autor: Marek
Od zastávky Pendik to bylo ke stadiónu ještě kus, prošli jsme kolem ulice plné autosalónů, kde opravovali všechny možné značky včetně Lady a konečně se dostali ke vstupu, kde stáli přísně se tvářící policisté. Jak jim asi budeme vysvětlovat, že nemáme Passolig kartu nezbytnou ke vstupu na jakýkoliv zápas a do aplikace Passo, kde máme nahraný lístek, se kvůli absenci mobilních dat nedostaneme? Nikdo tu v asijské části neumí víc než pár slov anglicky. Pomůže ukázat potvrzení o nákupu lístků z emailu. Vstupenky nás vyšly nás na 19,50 lir, takže 11,31 Kč. Dostáváme se do druhého kola a na pokladně nás kupodivu pochopí a místo klasické odpovědi „sorry, little english“ dostaneme neutrální Passolig, na který by nás měli pustit dovnitř. Jdeme k nejbližšímu vstupu, do výkopu zbývají 2 minuty, když se z repráků spustí hudba, kterou mylně pokládám za klubovou hymnu. Všichni fanoušci i pořadatelé totiž zůstanou stát v pozoru a nikdo na stadión nevstupuje, dokud turecká hymna neskončí. Špatná brána. Vracíme se o kus dál do fronty na jiný vstup a ještě přísnější prohlídku. Zde se potkáváme s dalším cizincem. Jde o Japonce, který letěl do Saudské Arábie na finále asijské ligy mistrů a teď se přes Turecko vrací domů. Jeho tým prohrál, i tak ale dostáváme samolepku s pěstí a nápisem „Kawasaki – to the Top of Asia“. Konečně se dostáváme na ochozy obklopené nevzhlednými paneláky zdejšího sídliště. Na umělou trávu zde za hosty vybíhá i Brazilec Wesley, za kterého před pár lety Aston Villa neváhala vysázet 25 mil € a v kotli Pendiku fanoušci odpalují první dělobuchy. Hostující příznivci přístup na zápas nemají, jedná se o zápas v rámci Istanbulu, takže rizikové utkání, což dokládá i jednotka těžkooděnců. Nacházíme se na zápase Pendikspor vs. Karagümrük. Vezměme to ale od začátku.
Do Istanbulu jsem chtěl už delší dobu a to nejen kvůli vášnivým fotbalovým fanouškům. Pomyslná brána do Orientu mě velmi lákala i díky památkám a kultuře, o tom budu pokračovat po reportu ze zápasu. Když se po delší době naskytly cenově přijatelné letenky, neváhal jsem a s kamarádem Pablem se do turecké metropole vypravil. Zajištění lístků na fotbal se ale ukázalo jako nadmíru složitý úkon. Zaprvé je nutné si založit Passolig kartu s poplatkem kolem 600 Kč, její vyhotovení trvá pro Turky 15 dní, pro cizince ale očividně mnohem déle, protože po 3 měsících ještě naše karty nebyly hotové k vyzvednutí na předem zvoleném místě. Je třeba vybrat klubovou příslušnost nebo zvolit neutrální. My jsme měli z redditu informace, že nejlepší je neutrál, protože umožňuje vstup na vícero stadionů. Možná někde na východě, ale v rámci Istanbulu je vše zamknuté pro Passoligy konkrétních týmů. Nemohli jsme si tak koupit lístek ani na Galatasaray a dokonce ani na Kasimpasu (tam bylo třeba i turecké ID). Proto určitě doporučujeme zvolit si 1 velký klub a doufat, že tragická aplikace Passo zrovna nebude mít výpadek. Rozdíly v ceně lístků jsou absurdní. Na top trojku stojí nejlevnější lístky od 1100 Kč výš, náš lístek na Pendikspor (hádejte, na co jsme ho v rámci intelektuální zábavy překřtili) vyšel na už zmíněných 11 Kč, což je v Turecku zhruba cena jednoho čaje. Nakonec jsme se tedy dostali na druhou ligu a dostavila se alespoň částečná satisfakce. Celý systém je však uživatelsky vyloženě nepřátelský a návštěvníci z ciziny jsou Turkům ukradení.
