2 mnichovské zápasy - Bayern vs. Werder a Mnichov 1860 vs. Ingolstadt

 autor: Marek

Je únor. Po krátkém zimním spánku se probudila česká fotbalová liga a začíná jarní část fotbalové sezóny. V řadě evropských lig se ovšem hraje i přes leden a to včetně našich německých sousedů. Při vymýšlení dalšího výjezdu nebylo o čem, když jsme zjistili o volném prodeji lístků na zápas Bayern vs. Werder (díky za tip X účtu DestinaceFotbal). Na zápas mnichovského giganta jsme se chystali už před nějakou dobou a dokonce už jsme tehdy měli koupené lístky, avšak kvůli nemoci jsme výjezd na poslední chvíli rušili. I proto jsme tuto příležitost uvítali. Nakonec jsme brali místa za 80€ se slušným výhledem, i když na sekundárním trhu problikávaly i lístky kolem 40-50€. Obecně doporučuji tuto možnost na webu Bayernu sledovat. Jedná se primárně o ne tolik atraktivní soupeře či termíny - náš zápas se hrál v pátek, jde však o cestu, jak získat lístky bez nutnosti kupovat klubový membership s nejistým výsledkem (asi 50€ za rok). Zároveň daný víkend hrál doma Mnichov 1860, kde jsme také využili služby sekundárního trhu a ulovili místa za 41€. Na třetí ligu docela vysoké ceny, ale chtěli jsme zažít tamní atmosféru a porovnat ji s Bayernem.

Cesta autem ve tradičním složení blogu (já a „Pablo“) trvala necelé 4 hodiny a tentokrát nás nezdržely ani opravy na silnici jako při podzimním výjezdu do Lipska. Zaparkovali jsme u hotelu, který se nachází kousek od Olympijského parku a vydali se U-Bahnem do centra. Zápas se hrál až večer, takže jsme měli dost času na objevování bavorské metropole. Začít jsme nemohli nikde jinde než na Marienplatz. Novogotická radnice se hodně podobá té bruselské a působí dost monumentálně, zdálky vykukují věže kostelu Frauenkirche. Čas oběda se nachýlil, tak jsme zašli na tradiční německý pokrm – kebab. Na něco lokálního jsme totiž chtěli sednout až k večeru, a tak rychlé jídlo přišlo vhod. Kebab hned u Marienplatz s názvem Alis Superfood byl docela dobrý, zaujaly netradiční podoby masa, třeba kuřecí stripsy. Dále jsme si prošli přilehlý Viktualienmarkt s tradičními cihlovými obchody a stánky a nakoukli do kostelu svatého Petra – ten nás mimochodem interiérem zaujal více než známý Frauenkirche, ve kterém jsme zažili dost zvláštní věc. Dva mimové s balónky tam na video nacvičovali nějaký tanec, což se mi do kostela moc nehodilo.

O pár ulic dál jsme narazili na fanshop Bayernu, toho dne potkáme v centru města ještě 2 další. Vícepatrový obchod nabízí všechno možné, ale třeba nabídku šál jsem čekal větší, i když jsem si nakonec jednu na památku koupil. Z nabídky dresů bych vypíchl zlatou sadu, ta vypadá fakt dobře. Bohužel také neměli menší vlaječky, které sbírám a k dostání byla pouze velká kapitánská vlajka, která se nacházela mezi sortimentem pouze pro fandy s klubovým členstvím. Takhle oddělené zboží jsem ještě nikde neviděl. Vlaječku na zeď do sbírky jsem nakonec ulovil v jediném obchodě Mnichovu 1860, na který jsme natrefili a úspěšně ji propašoval do Allianz Arény v papírovém pytlíku na pohledy, protože na pokoj už jsme se mezitím nevraceli.

