autor: Marek
Při plánování dalších zápasů jsem nemohl zapomenout na Manchester. Strategická blízkost města z Liverpoolu k návštěvě přímo vybízí. Vlakem se dá překonat za 40-60 minut, v závislosti na typu vlaku. Dalším důvodem samozřejmě je má obliba United již od dětských let. Až doteď jsem ovšem tým v akci neviděl. Plánování výjezdu v roce 2019 jsem odložil na jaro 2020 a každý ví, jak to tehdy dopadlo. Nastal tedy čas spravit si chuť teď. Kvůli cenovému rozsahu jsem se zajímal především o průměrnější soupeře, avšak když se na poslední chvíli (díky místnímu kontaktu) našel lístek na derby s Liverpoolem za pro mě přijatelnou cenu 150£ (vzhledem k soupeři), neváhal jsem ani sekundu. Definitivní potvrzení jsem dostal až večer před zápasem. Výkop byl stanoven na 16:30, mohl jsem si tedy dovolit dlouhý spánek a klidně si vychutnat ranní kávu.
Poté jsem vyrazil na zastávku Lime Street, odkud mi jel spoj. Zde jsem již spatřil několik odvážlivců s dresy či šálami United, několik ve žlutozelené „love United, hate Glazer“ kombinaci. Lístek na vlak vyjde na 6-10£, v závislosti na typu spoje. Pro cestu na stadión se vyplatí vystoupit na zastávce Manchester Piccadilly či Oxford Road a poté využít služeb nadzemky Metrolink (denní lístek vyjde na pár liber), která jede přímo ke stadiónu. Před přestupem jsem se ještě posilnil tradiční britskou stravou v Greggs – sausage rolls neodmyslitelně patří k folkloru. Již cesta Metrolinkem přinesla hlasitý zpěv chorálů přes celý vlak. Většina obecenstva byla v dobré náladě, až na pár jedinců, kteří se na fotbal nechystali a k bouchání do stěn v rytmu songů se nepřidali. Co do hlasitosti a četnosti dominovaly „United are the team for me“ (rychle skandovat "With a nick nack paddy whack give the dog a bone" se asi nikdy nenaučím) a „Viva Ronaldo“. Ještě zbývalo vyzvednout si ticket a rovnou padlo i předzápasové pivko s krajany, kteří se také na match těšili.
Do úvodního hvizdu chyběla zhruba hodinka a napětí ve vzduchu se dalo krájet. Cestou jsem minul tradiční uličku včetně Lou Macariho chippy, umělce s kytarou zpívající United Road, policejní kavalérii a koupil si šálu s Ronaldem. Nápis „True red back where he belongs“ dával tušil o důležitosti letního příchodu pro Rudé Ďábly. Poté jsem se konečně dostal ke stadiónu. Neotálel jsem a co nejrychleji prošel do útrob, než se začaly tvořit fronty. Oproti Evertonu byla prohlídka o poznání důkladnější, včetně použití detektoru kovu. Poté ještě rozcvička v podobě několika pater schodů a už jsem byl před vstupem do sektoru. Své místo jsem zaujal v severovýchodním sektoru NW3433, nacházejícím se krapet v rohu, avšak s výborným výhledem na hrací plochu. Tribuny se plnily pozvolna ale jistě.
Využil jsem služeb předraženého občerstvení a koupil si Coca Colu. Ta přišla bez víčka. Toto otravné opatření (a má nepozornost) vedlo k tomu, že jsem během vyvolávání sestavy omylem lahev skopl a slušné množství vylil pod sebe. Jen tak tak potůček hnědé tekutiny minul tašku se suvenýry fanouška pode mnou. Už z pohledu na diváky kolem bylo zřejmé, že je zde mnoho místních a dnes tak stereotyp o stadiónech plných cizinců neplatí. Samozřejmě za to mohla i důležitost utkání, které si nikdo nechtěl nechat ujít. Jedná se o největší zápas na celých ostrovech a obě města pojí nesmiřitelná rivalita, která údajně má kořeny již na konci 19. století, kdy kupci z Manchesteru platili vysoké poplatky za dovoz a vývoz do Liverpoolu. Došlo tedy ke konstrukci Manchesterského kanálu napojeného na Irské moře, který liverpoolský přístav vyřadil ze hry, v důsledku čehož množství lidí ztratilo práci. Naopak Manchester, jeden z tahounů průmyslové revoluce, velmi prosperoval. Domácí vedl do boje Ronaldo s mladými Rashfordem a Greenwodem po svém boku. United za sebou měli povedený obrat během týdne, kdy se povedlo porazit Atalantu. Všichni doufali, že se na toto představení povede navázat i dnes. Liverpool dorazil s Firminem a Jotou po boku fenomenálního Salaha. Mané zůstal na lavičce. Úvodní znělka Premier League a poté již začátek představení. Kotel liverpoolských se nenechal zahanbit a hlasitě hnal své favority do boje.