Atmosféra na malém stadiónu Pendiksporu s kapacitou 4 tisíce míst byla obstojná, kotel od začátku hnal svůj celek do boje z tribun polepených palestinskými vlajkami, což se projevilo v rychlém dvoubrankovém náskoku. Po druhém gólu dopadl na hrací plochu dělobuch jen těsně vedle ležícího hráče hostí. To už mezi fanoušky naběhli těžkooděnci a pár jedinců vyvedli, což nelibě nesl zbytek tribun. Fotbal to nebyl nejlepší, ale nelze upřít technickou kvalitu. O poločase se vyměnily strany a domácí brankář tak mohl skrze síť zpět kotelníkům naházet všechny zapalovače, kterými to schytával první poločas jeho kolega, fandové je ochotně chytali zpět a aplaudovali svému hráči. Voda v plastových kelímcích došla, tak jsme si alespoň koupili čaj a zabalený koláček, celkem za dvojnásobek hodnoty lístku na fotbal. Záchody kupodivu nebyly turecké. Po poslechu arabského disca, které pořádně na bednách „ohulili“, započal druhý poločas. Dalším bizárem bylo odvážení zraněného hráče na židli s kolečky namísto nosítek. Do hry se za venkovní tým zapojil i André Gray, svého času pravidelně skórující v Premier League, ani on ale výsledek zápasu nezvrátil, ačkoliv jeho tým na rozdíl od Pendiku jede na postup. Již zmíněný Wesley potom hrál velmi bídně. Pendik dokázal vyhrát 2:0, táhl ho hlavně útočník Eze, který má mezi fanoušky Pendiku vlastní popěvek. Po utkání jsem se ještě pokoušel sehnat šálu domácích do sbírky, složitou otázku ve znění „fanshop?“ ale nikdo z oslovených příznivců nepochopil a starý pán stojící venku se šálami před zápasem se už pochopitelně vytratil. Druhá turecká liga za pár korun nabídla hodně nezapomenutelných výjevů a i když jsme se nedostali na nejvyšší soutěž, byli jsme rádi za tento ryze autentický zážitek. Za sebe mohu říct, že jsem blog zakládal s myšlenkou právě na podobné výjezdy, které na rozdíl od návštěv pompézních arén plných turistů mají také hodně do sebe.
Ubytování jsme byli ve čtvrti Fatih, nedaleko od hlavních turistických památek. Povedlo se nám sehnat levné ubytování v Reggae hotelu, kde na nás před budovou už první den číhal majitel Tgir, který si říká Tiger. Heslo wifi bylo nastaveno na „bobmarley“ a i samotný Tiger vypadal jako fanoušek určité rostlinky, tedy hlavně večer, kdy si s námi vždy chtěl plácnout, ráno jsme ho na recepci nalézali v posledním tažení. Pokud jde o nás, dopřávali jsme si jen lahváče Efesu na terase s hezkým výhledem na bosporskou úžinu. Prodavač ze supermarketu se nám ani jeden den nepodíval do očí, asi alkoholem opovrhoval, ale to mu nezabránilo mít plné regály všemožných destilátů.
Slíbil jsem však památky, tak se na ně pojďme podívat. Bohatou historii města asi nejlépe dokumentuje ta nejznámější stavba – Hagia Sofia, původně byzantský chrám z 6. století. Atatürk z něj udělal muzeum, mimochodem tenhle pán je v Turecku dodnes úplná modla, všechna okna v každém voze MHD jsou vyzdobena girlandou s jeho podobiznami. No a v dnešní době Hagia Sofia slouží jako mešita díky intervenci Erdogana. Došlo k zakrytí křesťanských symbolů včetně Panny Marie, ty je však stále možné vidět z vrchní části, kam se mohou dostat turisté. Stejně tak jsou zakryté tváře původních andělů serafínů, až na jednoho, kterému je z nějakého důvodu obličej vidět. Zajímavosti je též vyrytý runový nápis, podepsal se zde vikingský bojovník ve službách byzantského císaře. V praxi to celé funguje tak, že turista zaplatí poplatek 2000 tureckých lir, tedy 1000 Kč (pro představu, za to by bylo 100 lístků na Pendikspor) a prochází se nahoře. Všichni Turci a muslimové poté mohou zdarma do spodní části, modlit se tam jde ale jen malá část, většina si natáčí vše okolo na mobil. Zkoušeli jsme se do této fronty zařadit, ale Pablovi bohužel nerostou vousy, a tak jsme byli odhaleni. Líbí se mi, že se Turci ani náznakem nesnaží skrývat dvojí ceny. To se nám stalo i u dalších památek jako Bazilika Cisterna nebo Palác Topkapi. Jsi cizinec? Zaplatíš nejméně pětinásobnou cenu, tady to máme vylepené. Ještě divnější u placení bylo, když se za okružní projížďku lodí dalo zaplatit 20 € nebo 250 lir, což je v přepočtu zhruba 5 € a člověk si mohl vybrat měnu.
