Když jsem do Lisabonu přijížděl, měl v plánu vidět
zápasy obou největších týmů hlavního města – Sportingu a Benficy. Na Sportingu
jsem již byl dvakrát na Evropské lize, a tak volba dalšího utkání padla na
Benficu. Konkrétně na poslední ligové měření sil proti Moreirense. To by za
normálních okolností slibovalo dobrou
atmosféru a loučení se se skončeným ročníkem, spojené s těšením se na příští sezónu. Vždyť Benfica vyhrála čtyři ligové tituly za sebou, poslední se datuje k loňskému roku. Avšak letos byla atmosféra jiná. Vše to začalo hrůzostrašným vystoupením v základní skupině Ligy Mistrů, kde Orli neuhráli ani bod a se skóre 1:14 byli nejméně produktivním týmem z celé skupinové fáze. Spravit chuť si slavný celek chtěl alespoň v domácí soutěži a dlouhou dobu se přetahoval s Portem o první místo, závěr ligy se ale Benfice vůbec nepovedl. Domácí prohra právě s Portem po gólu v poslední minutě znamenala velké zklamání, padnutí doma s průměrnou Tondelou potom už šok, který definitivně přihrál titul Portu. O kolo později se konala bezbranková remíza v derby se Sportingem, která znamenala jediné. Benfica neměla zaručenou ani druhou pozici, která zajišťuje předkolo Ligy Mistrů. Ba naopak, Sporting měl před posledním kolem výhodnější pozici. Pokud by venku s Maritímem vyhrál, Benfica by skončila až třetí. Pár dní před zápasem jsem navštívil také klubové muzeum a zašel na prohlídku stadiónu, o čemž se rozepíšu dole. Chci jen zmínit, že mě velmi překvapila skutečnost, kterak zaměstnanci klubu před posledním mačem neměli již žádnou naději a brali třetí místo pro Benficu jako realitu.
atmosféru a loučení se se skončeným ročníkem, spojené s těšením se na příští sezónu. Vždyť Benfica vyhrála čtyři ligové tituly za sebou, poslední se datuje k loňskému roku. Avšak letos byla atmosféra jiná. Vše to začalo hrůzostrašným vystoupením v základní skupině Ligy Mistrů, kde Orli neuhráli ani bod a se skóre 1:14 byli nejméně produktivním týmem z celé skupinové fáze. Spravit chuť si slavný celek chtěl alespoň v domácí soutěži a dlouhou dobu se přetahoval s Portem o první místo, závěr ligy se ale Benfice vůbec nepovedl. Domácí prohra právě s Portem po gólu v poslední minutě znamenala velké zklamání, padnutí doma s průměrnou Tondelou potom už šok, který definitivně přihrál titul Portu. O kolo později se konala bezbranková remíza v derby se Sportingem, která znamenala jediné. Benfica neměla zaručenou ani druhou pozici, která zajišťuje předkolo Ligy Mistrů. Ba naopak, Sporting měl před posledním kolem výhodnější pozici. Pokud by venku s Maritímem vyhrál, Benfica by skončila až třetí. Pár dní před zápasem jsem navštívil také klubové muzeum a zašel na prohlídku stadiónu, o čemž se rozepíšu dole. Chci jen zmínit, že mě velmi překvapila skutečnost, kterak zaměstnanci klubu před posledním mačem neměli již žádnou naději a brali třetí místo pro Benficu jako realitu.
Stadión Estádio da Luz se nachází na modré lince metra,
která vede trochu stranou a dál od centra v porovnání se svatostánkem
Sportingu. Zastávka se jmenuje Colégio Militar/Luz. Ve skutečnosti oba stadióny
od sebe taková dálka nedělí a za nějakých patnáct či dvacet minut se dá od
jednoho dojít k druhému. U stadiónu světla, jak zní překlad, se nachází
také velké obchodní centrum Colombo. Možná největší obchoďák ve městě.
Z metra se vylízá těsně u něj a cesta ke stadiónu vede tunelem, který je
stylově posprejován motivy klubu. Musím říct, že Estádio da Luz z dálky
vypadá moderněji a lépe než Estádio José Alvalade a to samé platí i uvnitř arény.
