autor: Marek
Psal se 19. duben roku 1989. Dynamo Dresden bojovalo o postup do finále Poháru UEFA v německém semifinále proti Stuttgartu. Navzdory nadějnému výsledku z prvního venkovního zápasu 0:1 se domácí odveta nevydařila a západoněmecký klub po remíze 1:1 postoupil dále. V této době se Dynamu se dařilo nadmíru. Mimo úspěch na evropském kolbišti získalo také sedmý a osmý titul mistrů Východního Německa. Pozdější události téhož roku ale změnily vše.
A to nejen v rovině politické, ale také fotbalové. Liga se stejně jako oba státy sloučila v jeden celek. O poznání bohatší západoněmecké celky zůstaly v nově se formující soutěži všechny a doplnily je jen dvě mužstva z Východu – právě Dynamo a Hansa Rostock. Zbytek spadl do nižších lig. Zároveň kluby ze Západu vykoupily nejlepší východoněmecké hráče. Z finančního hlediska toto dávalo smysl, avšak na Východě stále zůstala hořká pachuť. Dynamo po pár sezónách Bundesligu opustilo a prapor bývalého Východního Německa tak dlouho držela pouze Hansa, a to až do vzestupu Lipska. V současné době Dynamo čekal zápas o udržení v lize druhé a na výše zmíněné úspěchy se může pouze vzpomínat s notnou dávkou nostalgie. Soupeřem byl další tradiční tým Kaiserslautern. První zápas odehráli Rudí Ďáblové z Kaiserslauternu doma, a i přes jejich převahu na počet střel 14:2 se zrodila bezgólová remíza. YouTube sestřih čítající asi 50 sekund jen dokumentoval zjevnou nudu. Dynamo nečekal jednoduchý úkol, neboť poslední výhra přišla až v prosinci 2021.
Spolu s kamarádem Pablem, který mě doprovázel už při starším výjezdu na Rapid, jsem se rozhodl po třech letech navštívit Dynamo znovu. Lístky jsme zkoušeli koupit už na dřívější duel se Schalke, ale během chvilky bylo hotovo. Se štěstím se nám povedlo ukořistit až dva lupeny na baráž. Jeden lístek vyšel na 26 ojro. Oficiální motto zápasu znělo „Alle in Gelb zur Relegation“. Čekali jsme parádní atmosféru. Do Drážďan jsme se vydali FlixBusem již krátce pod deváté ranní hodině. Bohužel policejní kontrola na hranicích se protáhla a konečné zpoždění se rovnalo více než hodině. Doklady nám byly vzaty a vracel je až řidič. Těžko soudit, co se s nimi dělo mezitím a stejně tak, co bylo pravým důvodem zdržení. Jedná se ovšem o hodně otravnou proceduru, kterou už jsem zažil minulé léto při výjezdu na Stuttgart. Příště tedy radši vlakem!
FlixBus již konečně dorazil do našeho cíle a my vystupujeme. Autobus dále míří až do Berlína a má za sebou dlouhou cestu až z Balkánu. My míříme do centra města. Můj prvotní odhad raději ověřujeme za pomocí Google Maps a samozřejmě realita je taková, že se musíme vydat skoro opačným směrem. Dále už se ovšem stačí orientovat podle věží místních kostelů. Začínáme v Kreuzkirche, který z venku nevypadá moc vábně, ale nakonec skýtá docela hezký interiér. Vnějšek budovy zapadá do celkového vzhledu centra Drážďan, jak později zjistíme. Tmavě šedivé budovy, které prošly rekonstrukcí po válce. Město bylo totiž těžce poničeno spojeneckými nálety. Počet mrtvých čítal až dvacet tisíc. Ačkoliv se ve městě nacházel vojenský průmysl, způsobené škody zůstávají předmětem diskuse o oprávněnosti takového úderu. Typickým důkazem bombardování byl také slavný kostel Frauenkirche znovu dostavěný až v roce 2005, či barokní komplex Zwinger, který právě opravovali (tentokráte ne po náletu). Centrum má i tak své kouzlo.