Do zápasu zbývalo ještě několik hodin, a proto jsme navštívili také Munich Residenz. Jedná se o bývalý palác s obrovskou sbírkou historického umění a artefaktů. Za cenu 10€ se zde člověk může procházet až 3-4 hodiny. Nejvíce nás zaujaly sály na začátku – hned ten první se zlatou výzdobou a portréty panovníků, umělá jeskyně postavená z mušlí a také rozlehlá hala plná byst římských císařů. Po nějaké době jsme se všeho vystaveného přesytili, dostat se na konec celého komplexu ale nebylo lehké. Místy se to zdálo nekonečné. Mnoho pokojů s tapisériemi, sbírky porcelánu a honosné obytné prostory. Po dvou hodinách jsme se dostali zpět na vzduch. Místo určitě doporučujeme k návštěvě. Hned vedle Residenz je také hezký park Hofgarten.

Po hodinách chůze jsme se vydali hledat tradiční pivnici Hofbräuhaus, která k Mnichovu neodmylsně patří, navzdory pohnuté historii – byla zde založena NSDAP. Bohužel kvůli večernímu zápasu zde bylo naprosto narváno a nemělo ani cenu zkoušet najít místo. Fanoušci Bayernu se často mísili se soky z Werderu, skoro u každého stolu byl aspoň jeden fanda brémských, což mě docela zaujalo. Nakonec jsme rádi unikli velmi hlučné pivnici a našli místo v Augustiner-Keller. Pivnice působila více autenticky, dali jsme si zde výbornou vepřevou pečeni s knedlíkem, červeným zelím a tmavou omáčkou s perníkem. Potěšilo také místní pivo, chutnaly nám ležák i pšenice. Po hodině a půl jsme museli přepustit stůl rezervaci a šli si dopít na stojáka na bar. Tam jsme se dali do řeči s místními, kteří nám potvrdili, že jsme udělali správnou volbu, když jsme se vyhnuli Hofbräuhaus, který považují spíš za turistickou past. Místní nám obecně přišli velmi přátelští, víckrát jsme byli osloveni spolucestujícími v metru, chtěli jen prohodit pár slov, což se v Praze moc nestává. Nastal však již čas na cestu do Allianz Arény.

Přeplněným U-Bahnem jsme se dostali ke stadiónu, který již zdálky působí monumentálně. O to více, když je venku tma. Červené osvětlení celý dojem podtrhuje. Podobné pocity jsem už měl jen u San Sira, na které jsme také šli večer. I když bylo metro řádně zaplněné, tak se fanoušci rozmělní po celém obvodu Allianz Arény. Bezpečnostní prohlídka byla velmi laxní a v podstatě nás ani nezkontrolovali a jen nás pustili dále. To mě trochu vzhledem k dění v Německu zarazilo. Naopak další den na 1860 jsme zažili velmi přísnou kontrolu, ale nebudeme předbíhat. Pocit velikosti domácí arény se znásobí, když člověk stojí hned pod ní. Chvíli nám trvalo najít správný vchod, nakonec jsme se ale dostali na naše místa, kde nás čekal super výhled.

Byli jsme na hlavní tribuně trochu dále od domácího kotle. Stadión už se pomalu začal plnit. A to včetně fandů hostí, kterých dorazil velmi slušný počet na to, že šlo o cestu prakticky přes celé Německo. Někteří fanoušci Werderu se nacházeli i poblíž nás. Já sám mám tento německý klub v oblibě od dětství, když jsem si zamiloval brazilského kouzelníka Diega a ještě předtím Mira Kloseho. Dnes už jen po očku sleduji výsledky a vzpomínám na slavnou éru Brém, která vyvrcholila titulem v roce 2003, neméně zajímavá byla také evropská tažení. Už delší dobu ale Werder hraje spíše ve spodní polovině tabulky a neprezentuje se tak ofenzivně jako v době, kdy jsem tento klub začínal sledovat. Navzdory remíze 2:2 s křadnoucím BVB byl jasným favoritem Bayern. Je třeba tento velkoklub vůbec představovat? Jeden z největších týmů na světě. V Mnichově po loňském titulu Leverkusenu nechtějí nic podobného znovu dopustit. Těšili jsme se na domácí hvězdy, z kterých nechyběl prakticky nikdo důležitý.