Lístek stál přibližně 17€ a vyprodáno rozhodně nebylo.
Nakonec se ale ochozy relativně zaplnily, chodí se zásadně v čas výkopu či
o trochu později. Atmosféra se zlepšila po zpěvu klubové hymny, kdy fandové
povstali a se šálami v rukách zapěli společně píseň Ser Benfiquista
z padesátých let. Šlo se na věc. Moreirense hrálo o záchranu, tedy
nehodlali nic dát Benfice zadarmo. V útoku domácích se objevil nestárnoucí
Jonas, který zažíval skvělou sezónu, před zápasem měl na kontě 33 ligových
branek. Určitě doufal v rozšíření svého gólového konta, ale první poločas
se příliš nevyvedl. Benfica hrála mdle, bez pohybu a pár náznaků šancí rozhodně
nebylo dost. Grimaldo občas dobře zakombinoval na levé straně s Cervim,
ale k brance to nevedlo. Hosté se celou dobu bránili a za půlku se dostali
málokdy, i tak ale Benfica nebyla schopna si vytvořit stoprocentní šanci.
Docela nuda. Přestávka znamenala pauzu na občerstvení a vyzkoušení bifany zde
na Benfice. Chutnala mi ještě více než na Sportingu. Chvílemi dost ošklivě
fučel chladný vítr. Na to, že byla polovina května a nacházel jsem se
v Portugalsku, žádné pařáky. Toto jaro se počasí celkově nevyvedlo a bylo
jedno z nejchladnějších v historii země. Od poloviny února do dubna
pršelo, horka přišla až v červnu. Nic moc. Ale zpět k fotbalu.
Fanoušci nebyli taktéž spokojeni a ozýval se hlasitý pískot. Sporting hrál o
poločase 1:1, což se příliš nečekalo. Benfica tak pořád měla dobrou šanci
skončit druhá a alespoň částečně zachránit sezónu.
Po poločase se vydal na výlet útočník hostí. Proběhl ze své poloviny středem hřiště až k vápnu, kde ho skluzem zkosil domácí kapitán Luisão. Ten celý zápas ukazoval, že už je za zenitem a měl by své místo přepustit někomu mladšímu. Benfica reagovala akcí, po které se odpískala penalta pro lisabonský klub. Z hlediště to vypadalo tak napůl a spíše bych ji nepískal. Samozřejmě se jí ujal Jonas a zavěsil, Benfica vedla. Výkon to ale stále byl bídný a nic na tom nezměnily ani další minuty. Pár minut před koncem začali fandové slavit. Sporting inkasoval a prohrával 1:2. Takto již zápas skončil a Benfica tak po utrápeném výkonu poskočila na druhé místo.
Pokud bych měl porovnat zápasy obou celků, tak stadión
Benficy řadím o level výše a to jak komfortem, tak designem. Naopak atmosféru
jsem zažil lepší na zápasech Sportingu, ale to bylo hodně ovlivněné tím, že
jsem navštívil dva zápasy Evropské ligy. Ty byly také výše kvalitou předváděné
hry. Myslím si, že průměrný zápas portugalské ligy, ve kterém se představí
tým/týmy, který nepatří do té top trojky (potažmo čtyřky s Bragou), není
většinou příliš záživný.
K návštěvě bych také doporučil stadión Belenenses,
který se nalézá ve slavné čtvrti Belém, známé jako místo, odkud lodě vyplouvaly
na své objevitelské výpravy. Z tribun je totiž vidět oceán, takže pokud se
diváci nudí, mohou se kochat výhledem na horizont. Stadión jsem viděl pouze
zvenku, když jsem se procházel kolem, stejně jako stadión Porta, který po
nahlédnutí skrze plot vypadal dost dobře. Do Bragy jsem se bohužel nedostal,
ale tamní stadión je díky přítomnosti skal legendární.