První šanci měl již po třech minutách Bruno, ale nepochopitelně přestřelil v čisté gólovce. Nedáš, dostaneš, se naplno projevilo hned asi o minutu později. Luke Shaw naprosto nepochopitelně sabotoval úsilí o ofsajdovou past a Keita uklidil míč do sítě. V 13. minutě to již bylo o 2 góly. Shaw a Maguire se srazili, míč se dostal k Alexander-Arnoldovi a Jota uklidil do prázdné. V této době jsem ještě pořád věřil v obrat. Konec konců zápas před pár dny v Atalantě měl stejný průběh a United také po poločase prohrávali o 2. Potom ale přišel třetí úder. Zblokovaná střela, Shaw znovu mimo pozici (vystřídal bych ho už po půl hodině) a gólová pobídka pro Salaha. Defenzíva United byla hrůzostrašná. Komické snahy o pressing zanechávaly obrovská okna, kterých rychle kombinující Liverpool dokázal bez větší námahy využít. Čtvrtá branka v nastavení prvního poločasu již znamenala debakl a naděje vzaly za své.
Někteří fanoušci začali opouštět tribuny. Solskjaer jednoznačně musel udělat změny, i když šance na příznivý výsledek byly už velmi malé. Do hry se podíval Pogba místo Greenwooda. Je zrovna Francouz tím, kdo by měl tým nakopnout a zavelet svým charakterem k velkolepému obratu? Řekl bych, že ani náhodou. Krátce po pauze se mu povedlo ztratit míč na půlce, když předváděl své klasické efektní, ale zoufale neefektivní parádičky a Salah s ledovým klidem trefil hattrick. O chvilku později se prosadil přesnou střelou Ronaldo, ale po konzultaci s videem byl gól odvolán. Následovala červená Pogby za retardovaný skluz oběma nohama v poslední třetině hrací plochy. Cavani dal jen břevno, a tak United dostali v derby doma bůra.
Ačkoliv tribuny opustily možná tisíce příznivců, tak atmosféra vytvořená zbytkem věrným byla výjimečná. A to i za stavu 0:5! Posledních deset minut provázel nepřetržitý potlesk a zpěv. Později mi bylo řečeno, že takový hluk nebývá ani při památných výhrách. Můj názor je, že podpora byla vyjádřena klubu. Rozhodně ne hráčům, kteří byli při poločasové pauze vybučení. Zároveň také ne trenérovi. Klub a jeho hodnoty jsou větší než samotný kádr a realizační tým. Fanoušci chtěli právě tuto velikost ukázat, a tak při ostudné prohře ještě přidali na fandění, místo toho, aby šli domů. Také samozřejmě šlo o to, poměřit se decibely s kotlem Liverpoolu. Po zápase každý očekával „sacked in the morning“ scénář. To jsme ještě nevěděli, že Oleho budeme na lavičce trpět několik dalších utkání, včetně derby proti City.
Co se týče stadiónu, zvenku vypadá naživo skutečně parádně a dle mého skromného názoru impresivněji než Anfield, kolem kterého jsem se byl projít. Některé vnitřní prostory by ale zasloužily zrenovovat a to velmi. Hlavně občerstvení a prostory kolem něj. Samostatnou kapitolou jsou toalety, které jako by vypadly z 80. let. Komická scénka z přestávkové návštěvy, kdy za každým pisoárem stála fronta 10-15 lidí, taky na hodnocení nepřidá. Pokud tedy někdo má problém s močením v davu, tak na Old Trafford se komfortně cítit nebude. K sedačkám asi není co vytknout. Výhled je parádní a nebrání v něm žádné části konstrukce, což ne všude je pravidlem.