Velmi se mi líbily hlavně výhledy na Labe. Mimochodem, dojet se sem dá na parníku z Děčína. Odpoledne jsme také podél vody poseděli. Stejný nápad mělo více místních. Hezké počasí k tomu vyloženě nabádalo. Nejdřív jsme si ovšem dali typicky německé jídlo – kebab. Na Google jsem našel stánek, který měl být jeden z nejlepších ve městě. Zatímco cena pěti ojro je víc než přijatelná, a dokonce srovnatelná s Českem, chuťově jsem čekal víc. V Německu jsem totiž měl výborné kebaby se sýrem na způsob balkánu a maso nechutnalo uměle. Tady to byl spíše průměr, utopený v omáčkách. Nicméně, plnící účinek se záhy dostavil. Hledal jsem další věc, kterou si v Německu nikdy neopomenu dát. Club Maté. To zabralo déle, než jsem čekal. Ale nakonec jsem se dočkal. Pokud jde o zajímavá místa, musím zmínit Fürstenzug – dlouhou řadu saských vládců vyobrazených na keramických dlaždicích. Malby vypadají velmi hezky a je vidět, že místo prošlo údržbou. Začíná se někdy kolem 12. století a panovnická linie se táhne až do novověku. Vše je laděno do žlutočerné barvy – typické kombinace pro město. Tu má ostatně ve svém znaku také Dynamo. Přes most jsme se dostali až do Nového města. Zde zajme socha zlatého jezdce. Asi jediná socha ve městě, která nevypadá zastarale, působí trochu jako zjevení. Vyobrazen je zde Fridrich August I. Saský. To jen pro pořádek.
To nejlepší místo ovšem byla mlékárna. Ne příliš tradiční volba. Ale tady není o čem. Před cestami vždy hledám zajímavá místa na Atlas Obscura +googlím „hidden gems“. Hned, jak jsem spatřil Dresdner Molkerei Gebrüder Pfund, bylo mi jasné, že sem zkrátka musím nakouknout. Modrobílé dlaždice lehce ve stylu portugalských azulejos, krásné malby, honosné stropy. Místo vypadá spíše jako palác, ale opak je pravdou, neb se zde prodává mléko a sýry. Na internetech jsem četl zkazky o striktním zákazu focení. Nic takového se ale v praxi nekoná. Majitel si pravděpodobně uvědomil turistický potenciál místa. Jsou tak zde ke koupení pohlednice a další upomínkové předměty a nikdo focení nebrání. Vícero lidí se přišlo jen tak podívat na tuto kuriozitu, která je dokonce uvedena v Guinessově knize rekordů jako nejkrásnější mlékárna na světě.
Zpět k fotbalu. Příznivce Dynama potkáváme už od poledne ve městě. Fandy Kaiserslauternu až na jednu výjimku nikoliv. Alle in gelb se dodržuje. Zapadá i Pablo se svým žlutým trikem. Já ho alespoň doplňuji venkovní černou barvou, která je druhá nejčastější k vidění. Celý den se pohybujeme po svých. Hlavní body nejsou od sebe příliš vzdáleny. Cesta ke stadiónu je lemována žlutými hradbami, a to do výkopu zbývají skoro dvě hodiny. Fanouškovské sekce si mezi sebe rozdělují lahváče na ulici. V určitém okruhu kolem stadáku je totiž zákaz prodeje alkoholu. Atmosféra je plná očekávání. Pablo kupuje šálu s trabantem a nápisem Dynamo on tour. Věříme, že Dynamo to na hřišti rozjede lépe než automobil z dob minulých. V přilehlém parku dokončujeme poslední zásoby, které by nemusely projít kontrolou u vstupu a vydáváme se dovnitř. Ven už doléhá skandování. Fronta jde rychle, security to berou na pohodu, a dokonce se ani nemusí platit za uschování batohů. Ty jsou ovšem uložené do papírové krabice bez víka, a ne do zabezpečeného boxu. Musíme tak místním věřit.