Úvodní show a mohlo se jít na věc. Od začátku se hrálo pouze na jednu branku. Velmi aktivní byla hlavně strana Boyeho a Oliseho. Na vlastní oči jsme mohli sledovat také přehled Kimmicha, který vyrostl v neuvěřitelného hráče. Nejvíce nás ale upoutal Musiala, který s velkým sebevědomím procházel obranou brémských. I tak se ale Werder dlouho držel i díky výkonu Zetterera a doufal v nějaký brejk. Ostatně minulou sezónu zde Brémy šokovaly výhrou 1:0. Nyní ale brejky nevycházely. Bylo vidět, že Ducksch je hlavně kladivo do vápna a Njinmahovi míč nelepil. Už v první půli se zranil klíčový záložník Stage a krátce po půli i zmíněný Njinmah. Na straně Bayernu nejvíc hrozil Kane, do poločasu se ovšem šlo za bezgólového stavu.

Čekal mě nelehký dvojboj ve složení záchod a občerstvení. Nakonec mi utekly 2 minuty z druhé půle, protože fronta na jídlo byla neúnosná. U každého okénka také byla jiná nabídka, někde wursty, někde hranolky a někde hot dogy, což mi přišlo dost divné. Kdyby člověk chtěl od všeho něco, tak musí vystát víc front. Chtěl jsem bavorskou klobásu, v rámci urychlení procesu jsem ale sáhl po klasické červené, protože bílé wursty se nesmažily a dobře jsem udělal – wurst byl výborně dochucen. Pivo mi také chutnalo, Paulaner je dobrý i v kelímku.

V 55. minutě přišel pro domácí dáreček. Jung hned dvakrát nešikovně zahrál rukou po tom, co si míč zpracovával Kane a anglický sniper se z penalty nemýlil. Díky prvnímu gólu se Bayern uklidnil a dále už dominoval. Druhou branku přidal po minutě pobytu na hřišti Sané po dobrém centru Laimera a skóre uzavřel Kane z další penalty po trochu šťastném slalomu Musialy, který však dokázal troufale projít obranou Werderu. Konečný výsledek 3:0 odpovídal poměru sil v zápase. Domácí zápas v Allianz Aréně byl super zážitek, ale musíme objektivně říct, že atmosféra tak skvělá na německé poměry nebyla. Roli hraje velikost stadiónu, ale také velký počet turistů (včetně nás). Viděli jsme nespočet Korejců s dresem Kima. Cesta ze stadiónu byla na dlouho, tlačenice nastala hlavně u zastávky U-Bahnu, kde policisté pouštěli dav po častech, jinak by se lidi na mostě snad ušlapali. Ještě jsme si vyfotili sochu Gerda Müllera a vydali se čekat na otevření koridoru.

Na hotel jsme dorazili znavení pozdě večer. Ráno nám udělala radost docela dobrá snídaně, Genius slevy na Booking jsou super věc. Plán na den číslo 2 byl následující – BMW muzeum, Olympijský park a zápas 1860. Před muzeem jsme ještě chtěli nakouknout naproti do BMW Welt, ale bohužel o víkendu je zavřeno, což nás nemile překvapilo. Samotné muzeum potom byl fajn zážitek. Je zde záživnou formou popsán historický vývoj značky. Od firmy, která vyráběla za první světové letecké motory, až k přednímu výrobci luxusních aut. Zároveň se exponáty zaměřují na jednotlivé prvky – motory (zaujal mě především první proudový motor vyrobený pro Luftwaffe), design, marketing, nové pohony, ale je zde třeba i Elvisovo BMW, kterým jezdil během vojenské služby v Německu, nebo F1. Osobně se mi líbí hodně stará nebo nová auta, moc neocením design aut z 70.-80. let, ale ve své době to byly špičkové stroje. Muzeum je tak akorát velké, zabralo nám více než 2 hodiny. Obchod se suvenýry trochu zklamal, polovina věcí se vůbec BMW netýkala, ale magnetka to jistila. V Německu to bylo mé třetí navštívené automobilové muzeum a BMW spolu s Audi se mi líbilo asi nejvíc, Porsche na tato muzea nemělo.