Zápas dopadl, co se týče výsledku, naprosto strašně. První návštěvu Man United jsem v nadsázce nemohl načasovat lépe. Ale ničeho nelituji. Vidět naživo Ronalda a Salaha, zažít atmosféru jednoho z největších zápasů na světě, který ne každý má šance navštívit. To vše bylo rozhodně super. Teď ze mě možná více mluví turista než fanoušek, ale s odstupem času (tyto řádky dopisuji déle jak měsíc po utkání) tento den vnímám veskrze pozitivně a negativa spojená s výsledkem vytěsňuji z paměti. Po utkání jsem se sešel s věrnými fanoušky United Markem a Honzou. Zavítali jsme mimo jiné do hospody Peveril of the Peak, ve které se nechal spatřit i legendární Eric Cantona. Celé místo vypadá parádně – samostatný žlutobílozelený domeček v záplavě cihlových budov, autentická atmosféra, běžné ceny na UK a přátelští barmani i hosté. Padlo nejedno pivo a měl jsem co dělat, abych stihl poslední vlak krátce před půlnocí. Ironicky jsem se vracel do Liverpoolu. Tedy města, které Manchesteru United uštědřilo velký debakl. Jen co jsem vystoupil na Lime Street, narazil jsem na fandy LFC ulicích, oslavující svého hrdinu Salaha. Šálu s Ronaldem jsem měl samozřejmě schovanou.
Shodou okolností se jednalo o můj druhý výlet do Manchesteru během dvou týdnů. Důvodem první cesty byly volby do PS a za jeden den jsem si docela hezky stihl projít město. Na závěr bych tedy rád vypíchl pár míst, která podle mě stojí za vidění. Český konzulát se nachází v těsné blízkosti Old Trafford, necelých deset minut pěšky. Po návštěvě stadiónu (stadium and museum tour se bohužel nekonala kvůli ragbyovému zápasu) jsem se přesunul autobusem zpět do centra, alternativně lze jet Metrolinkem. Cílem bylo National football museum. Lístek vyjde 10£ a platí na jeden rok. Několik pater je naplněných exponáty, které mapují počátky kopané v Anglii, působení a úspěchy národního mužstva i klubů v Evropě. Nalézt tu lze třeba ale i Mini Cooper George Besta. Část se věnuje také společenským problémům, což v UK prostě nesmí chybět nikde. Vše doprovázeno mnoha filmy a za příplatek i hrami (např. střelba a přihrávky na cíl). Objem informací je tak ohromný, že jsem se po dvou hodinách cítil až zahlcen a nejvyšší patro se síní legend prošel rychle. Z exponátů bych vypíchl originální dres Maradony ze čtvrtfinále MS 1986 proti Anglii, ve kterém předvedl svou „Boží ruku“.
Hned vedle muzea se nachází pub Old Wellington, sídlící skoro na místě (došlo k posunutí o 300 metrů po bombovém útoku IRA v roce 1996) původní hospody z poloviny 16. století. Hrázděná budova vypadá z venku úžasně a totéž se dá říci o interiéru. Dal jsem si skvělý pie s hovězím, který údajně vyhrál ocenění v rámci regionu a pivo typu ale, které si zde sami vaří. Výhled jsem z okna měl na vedle stojící katedrálu (tou se stala až v 19. století, do té doby šlo „pouze“ o kostel). Shodou okolností se jedná o další místo, které se stalo obětí bombového útoku. Nešlo ovšem o severoirské separatisty, nýbrž o německý nálet během druhé světové. Zajímavostí je vyřezávaný klokan na jedné ze židlí, který vznikl kvůli zde sloužícímu biskupovi z Austrálie. Zbrusu nové varhany podtrhují dojem.
Prošel jsem si také Manchester Art Gallery s impresivní sbírkou klasického umění. Vstup byl zadarmo (respektive za dobrovolný dar), jak je v UK často zvykem. V Manchesteru je celkově mnoho muzeí zdarma, kde se dá zabít deštivé odpoledne. Recenzovat vyjma fotbalového muzea nemohu, ale třeba Science and Industry muzeum vypadá podle informací na netu zajímavě. Zamířil jsem i do místního Chinatown, které je o něco větší než v Liverpoolu (kde jde pouze o jednu menší ulici), ale na Londýn se samozřejmě nechytá. Jako již klasicky je zde nejhezčí krásně zdobená brána a pak jde o set restaurací a mnoha obchodů typu vietnamské večerky. Radnice zrovna prochází rekonstrukcí. Podíval jsem se alespoň do centrální knihovny, s jednou působivou místností pod kupolí. O poznání raději bych ale viděl John Rylands knihovnu, která jako by vypadla z Harryho Pottera. Bohužel otevřená je jen pár dní v týdnu (navíc mi přijde, že během mých dvou návštěv Manchesteru se jednalo pokaždé o jiné dny, ale možná se mýlím). Třeba příště to vyjde. Na závěr bych ještě zmínil fajn procházku v části města jménem Castlefield. Jedná se o část kolem řeky s mnoha mosty a pozůstatky římské pevnosti. Z centra to není daleko, stačí dojít zhruba ke stanici Deansgate. Člověk zde taktéž spatří supermoderní mrakodrapy hrdě shlížející na město.
Žádné komentáře:
Okomentovat