League Two, Tranmere Rovers - Rochdale: Čtvrtá liga taky liga?

 autor: Marek

Řeka Mersey rozděluje Liverpool a jeho přidružené oblasti na pravý břeh, kde se nachází skoro všechna pro turistu zajímavá místa a břeh levý s názvem Wirral. Liverpool FC a Everton se samozřejmě nacházejí na břehu pravém, či severním, blíže k centru. Druhá polovina tak polohou stadiónu nemá v první lize zastoupení. Pokud bychom chtěli najít nejvýše postaveného zástupce, musí naše zraky spočinout až na tabulce League Two, tedy čtvrté nejvyšší soutěže. Zde o postup do vyšší ligy bojuje tým s názvem Tranmere Rovers. Tým oficiálně spadá pod město Birkenhead. Název ovšem nese po vesnici Tranmere, kterou právě Birkenhead postupně „pohltil“, s tím, jak se oblasti rozrůstaly.

Rovers byli oficálně založeni v roce 1884. Oficiálně se ovšem členy ligového fotbalu stali až v roce 1921, když byli jedním ze zakládajících celků lokální ligy Football League Third Division North. Z toho tedy vyplývá radostné výročí sta let. Ačkoliv jméno celku většině nic moc neřekne, jak už to tak bývá, historicky je možno naleznout hezké úspěchy. V případě Tranmere kupodivu jde spíše o novodobou historii. Největším úspěchem je finále Ligového poháru ze sezóny 1999/2000, ve kterém se druholigoví Rovers dokázali heroicky probojovat až do Wembley, kde o gól podlehli Leicesteru. Z devadesátek pochází taky starší semifinále stejné soutěže. Nejblíže postupu do první Tranmere bylo v sezóně 1992/1993 a to díky čtvrtému místu. Nyní se zde ovšem hraje pouze čtvrtá liga a fanoušci mohou pouze vzpomínat na staré doby plné slávy.

Stadión Prenton Park se pyšní kapacitou 16 a půl tisíce. Průměrná návštěva letošní sezónu přesahuje 6 tisíc, což je na League Two pořád hezké číslo. A hlavně se zde umí fandit. To dokazují taky internety, při googlení těch nejlepších atmosfér v soutěži (na Tranmere má být druhá nejlepší v rámci čtvrté ligy). Byl jsem velmi zvědav na to, jak v Anglii nižší soutěže vypadají. V rámci tohoto blogu se taky jedná o první návštěvu neligového fotbalu. Máme tak za sebou další milník. Sliboval jsem si autentickou podívanou. Pojďme se podívat, jestli byla očekávání naplněna. Soupeřem bylo Rochdale, nacházející se na 17. pozici z celkových 24 týmů. Rochdale je součástí Greater Manchester. V centru Manchesteru se dá dokonce nastoupit na spoj, který právě zde má cílovou stanici. Teoreticky se tak jednalo o menší derby. Ale nejsem si úplně jistý, jestli to takto místní berou.

Do Wirralu jsem se podíval jen jedinkrát, když jsem navštívil pohodové městečko s plážemi West Kirby, které se nachází o něco více na západ a prošel si lesy okolo. Dostat se sem dá vlakem ze stanice Liverpool Central. Ta je k nalezení hned kousek od Liverpool Lime Street, která je častěji využívána pro cesty v rámci Anglie. Vlaky Centralu spadají pod místního dopravce Merseyrail. Nevyužil jsem tak appku Trailine a lístek za pár liber kupoval v okénku.

Spoj končí v Chesteru, což je mimochodem velmi hezké historické město, které bych doporučil, pokud má člověk v Liverpoolu den navíc. Vlak je zde za zhruba 40 minut. Stejně jako v Yorku (další super destinace) se zde dochovaly hradby (základy v obou městech jsou datovány do doby Římanů, kdy Chester a York byly dvě nejvýznamnější pevnosti na severu) v celkové délce více než dvou kilometrů, které lze celé projít a vysoká koncentrace krásných černobílých hrázděných domů lahodí oku. Pokud jde o mé cesty po Anglii, tak York a Chester určitě patří mezi ty úplně nejhezčí města, ještě spolu s Edinburghem. To jen krátká odbočka.