Jak jsem slíbil, druhou část článku budu věnovat prohlídce
stadiónu a klubového muzea Benficy. Nalijme si čistého vína, Benfica má
slavnější historii a více trofejí, proto jsem ji upřednostnil před Sportingem, co
se týče prohlídky útrob stadiónu a návštěvy klubového muzea. Také stadión je
určitě hezčí. Začal jsem nákupem lístku v jednom z fan shopů poblíž
Baixy Chiado. Pořídil jsem si balíček, který obsahoval lístek na túru po
Estádio da Luz, prohlídku muzea a ještě klubovou šálu, která vlastně vyšla na
2€ oproti normálnímu packu bez ní. Mám tedy šálu Sportingu i Benficy, obě vyšly
dohromady na 7€ a většinu mého pobytu strávily zavřené ve stejném šuplíku, snad
to není neúcta k oběma klubům.
Jako první jsem si vybral prohlídku klubového stadiónu.
Trochu jsem bloudil okolo, až pak mě v megastoru nasměrovali do místa, kde
prohlídky začínají. V kanceláři, vybavené pohodlnými koženými křesly, jsem
čekal na průvodce. Místnosti vévodí dvě sochy. Oba muži na nich jsou Maďaři.
Prvním je slavný trenér Bela Guttmann, který Benficu dovedl ke dvěma titulům PMEZ
v letech 1961 a 1962. Druhý vyobrazený skýtá o poznání smutnější příběh.
Miklós Féher v lednu roku 2004 zkolaboval během ligového utkání a posléze
zemřel. V muzeu je jeho roztržený dres a kopačky, které měl v osudový
den. Teď ale k pozitivnějším věcem. Průvodcem nám byla sympatická slečna,
která podporuje Benficu odmala. Se mnou se prohlídky účastnil pouze mladý pár
z Německa. Začli jsme u modelu stadiónu, který byl postaven pro Euro 2004.
Předtím Benfica hrála na stadiónu, který se nacházel poblíž. Zhruba
v místě paneláku na východ od Megastoru. Maximální kapacita (časem
snížena) dosahovala až 120 000, a tak se jednalo o jednu z největších
arén vůbec. Předveden nám byl také model tréninkového komplexu, který se
nachází mimo město a veřejnosti přístupný není. Je zde vícero tréninkových
hřišť a také hotel, na kterém hráči tráví noc před každým zápasem. Většinu
svého času potom stráví právě zde v Seixas, asi 40 minut od Lisabonu. Na
Estádio da Luz se totiž trénuje jen před zápasy. V tréninkovém komplexu
potom hraje druhou ligu béčko, které skončilo třínácté. Sporting sestoupil, a
tak se derby rezerv příští rok nedočkáme.
Zde probíhají tiskové konference |
Dále jsme se podívali do místnosti pro tiskové konference, kde jsme se mohli usadit do křesla a imaginárním novinářům poskytnout rozhovor. Kapitán bývá tiskovkám přítomen výjimečně. Pokračovali jsme do šatny hostí, kde jsou k vidění dresy všech hráčů A týmu. Do domácí šatny se nesmí, asi aby nebyla porušena aura klubu. Nicméně podívat jsme se tam mohli prostřednictvím virtuální reality. Dostali jsme VR headset a mohli se tak po kabině rozhlédnout. Stejná technika byla využita i pro nástup na stadión při zápase Ligy Mistrů, kdy jsme vše viděli očima hráče. Musím říct, že toto využití VR mě příjemně překvapilo. Nakonec naše kroky vedly na stadión kolem hrací plochy a laviček. Viděli jsme dva orly, kteří ale před zápasy nelétají. Tím pravým je orel s názvem Vitória, který je umístěn v megastoru a fotka s ním stojí dodatečných asi 8 nebo 10€. Přitom leták z fanshopu nabízí focení s orlem v rámci prohlídky, tohle je trošku trik. Navíc chudák zvíře tráví celé dny ve fanshopu pro focení a proletí se maximálně před zápasy. Člověk nemusí být velký ochránce zvířat, aby se mu tento byznys znechutil. Každopádně nejmladší z orlů má teprve rok a musí být vytrénován, aby časem Vitórii nahradil. Bylo mi řečeno, že každý z orlů pochází z jiné země, myslím Německo, Francie a Anglie. Kamarádovi ale jiný den řekli, že všichni jsou z Portugalska. Až se průvodci shodnou, tak dám vědět. Ženský tým Benfica zakládá od příští sezóny, ale naše průvodčí prý za něj hrát nebude.
