Probíhající sezónu jsem zatím výjezdy na fotbal trochu flákal, to musím přiznat. Navštívil jsem pár zemí, ale nikdy se mi nepovedlo sladit termín cesty s nějakým místním zápasem, anebo jsem na to jen neměl čas při návštěvě přátel. Nakonec se ovšem naskytla příležitost to napravit
. S kamarádem Petrem, který mě doprovázel už při návštěvě utkání Stuttgart vs. Bayern minulý ročník Bundesligy, jsme se dohodli, že už by to chtělo zase někam vyjet. Padlo pár návrhů a zelenou dostal asi nejbližší klub, abychom si ho mohli odškrtnout ze seznamu a zároveň to vzít geograficky postupně. Drážďanské Dynamo, které sice hraje druhou nejvyšší soutěž, ale je pověstné elektrizující atmosférou, která si v ničem nezadá s některými týmy první německé ligy. Na cestu se z Prahy vydal i Petrův kamarád Jára se svým synem Benem. Cesta proběhla rychle a komfortně autem, za přibližně hodinku a půl jsme mohli své zraky spočinout na budovách města Drážďany. Stadión byl již zhruba 3 hodiny před výkopem obležen fanoušky, kteří si přišli dát pivo a prodiskutovat nejen fotbal. Fotbal místním aktuálně příliš radosti nedělá. Po minulém kole Dynamo vyhodilo trenéra. Na vině byly nepřesvědčivé výkony, které gradovaly sérií pěti duelů bez výhry. Nejvyšší prohra přišla už na podzim, když Kolín Dynamu nadělil dáreček v podobě osmibrankového přídělu. Bochum na tom není o moc lépe, kdysi bundesligový klub měl na svém kontě několik porážek za sebou. Zápas tedy nesliboval příliš velkou podívanou, ale jak se záhy ukázalo, zdání často klame.
Lístky koupené přes oficiální web poslušně ležely v našem batohu, a tak nic nebránilo tomu, projít si před zápasem centrum starého města. Ještě dodatek k cenám – na jižní tribunu 24€ za kus. Na druhou ligu lehce dražší, podobné ceny má řada prvoligových týmů (samozřejmě na nejhorší místa). Nicméně atmosféra skutečně stála za to, jak zmíním dole. Drážďany utrpěly značné škody během 2. světové války a vybudovat z ruin fungující město stálo mnoho úsilí. Obnova zasahovala až do tohoto století, například v případě asi nejznámější stavby, kterou je kostel Frauenkirche – ten byl postupně rekonstruován až do opětovného otevření v roce 2005. Centrum je určitě hezkým místem pro procházku a to nejen v čase oblíbených vánočních trhů. My jsme ovšem již pomalu mířili ke stadiónu, kde jsme si ještě chtěli projít fanshop.
Klubový obchod na poměry druhé ligy nabízí opravdu velký výběr dárkových předmětů. Nejmladšího účastníka výjezdu jsme vybavili žlutočernou šálou a šli na svá místa. Bezpečnostní kontrola proběhla rychle. Stadión nese jména Rudolfa Harbiga. Jedná se místního rodáka, který reprezentoval Německo v atletice v meziválečných časech, aby následně padl rok před koncem války na východní frontě. Stadión je kapacitou větší než Eden. Vejde se do něj zhruba 27 tisíc fanoušků. I přes deset let starou renovaci ale nepůsobí nikterak moderně. Vše je oprýskané a betonové. Na druhou stranu má aréna svůj vlastní půvab a dává vzpomenout na časy minulé před rostoucí komercionalizací fotbalu. Výhled z našich míst byl výborný, seděli jsme nahoře na tribuně protilehlé kotli Dynama. Fanoušky Bochumi jsme měli po své levici. Stadión se postupně zaplnil a vše bylo připraveno k výkopu. Návštěva byla velmi solidní a to i vzhledem k soupeři. Z obou jedenáctek jsem znal pouze Patricka Eberta na straně domácích a Hogglanda se Zollerem z týmu hostí.
Dynamo vstoupilo do zápasu tragicky a po čtrnácti minutách prohrávalo o dva góly. Bochum zkušeně trestala chyby domácích, kteří působili v obraně strašným dojmem. Prosadili se Hinteseer a Pantovič. Do poločasu ale snížil Atik, jehož branka znamenala naději pro domácí. Bochum i nadále hrála na brejky a mohla přidat třetí gól, což se jí nepovedlo. To také rozhodlo celý osud zápasu. Dynamo vkročilo do druhého poločasu s úplně jiným přístupem a najednou ho bylo plné hřiště. V 59. minutě vyrovnal Nikolaou, a tak zbývala celá půlhodina na rozhodující úder. Ten ovšem i přes velké šance nepřišel a oba týmy se rozešly remízou. Podpora fanoušků byla opravdu hlasitá. Kotel hnal svůj tým do boje za comebackem, který by po úvodní čtvrthodině čekal málokdo. Chorály byly jednoduché, ale chytlavé a zapojili jsme se i my. Měli jsme tak pocit zadostiučinění, že nejsme jen turisté na tribuně, ale pomáháme Drážďanům k co nejlepšímu výkonu. Druhý poločas navíc Dynamo útočilo na bránu u naší tribuny, takže jsme vše měli z první ruky. Znamenalo to také, že se část kotle přesunula k nám a mohli jsme si tak užít pokřiky dosyta.
Úroveň utkání nebyla vysoká a častým jevem byly technické nedostatky na obou stranách+pomalá hra. Mnohokrát hráči měli možnost přenést míč, nebo dát ulici, ale místo toho zahráli na jistotu do strany či dozadu. Atmosféra byla ale opravdu výtečná. Proto jsme na Dynamo také jeli. Se vzdáleností z Prahy se jedná o povinnost pro každého fanouška.
Stručné dojmy Petra Šimla:
Žádné komentáře:
Okomentovat