Vystoupil jsem na zastávce Rock Ferry. Původně jsem plánoval dostat se na břeh Mersey a podívat se na město z druhé strany. Přístup je ale z velké části zahrazen domy a průmyslovými oblastmi. Možné by to bylo spíše více na sever u Hamilton Square, ale tím si nejsem jistý. Otočil jsem to tedy ke stadiónu a dal si zhruba dvacetiminutovou chůzi. K vidění není skoro nic zajímavého. Jedná se o klasiku okrajové čtvrti, a tedy nekončící červené cihlové domy. V Birkenheadu bylo fajn vidět víc hřišť na fotbal pro veřejnost. Bydlím spíše v centru města, ale při výpravách dále od centra jsem málokdy na neplacené hřiště narazil. Divil jsem se tedy, kde si mají malí kluci možnost zahrát. Stadión z dálky nevypadá nijak zajímavě. Nevysoké tribuny kolem dokola a světla. Zajímavá je výzdoba zvenčí. Street art zobrazující tenisky Adidas visící ze zdi, na které sedí fanoušci, připomíná subkulturu Casuals, která dominovala fanouškovské scéně v 80. letech. Kromě značek jako Stone Island se jednalo i o podobnou obuv. Dále je zde plakát fotbalistky Jodie Taylor, která je zdejší odchovankyní a za anglický nároďák zvládla 19 gólů v 51 zápasech. Trochu překvapivě dostala přednost před Aaronem Creswellem, který je v současnosti nejznámějším mužským odchovancem Rovers. Socha před stadiónem patří Johnu Kingovi, bývalému kouči, který stál za již zmíněnými úspěchy z přelomu 80. a 90. let. Po něm je také pojmenována jedna z tribun.

Lístek je mi naskenován telefonem a procházím autentickým turniketem z dob minulých. Kupuji si match programme za 3 libry, který je na čtvrtou ligu udělán skutečně skvěle. Hlavním tématem je dlouholetá brankářská jednička klubu a také kapitán Scott Davies, který kvůli zraněním ukončil kariéru po 277 zápasech odehraných za klub. Pokud jde o výčet jmén, která vůbec budou někomu známá, je třeba začít u Jaye Spearinga. Odchovance Liverpoolu FC je možno si pamatovat z týmů, vedených Rafou Benítezem. Nyní se nachází v Kristových letech a oklikou přes nižší ligy se dostal až na druhý břeh řeky Mersey. Trochu větším překvapením je Callum McManaman. Třicetiletý ofenzivní hráč je také známý z Premier League a ještě před dvěma roky hrál druhou anglickou ligu. Poté si vyzkoušel roční štaci v Austrálii a poté přijal nabídku od Tranmere. Kupodivu McManaman zůstává pouze na lavičce. I tato akvizice dokazuje, že to v Tranmere s postupem myslí vážně. League One je nutností. Časem by se vedení líbilo i Championship, ale to je ještě daleko. Na hostovačku z Liverpoolu došel Němec Paul Glatzel, moc ale zatím nehraje. Naopak McPake, nově zapůjčený z Glasgow Rangers, hned dostává šanci v základní sestavě. To je tak vše zajímavé, z Rochdale neznám nikoho. Trenérem je bývalý hráč Tranmere, což dodává na zajímavosti střetnutí.

Před zápasem je možno dojít až k hrací ploše, a tak se mi daří pořídit hezké fotky. Skoro to vypadá, jako kdybych byl sám na hřišti. Nutkání proběhnout se po zeleném pažitu, který se navzdory chladnému počasí nachází v dobré kondici, ale musím zavrhnout. Pitch invader zde byl i minulé utkání a majitel klubu v úvodním slovu před podobnými incidenty trochu úsměvně varuje. Z programu bych vypíchl jednu zajímavost. V nižších britských ligách je možnost sponzorovat vybrané hráče přes dresy. Lze zvolit domácí, venkovní, či kombinaci obojího. Jeden dres vychází na £250+daň, celá sada £500 a daň. Je to tedy relativně dostupné a často se jedná o jednotlivce z řad fanoušků klubu, a nikoliv bohaté firmy. Jméno sponzora je poté v bulletinu uvedeno. Vybrat si lze i někoho z realizačního týmu.

Lístek vyšel na £20. Při nákupu online je znovu hezky ukázán výhled z daného místa. Vršek hlavní tribuny má částečně výhled blokován tyčemi, proto doporučuji zamířit o něco dolů. Sehnat jsem si lístky hned za lavičkami týmů, skoro u středové čáry, zhruba desátá řada. Tedy skoro to nejlepší, co si člověk může představit. Očíslování, respektive opísmenování řad se mi opět zdá poněkud komplikované, a proto se ptám paní, kterou mám milně za pořadatelku. Záhy ovšem zjistím, že pouze prodává losy do tomboly. Dovede mě ale k pořadateli a představí mě jako pána z Československa, i když jsem jí na otázku původu odpovídal Czech Republic. Místa se pomalu plní a fanoušci vedle se posilňují horkým nápojem. Teplota se pohybuje kolem 4 stupňů. Před zápasem ještě hezky svítí slunce, a tak člověku nevadí ani nepříjemný liverpoolský vítr, vanoucí od Irského moře. Postupem času ale sluneční paprsky vystřídá nepříjemný chlad.