Hagia Sofia určitě stojí za návštěvu nejen kvůli historii, je zajímavé vidět zbytky původní výzdoby před islamizací, celé to působí o dost jinak než zbytek mešit, které jsme navštívili. Z těch je nutné zmínit Modrou mešitu kousek od Hagia Sofia, kam se ale stojí velká fronta. O neméně hezčí je však například Sulejmanova mešita, kde je turistů minimum a navíc je zde docela hezký výhled na město. Obecně je třeba respektovat časy modliteb, těch je 5 denně, nejhlasitější svolávání nastává ráno, to člověka skutečně vytrhne ze spánku. Repráky jedou kolem 10 minut v kuse a určitě mi to chybět nebude. Turisté mohou jen do přední části, je nutné se zout a mít dlouhé kalhoty, krátký rukáv nevadí a pokrývka hlavy se neřeší. Zaujalo mě, že mešity slouží také k relaxaci, hodně lidí si odbyde své kolečko klanění se a pak si lehnou na koberec, opřou se hlavou o zeď a skrollují na sociálních sítích. Výzdoba se potom moc neliší, jsou zde 4 hlavní barvy – bílá, modrá, červená a zelená, okázalé lustry, občas krásné vitráže a černé talíře s náboženskými hesly. Třeba Sulejmanova mešita už jde s dobou a nabízí i tablet, který interaktivně popisuje jednotlivé části.
Bazilika Cisterna je podzemní komplex, též z 6. století, vybudovaný za účelem zásobování města vodou. I když se totiž Istanbul nachází u moře, tak zde nejsou žádné přirozené zdroje pitné vody, ta tak byla přiváděna z nedalekého Bělehradského lesu (jen název, netahali to tam až ze Srbska). Jsou zde historické sloupy a díky nedostatku světla zajímavá atmosféra. Natáčen tu byl film Inferno na motivy románu Dana Browna a taktéž tu jsou vystaveny skleněné instalace, na kterých se podíleli i čeští umělci. Cisterny si člověk projde tak za 20 minut a cena je kolem 1000 Kč, což mi přišlo trochu předražené. To Palác Kopkapi nabízí za stejnou cenu o poznání více. Jedná se o obrovský palácový komplex, kde lze nakouknout do života sultána. Jsou zde hezké komnaty, lázně, harémy, místnosti pro černé eunuchy a dále třeba výstava zaručeně pravých relikvií. Je libo hůl, kterou Mojžíš rozehnal moře, nebo třeba bohatě zdobené meče proroka Mohameda ze sedmého století? Tu fotku mečů jsem zadal GPT bez popisu, ať uhodne století a napsal mi 17.-18. století, já tipoval 16., takže jsem se seknul o 100 let, tak či tak, je to samozřejmě úplný nesmysl, stejně jako údajné stopy Mohameda – musel by mít nohy velikosti tak 55, protože to vypadá spíše jako Yettiho šlápoty. Celkově se ale jedná o prohlídku na několik hodin, kterou určitě doporučuji.
Ještě nám ve výčtu hlavních památek zbývá Velký bazar. Ten jsem si trochu idealizoval, ale bohužel zde došlo k velké záplavě levného čínského zboží. Nenašel jsem zde tak skoro nic originálního, co už bych neznal z mnoha obchodů ve městě. Spoustu padělků známých značek, koření a cukrovinky, suvenýry, koberce. Dobré je ale zkusit si smlouvat, je to svým způsobem hra. U obalovaných pistácií se mi povedlo snížit cenu zhruba o 40%, prodavač se k tomu vůbec neměl, nakonec se musel dovolit svého vedoucího, který souhlasil a řekl mi, že jsem vyhrál. To je ovšem relativní, protože jsem nakonec stejný produkt našel v postranní uličce několikanásobně levnější. S tím se tu však musí počítat. Určitě je dobré sem zavítat, jen bych od sortimentu neočekával až moc. O kus dál se nachází o něco menší Egyptský bazar, více zaměřený na koření. Do Galatské věže jsme nešli, dávat další tisícovku jen za výhled nám přišlo zbytečné.
