krásnými zlatými malbami. Jsou zde vyobrazení snad všichni svatí a člověk od zářivě zlaté nemůže odtrhnout oči. Na podlaze se skví hezké mozaiky, které byly ovšem při povodních poškozeny a nyní se stejně jako exteriér budovy opravují. Sám sv. Marek se nachází pod okny. Jmenovce, který údajně zahynul v Alexandrii, si fotím vícekrát. Jak procházíme, pracovníci za námi uzavírají jednotlivé úseky a cesta tak vede jenom kupředu. V bazilice nakonec trávíme dobrou půlhodinku, než znovu vyjdeme ven na světlo.

Dále naše kroky vedou na sousední věž. Zatímco do baziliky platíme asi 2,5€, věž vychází na eur 10. Vede zde pouze výtah, i když bych si býval rád schody vyšlápl. Výhled nabízí hezkou perspektivu. Obecně se rád koukám na města seshora, abych si v hlavě uspořádal celkové rozložení. Dohlédneme až na ostrovy, jedním z nich by měl být Burano známý pro pestrobarevné domy. Vidět je také na náměstí pod námi a také na dva sloupy. K nim se pojí pověra, že projít mezi nimi nosí smůlu. V dávných dobách se totiž zde nalézalo popraviště. Dále procházíme podél přístaviště a kocháme se kostelem na protějším ostrově, známým z mnoha výjevů. Další zastávka vede na ne tolik známé místo – Arsenale di Venezia s hezkou bránou vyzdobenou mnoha lvi různých velikostí. Historické místo, za kterým je dodneška nachází vojenské pásmo. Nakoukneme také do Librairie Acqua Alta – malé knihkupectví, na které jsem nalezl doporučení na mnoho webech. V samotném obchodu visí tabulky s nápisem „the most beautiful bookshop in the world“, ale tolik odvařeni z něho nejsme. Zajímavostí je, že se místo jmenuje po místním jevu, který pravidelně vede k zatopení benátských ulic. Zdejší knihy jsou ovšem před vodou prý chráněny voděodolnými pouzdry, a tak jim žádné nebezpečí nehrozí. Stihneme také oba nejznámější mosty, nepříliš dobrý Aperol Spritz a znovu si dávám cotolleta – variace na náš řízek, s notně tenčím plátkem masa. Nakouknu také do obchodu s fotbalovým merchem – letošní dresy Manchesteru United jsou beznadějně vyprodané a milý prodavač to svádí na místní Ronaldo fanboye. Pomalu se již chystáme na cestu zpět, kterou poznamená vytrvalý déšť. Domů dorazíme hodně pozdě a značně unaven balím na cestu domů den nadcházející. Na severu Itálie jsem strávil skvělých 8 dní a určitě se sem rád znovu vrátím. Příště snad už i s návštěvou nejvyšší fotbalové soutěže. Rozhodně bych třeba rád viděl San Siro, než dojde k demolici.