Kotel už byl plný, s popěvky se ale čekalo až na start utkání. Fanouškům již mává maskot Rover the Dog, který se také podílí na místních komunitních charitách a navštěvuje zdejší školy. Psí podoba mohla být zvolena, protože se jedná o tradiční anglické jméno pro psa (který se rád toulá?). Na protější tribuně byla vztyčena duhová vlajka. Na ostrovech docela častý jev. Výjezd ve slušném počtu měli na svědomí fandové Rochdale, připraveni s vlajkou „Up the Dale!“. Tranmérské uvedl do varu hned začátek. Brankář hostí si nahrával ve třetí minutě zpět levému obránce, ale pomalu a nepřesně. Míč vystihl Charlie Jolley, od lajny si naběhl do vápna, krátce zasekl a hezky míč uklidil do horního růžku. V 16. minutě tentýž hráč upravoval již na 2:0 pro domácí. Aut, nahrávka na Jolleyho a scenář se opakoval s jediným malým rozdílem. Tentokrát míč mířil precizně do dolního rohu na stejné straně. Na Transfermarktu je uvedeno, že Jolley, který kariéru započal ve Wiganu, je pravák. Oba góly ale dal levou nohou a to náramně. Za perfektně utaženou placíru při druhé brance by se nemusel stydět ani Mbappé. Rázem tak bylo v Prenton Parku veselo. Tranmere dokázalo kontrolovat hru. Zde se osvědčil hlavně Spearing, na němž byly jasně vidět zkušenosti. Naopak host z Rangers McPake se snažil, ale nelepilo mu to. K potlesku v Británii ovšem stačí málo, a v nižších ligách především. Jeden dobrý skluz či zákrok, obyčejné otočení hry „na druhou“ a hráč se dočká ovací z tribun. To by se mi jako hráči líbilo. Poločas končil za stavu 2:0. O poločase se nejprve vyhlásila návštěva. Do mikrofonu číslo uvedl šéf klubu. Dostavilo se slušných 7 tisíc diváků. A to prosím šlo o čtvrtou ligu a polovinu ledna, kdy se teploty pohybovaly pod 5 stupni Celsia. Dále byl vyhlášen výherce losu. Hrálo se o zhruba £650, takže docela hezký obnos. Chvíli se čekalo, než si k lavičkám došla pro výhru slečna. Nevýhodou mého místa bylo, že k občerstvení se muselo jít přes až dolů a poté okolo hřiště. Průchod stadiónem byl možný jen u horní částí tribuny. Nechtělo se mi čekat ve frontě, a tak jsem raději pozoroval dění okolo. Hlášení byly výsledky ze všech 4 nejvyšších soutěží. Když přišla řada na Everton, který tekl na hřišti Norwiche 2:0, celým stadiónem se rozlehl smích. To se ještě nevědělo, že další potupná prohra bude posledním hřebíkem do rakve Beníteze, který se o pár dní později dočkal opožděného vánočního dárku v podobě výpovědi.

Na druhou půli se do fandění zapojil i bubeník, který asi uvízl v koloně, nebo zapomněl buben na první půli doma. Mimo tradičního chantu „tým XY, We're by far the greatest team, The world has ever seen“, se stadiónem také nesl podivný zvuk následující výkopy obou brankářů. Ti se samozřejmě po poločase vyměnili a měli tak za svými zády soupeřův kotel. Později jsem si našel, že se jedná o pokřik „Ah-ah, you're shit! Aaaaaah!“. Tranmere navíc za brankou mělo hodně fanoušků z řad mládeže, takže skandování znělo dětskými hlasy. Rochdale mělo druhá poločas více ze hry. Vytvořit si ale dokázalo jen jednu čistou gólovku. Podařený centr od pravé lajny usměrňoval do branky hroťák hrudí asi ze dvou metrů. Trefil ovšem brankáře, který pozičně zvládl situaci výborně a vyrážel nohami, i když samozřejmě úspěšnému zákroku nechyběla notná dávka štěstí. Zápas tak dopadl výhrou pro Tranmere. Jak zhodnotit kvalitu utkání? Oba celky samozřejmě ve svém repertoáru nevynechaly nákopy a velkou bojovnost, ale co se týče individuálních kvalit, několik hráčů vypadalo zajímavě. Hlavní pozitivum ovšem byla atmosféra. Nejen, že se dobře fandilo, ale člověk měl také hodně dobrý pocit díky přátelské komunitě. Nezbývá než doufat, že se Tranmere podaří postup. Soutěž o level či dva výše by Rovers slušela. Hlavním konkurentem je neméně zajímavý klub, taktéž se pyšnící Rovers ve svém názvu. Forest Green Rovers, alias první klub, který implementoval čistě veganskou stravu. S nimi také Tranmere o týden později vybouchne 4:0. Těžko říci, jestli fanoušci na hřiště v protestu házeli steaky.