Istanbul toho ale nabízí více než jen tyto hlavní turistické atrakce. Bylo fajn se projít od čtvrtě Galata hlavní obchodní třídou Istiklal Cadessi až na největší náměstí Taksim. Zde se konají demonstrace nebo oslavy titulů zdejších fotbalových klubů. Aktuální politická situace byla něco, co jsme pozorně sledovali. Po zatknutí opozičního lídra a bývalého starosty totiž do ulic vyšly statisíce lidí. Záhy se naše pozornost stočila k seismologické aktivitě, 9 dní před naším odletem totiž v Turecku nastalo zemětřesení o 6,2 stupních. Uklidňoval jsem se studiem situace, kdy už desítky let kulminuje síla díky pohybům litosférických desek, přičemž se během tohoto století očekává ohromné zemětřesení s možnou vlnou tsunami. Istanbul se svými 16 milióny obyvatel na to není vůbec nachystán, co se týče odolnosti budov či pružnosti integrovaného záchranného systému. Žádné otřesy se nás samozřejmě netýkaly, což je dobře, protože náš pokoj v Reaggae hotelu neměl ani stůl, pod který se všechny weby doporučují schovat. Dále jsme zavítali do asijské části, která nabízí zajímavý kontrast, je o dost méně turistická. Vzali jsme trajekt za asi 15 Kč, který lze platit za pomocí Instanbulkart, stejně jako třeba veřejné toalety. Lze se projet i druhým nejstarším metrem na světě Tünel z roku 1875 s pouhými 2 stanicemi.
Samostatnou kapitolou je jídlo. Dominuje kebab na všechny způsoby – oblíbil jsem si hlavně iskender, což je jehněčí s rajčatovou omáčkou a kousky donner chlebu, dobrý je i pálivý adana, z masa je dobré ještě klasické köfte. Speciálním jídlem je Balik ekmek, což je rybí kebab. Jednoho večera jsme si stoupli do sáhodlouhé fronty plné místňáků. Stánek měl zajímavý marketing, majitel se totiž na plakátu popisoval jako „legendary historical local fisherman“ a „miracle child“. V recenzích jsme ale nenašli zmínku o tom, že by šlo o někoho proslulého, lidi spíš přivedla zvědavost. Jednalo se však o velmi dobré jídlo, do přípravy byla zapojena celá rodina, což jde zde typické. Všudypřítomné jsou i stánky s grilovanou či vařenou kukuřicí, která po celém městě vyjde na zhruba 25 Kč. Fajn jsou také dezerty, baklavu doporučuji ochutnat v řetězci Hafiz Mustafa 1864, mají zde trochu vyšší ceny, ale naprosto skvělou baklavu podávanou s trochou zmrzliny (ta se podává i k teplé chalvě, což je taky super záležitost). Typická cukrovinka lokum mi přišla až moc sladká. Jo a ke snídani je fajn menemen, míchaná vejce se zeleninou. Zatímco přeslazená turecká káva s množstvím lógru mi nesedla, užíval jsem si zdejší čaj, který se tu pije ve velkém (typicky zdejší muži zevlují na ulici s čajem a cigaretou). A samozřejmě nemohl chybět ani ayran.
I když se nám nepovedlo dostat na první ligu, tak se jednalo o skvělý výjezd. Istanbul je rušné město plné kontrastů. Necelé 4 dny byly na návštěvu tak akorát, mít o den víc, tak už asi zvážíme plavbu na Princovy ostrovy kousek od města. Tímto se tak uzavřela další sezóna našeho blogu, fungujícího už od roku 2018, která přinesla celkem 6 zápasů. Zavítali jsme do Lipska, Magdeburgu, na 2 zápasy do Mnichova, Milána na Ligu národů a nakonec do Istanbulu.
Žádné komentáře:
Okomentovat