V davu si všímáme také člověka, který je nepřehlédnutelný. Svlečený do půli těla, z kapsy čouhá červenobílé triko (snad ne Slavia), na hlavě bílá přilba, přes kterou je natažený kulich HC Verva Litvínov. Později borec prochází útrobami stadiónu a řve nahlas německé věty. Zní jako místňák a ne jako Čech. Rozumíme jenom „für Deustchland“. Přihlížející se tváří zmateně a znepokojeně, a tak usuzujeme, že se jedná o nesmysly. O titulu veleještěr výjezdu bylo jasně rozhodnuto. Moc dalších kandidátů tedy nebylo. Napadá mě ještě prodavač v sámošce, který si firemní triko navlékl na dlouhý rukáv z latexu. Ale módní vkus tu hodnotit nechceme a třeba má pán po šichtě koncert nějaké saské Måneskin. Občerstvení se rozhodujeme ulovit až od poločase, což se později ukáže jako chyba. Místa vypadají dobře. O pár sedadel doprava a už by nám do výhledu lezl sloup. Zaplní se nakonec skoro vše okolo nás a Rudolf Harbig Stadion pořádně vře. O hezké scenérie se postará horkovzdušný balón prolétávající kousek od stadiónu. Dokonce je ukázán zblízka na velkoplošné obrazovce.
Hosté se dostavili v solidním počtu a svou přítomnost dávají hlasitě najevo, včetně tifa přes celý venkovní sektor v červenobílé kombinaci. Zaznívá song Dynamo, který zní jako stará vypalovačka a během kterého celý stadión zvedá šály nad hlavy. Nakonec dojde i na tifo domácích a jedná se skutečně o parádu. Buldok se znakem klubu jako známkou na krku, držený na řetězu postavou s hokejovou maskou (chápu jako odkaz na horory Pátek třináctého). Kresba je vskutku vyvedená. Dole je nápis „Zähne zeigen, klasse halten“. Tedy „vyceňte zuby a udržte třídu“. Jasný vzkaz pro fotbalisty domácích. Po stranách choreo za chvilku doprovodí světlice. Je zde i jejich poblikávající druh – nevím, jak se mu říká. Pokud jde o sestavy, znám z řad Dynama jen Chrisa Lowea, hrajícího svého času za Huddersfield a samozřejmě Drchala, který zůstal pouze na lavičce. Za hosty potom Američan Terrence Boyd, který kdysi platil za velmi slibný talent v Rapidu Vídeň, ale teď hraje až třetí nejvyšší ligu. Na lavičce potom Felix Götze.
Zápas započal. Dynamo se snažilo více držet míč, ale vypracovat si větší gólovky se nepovedlo, až na střelu z dálky a jeden průnik od lajny. Za Kaiserslautern hrozil hlavně Boyd, na kterém bylo vidět, že zvládá udržet míč, a ještě vymyslet něco navíc. Po první půli jsem měl dojem, že Dynamo má mírnou převahu na míči, ale zoufale zde chybí nějaká kreativita a také lepší schopnosti s míčem. Hosté spíše vyčkávali na brejky. Bezbranková půle si žádala občerstvení. Nejprve jsem navštívil místní toalety, kde jsem mimo jiné objevil nálepku Sparta on Tour. Vyprazdňování mě pochopitelně zdrželo, protože stejnou náplň pauzy mělo více fandů. Fronty u okének potom trvaly celou věčnost. Obsluha byla evidentně velmi pomalá. Kdybych to měl porovnat třeba se Slavii, tak vše zabralo tak třikrát déle. Dali jsme si pivo a bratwurst.