Dále jsme pokračovali pěšky do Olympijského parku. Mnichovská olympiáda je samozřejmě nejvíc spojena se smutnou událostí, kterou byl útok na izraelské sportovce. I tak je však zajímavé projít si olympijské stavby. Jejich design mi přišel docela nadčasový a nepřipadalo mi, že se jedná o víc než 50 let staré budovy. Do haly se dostat nedá a na venkovní stadión je třeba koupit lístky, na což jsme neměli tolik času, ale zaujalo mě, že plavecký bazén stále funguje. Zaplavat si zde stojí jen nějakých 6-7€, vevnitř je to díky množství skel hodně prosvícené - zrovna bylo krásné slunečné počasí, na začátek února až nezvykle teplo. Park celkově působil hodně příjemně – je zde vícero kopců a jezero vybudované pro vodní sporty. Pro nás už však nastal čas vydat se na poslední zastávku – zápas Mnichova 1860. Zaparkovali jsme u stadiónu v postranní ulici a doufali, že nás nikdo neodtáhne.

Po Magdeburgu se jednalo o další návštěvu klubu úspěšného v dobách minulých, leč momentálně hrajícího v nižší soutěži. Mnichov 1860, pyšnící se titulem ze sezóny 1965/66 a dvěma německými poháry, hraje třetí ligu. Na návrat výše to nevypadá, naopak sestupové vody hučí nepříjemně blízko. Na postarší Grünwalder Stadion dorazil Ingolstadt, který před osmi lety hrál Bundesligu a teď se bojuje o návrat do druhé ligy. Aréna nevypadá zvenku příliš vábně, postavená byla už v roce 1911 a současná podoba hodně vychází z představby v 50. letech a to včetně reliéfu sportujících lidí, který vypadá velmi komunisticky. Bezpečnostní prohlídka byla hodně přísná. Zatímco na Bayernu jsme skoro nikoho nezajímali, tak na 1860 jsme museli rozepnout bundy, byli jsme důsledně prošacováni a dokonce jsem si musel nechat tašku, ve které jsem měl jen podsedák, na háčku u sekuritky. V malém bufetu jsme si koupili pivo a bratwurst (pivo i klobása rozhodně lepší na Bayernu) a šli na svá místa na hlavní tribuně. Výhled na jednu bránu zakrýval sloup, což je vždy otravné, ale takhle se holt dřív stadióny stavěly. Před zápasem i o poločase se dalo dojít skoro až k trávníku a přes mříž pořídit hezké fotky s načervenalou oblohou. Ještě jedna poznámka ke stadiónu – nebyla zde žádná časomíra, jen velké ručičkové hodiny v dáli nad kotlem. Domácí fanoušci fandili na docela dobré úrovni, kdežto naše tribuna se tolik nezapojovala. Na Dynamo nebo Magdeburg to nemělo, ale support špatný nebyl, a to ani od výjezdu z Ingolstadtu. Naproti tomu úroveň hry nebyla příliš na výši, s čímž jsme i počítali. Zápas nakonec skončil 1:1. Z hráčů se těžko někdo vyzdvihává, mladý útočník hostí Zeitler nepůsobil špatně. Negativně nás zaujal Polák Kopacz, který dostál svému jménu, simulant a provokatér. Nakonec jsme byli s dalším zápasem spokojeni – atmosféra byla na třetí ligu solidní, naprosto vyprodaný zápas, ve vzduchu byla cítit tradice. Další výjezd bude už za pár týdnů (Německa se bude týkat jen částečně) a myslím si, že půjde o dost zajímavý zápas, report samozřejmě nebude chybět.