Posléze mé kroky vedly do klubového muzea, které má hned tři
patra a nachází se hned vedle stadiónu, v trochu futuristicky vyhlížející
budově. Na začátku expozice v přízemí jsou vidět zajímavosti jako
historické smlouvy o založení klubu nebo faktura na nákup prvních dresů pro
klub. A dále trofeje. Trofeje. Spoustu trofejí, které vyplňují vysokou
skleněnou vitrínu, jež sahá až do dalšího patra. Benfica totiž není jen
fotbalový klub, ale má pod svými křídly spoustu celků z nejrůznějších
sportovních odvětví. Dokonce i šachistický klub. Vše je pečlivě zdokumentováno
a vystaveno. Poháry, které se týkají fotbalového klubu jsou zarovnány bokem
v jednotlivých expozicích. Sedm superpohárů. Sedm ligových pohárů. Dvacet
šest Taça de Portugal, což je portugalský pohár. Třicet šest ligových titulů. A
v neposlední řadě to nejdůležitější, dvě trofeje pro vítěze Poháru mistrů
evropských zemí, které se krásně blýskají za sklem. U mnoha pohárů je kromě
popisku také videozáznam sestřihu daného finále, který lze spustit na panelu.
Dva poháry pro vítěze PMEZ |
Dále je zde expozice věnována historii samotné země, účasti
v první světové válce, potom nástupu diktátora Salazara a jeho teroru. Vše
datováno v kontextu historie klubu. Nalezneme také ukázky toho, jak se
Benfica objevuje v umění. Poezii, hudbě, citáty o klubu od slavných
osobností. Vyfocen mám jeden citát od mladšího spisovatele Jacinta Lucase
Pirese. „Lidé tvrdí, že Benfica je náboženství. Nakonec si myslím, že i svatý
Pavel by souhlasil. Na Luz je to takto – chudí a bohatí, staří a mladí, bílí a
černí – všichni jsme si rovni. Ať žije Benfica!“
Legendární maďarský trenér Béla Guttmann, který s Benficou získal dva tituly PMEZ |
Vystaveno je též spoustu historických dresů, fotografie slavných týmů. Zlaté kopačky a míč ve speciální místnosti, která je věnována Eusébiovi a promítá se tam jeho video z jeho rozhovorů. To on je ta největší legenda historie klubu. Černá perla, nikdo není a asi nebude víc a právem před stadionem stojí jeho socha. Nalezneme ale třeba i dres, který nosil Bobby Moore. Za Benficu hráli hráči skoro z celého světa, naší zemi reprezentoval Karel Poborský, na kterého si v Benfice dobře pamatují. Nejen na jeho působení v klubu, ale také slavný lob proti Portugalcům na Euru. V kině je k vidění animovaný filmeček s názvem „Let orla“, který hezky ukazuje dlouhou cestu, kterou Benfica ušla od svého založení. Červenobílá byla vždy barvou klubu, symbolizuje statečnost a mír. E pluribus unum, latinská věta v klubovém znaku deklaruje soudržnost, vzdáleně by se dala přeložit jako „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Orel ve znaku je potom znakem především volnosti, ale i autority a urozenosti. Hrdě se rve se lvem ze Sportingu i drakem z Porta. Poslední patro se potom věnuje Benfice v tisku, který je velmi důležitý pro klubovou identitu. Kluby mají v Portugalsku své vlastní noviny, které patří mezi nejprodávanější. Když zemi citelně zasáhla před pár lety ekonomická krize, noviny až polovinu obsahu věnovaly jen fotbalu. Koho zajímají finanční potíže, když může myslet na tak krásnou hru?
Socha Eusébia před stadionem |
Muzeum je skutečně parádní a rozhodně stojí za to vidět,
prohlídka stadiónu je taky fajn, ale pokud máte možnost dostat se na zápas, tak
to není až taková nutnost. Pro prohlídku Estádio da Luz si vyhraďte tak 40
minut, muzeum aspoň hodinku a půl, ideálně až dvě.
Tímto uzavíráme naši sérii článků z Portugalska od Marka. Budeme se na váš těšit v další sezóně!
Žádné komentáře:
Okomentovat