Bohužel jsme se připravili o 15 minut ze zápasu a došli až na šedesátou minutu. Zrovna když se hosté ujali vedení. Obrana propadla a Hanslik pohodlně uklidil na první tyč. Škoda. Pan Litvínov cosi vykřikuje a prodírá se mezi sedadly směrem k lavičkám. Další osud hrdiny nám zůstal neznám. Dynamo se tlačí více do útoku. Nakonec se do hry dostal i Drchal. Za patnáct minut měl ale asi jeden nebo dva dotyky s míčem. Zakládání hry totiž velmi vázlo. Vlachodimos, který šel do hry o poločase, byl jeden z mála fotbalistů v dresu Drážďan. Nějaké šance byly, ale hostující obrana obětavě skákala do střel. Ke konci spálil obrovskou tutovku Boyd, když netrefil poloprázdnou bránu a přisvítil nad kotlem Dynama. Hned vzápětí se ale po hezké kombinaci prosadil Hercher. To už bylo na domácí fandy moc a trávník zasypali světlicemi. Nehrálo se tak hezkých pár minut. To by ještě člověk dokázal pochopit. Navíc ale byly v domácím kotli zapáleny otevřené ohně, do kterých se pravidelně přihazovaly pravděpodobně klubové předměty. Nikdo nezakročil, a tak ohně hořely až 40 minut! Po utkání jsme zůstali ještě delší dobu na tribuně, a stále se pálilo. Zajímalo by mě, jak byla pojatá bezpečnost na stadiónu. Nebyli hasiči vůbec přítomní, nebo jenom nechtěli plýtvat vodou? Určité momenty už se jednalo o slušný táborák. Každopádně zápas skončil prohrou Dynama 0:2 a sestupem do třetí ligy. To je pro klub velká tragédie. Ještě před pár lety se totiž mluvilo o tom, že pokud se povede pár přestupáků, tak by se dalo zabojovat o přední příčky druhé ligy. Fotbalově to ale bylo zasloužené. Znovu se nehrál moc hezký zápas a fotbalových momentů bylo poskromnu. Bojovnost nechyběla ani jednomu celku, ale atmosféra byla parádní. Proto jsme sem ostatně přijeli. Skanduje celý stadión a decibely byly navíc úměrné důležitosti zápasu. Po první půli mi dokonce zalehlo v uších! To se mi v Anglii nestalo ani jednou.
Po zápase jsme byli svědky manévrů, které jsem vskutku nečekal. Určité ulice byly uzavřeny úplně, protože tudy projížděly autobusy s fanoušky Kaiserslauternu. Všude byla policejní auta. Ne osobáky, ale dodávky. Jen v ulici, kterou jsme šli, jich mohlo být tak třicet za sebou, v každé pár chlapů. Nechápal jsem, jestli sem povolali všechny policisty ze Saska. I když byl konec vyhrocený, nebyli jsme svědky žádného incidentu. Zamířili jsme si to pěšky do podniku, který fungoval až do jedné ráno, kdy nám jel autobus zpět. Původně se mi víc zamlouval tematický Karl May bar, leč toto místo bohužel končilo už v 11 a přišli bychom tam chvilku před zavíračkou. Podnik, který vybral Pablo, se jmenoval Café Happening. Čekal jsem něco na úrovni nonstopu, ale nakonec jsme se dočkali docela fajn místa. Dalo se sedět venku, což teplé počasí stále umožňovalo. Obsluha uměla dobře anglicky a poradila s výběrem piva. Značku už si bohužel nevybavuju, ale pivo bylo obstojné. Barman měl triko Dynama a stejně tak se zde sešlo také více fanoušků klubu. Nálada pochopitelně nebyla nejlepší, ale prošli kolem nás i zpívající fandové v relativně podnapilém stavu. Po půlnoci nastal čas na přesun k autobusovému nádraží. Město už tehdy bylo úplně vylidněné. Cesta zpět proběhla v pořádku. Z Hlaváku jsme využili nočních spojů domů. Mě ještě zdržel Libyjec žijící v Římě, který přijel ve stejném busu a potřeboval poradit s cestou na letiště. Než jsem se zorientoval, tak mi ujel můj autobus. Bylo ale něco málo kolem páté, takže jsem si říkal, že je to už stejně fuk a alespoň jsme stihli pokecat. Prý mám napsat, kdybych byl někdy v Libyi. Kdybychom někdy jeli na tamní ligu, tak už máme kontakt. Výjezd znovu super a Drážďany prostě musím ve všech ohledech doporučit. Budeme držet palce Dynamu, ať se vrátí do druhé ligy a někdy tam určitě ještě zavítáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat