Výprava na západ Německa - 2 zápasy Bundesligy v Mohuči a Kolíně nad Rýnem

 autor: Marek

Rok 2026 a další cesta na fotbal do Německa. Některé věci se prostě nemění. Tentokráte měl však výjezd trochu odlišnou podobu. Rozhodl jsem se totiž vzít na Bundesligu tátu, který od mladých let fandí Kolínu nad Rýnem. To je zrovna tým, na který se neshání lístky nejjednodušeji, jak mnozí z Vás jistě vědí. Naštěstí s tímto problémem pomohl X účet @DestinaceFotbal, který velmi doporučuji. Umí sehnat lístky na mnoho klubů po Evropě, případně dohodí kontakt. Vybrali jsme si únorový zápas proti Hoffenheimu, protože na zápasy proti Bayeru a Gladbachu by lístky prakticky sehnat nešlo. Nakonec se „Destinaci“ povedlo sehnat 2 lupeny od německého fandy, protože se svým členstvím už měl vyčerpaný limit na daný zápas. Lupeny tedy byly, ještě zbývalo vyřešit ubytování. Logicky by se nabízel Köln, případně Bonn, nakonec jsme však skončili v Mohuči, jelikož zde táta sehnal díky své práci solidní hotel na břehu Rýnu zdarma. To znamenalo, že jsme mohli letět spolehlivou Lufthansou do nedalekého Frankfurtu, původně jsem spíše zvažoval nízkonákladové Eurowings na letiště Köln/Bonn. Když už jsme založili základnu v Mohuči, proč nezajít na fotbal i tam? Navíc Mohuč hrála doma páteční předehrávku, značka ideál. Přes „Destinaci“ jsem sehnal kontakt na podobného borce z Francie @Bgroundhopping, který též musel sehnat lístky od třetí strany. Místa na oba zápasy byly perfektní, na Köln jeden vyšel 84€ (hlavní tribuna, prakticky ve středu hřiště – top), na Mohuč 54€. Vše vybaveno, ještě jsem koupil s předstihem vlak ICE do Kolína a zpět a mohlo se jít na věc.

Let do Frankfurtu operovaly pro Lufthansu Air Dolomiti – letěli jsme tedy s Embraerem (brazilská letadla, pro zajímavost, nákladní letadla od nich kupuje naše armáda), který má na každé straně jen 2 sedadla, místa na nohy nebylo až tolik, dostali jsme malý koláček. Posádka byla oblečena elegantně, tak jak se na italskou aerolinku sluší. Předtím jsme ještě na letišti potkali českou baseballovou repre, která letěla též do Frankfurtu a poté do Tokia na mezinárodní turnaj. Let byl zpožděn zhruba o hodinu kvůli počasí v Německu. Ve Frankfurtu nás přivítal sníh. Bylo zajímavé vidět, jak se letiště nachází prakticky uprostřed lesů. Vlakový spoj do Mohuče jsem zakoupil s pomocí na přepážce, automat totiž nabízel dvě možné trasy. Lépe vyšlo jet přes Rüsselsheim, kde sídlí automobilka Opel.

Plán na první den byl projít si deštivou Mohuč, která mě překvapila tím, kolik hezkých zákoutí zde je. Hrázděné domy (na které mám úchylku), pěkné náměstí s katedrálou, kostel s modrými okny od Marca Chagalla. Pravděpodobně nejznámějším místním rodákem je Johannes Gutenberg, který zde má samostatné muzeum věnované jeho vynálezu knihtisku a též se po něm jmenuje zdejší univerzita. V místní katedrále lze najít největší stránku bible na světě (rozměry 5x7,2 metrů), která byla vyhotovena u příležitosti 625 let od narození Gutenberga. Po zastávce v přilehlém Dom Café, kde jsme si dali výborný Johannisbeertorte mit Baiser (rybízový dort se sněhovou čepicí), jsme se jali prozkoumat oblast kolem řeky. V Mohuči mají cedule s názvy ulice dvě barvy, někdy jsou červené a někdy modré. Proč? Červené ulice označují kolmý směr na řeku a modré paralelní směr s řekou. Po check-inu jsme si chvíli odpočinuli na pokoji se super výhledem na řeku, plaví se zde relativně velké lodě, nejvíce jich pluje pod nizozemskou vlajkou. Večer jsme zašli do tradičního podniku. Zde je třeba zmínit, že se jedná o vinařskou oblast, nejsou zde tak tradiční německé pivnice, nýbrž vinárny – weinhäuser. V jedné takové jsme skončili na večeři, kde jsme si dali místní specialitu - Tafelspitz mit Meenzer Grüner Soß. Jednalo se o měkké vařené hovězí s bylinkovou omáčkou, kořenovou zeleninou a opečenými brambory. Na první pohled možná trochu zvláštní kombinace, ale chutě k sobě ladily dobře, navíc jsme to celé podpořili lokálním vínem.

Další den jsme měli v plánu výlet do historického Heidelbergu a večer už první zápas v Mohuči, která změřila síly s Hamburkem. Do Heidelbergu jsme se vydali Flixbusem, cesta přes Frankfurt zabrala kolem dvou hodin, lístky však byly 4x levnější než vlak. Jedná se o město známé hlavně díky univerzitě a historickému centru. Typický pohled zachycuje starý most přes řeku Neckar s bílými věžemi, řadu kostelních věží a konečně zámek na kopci. Na prozkoumání jsme měli kolem 6 hodin, což na centrum bohatě stačilo. Nejhezčí a již zmíněný pohled na Heidelberg je z kopce na druhé straně řeky, kde se nachází tzv. Stezka filozofů (Philosophenweg). Údajně se jednalo o oblíbenou procházku učenců místní univerzity. O jeden kebab doprovozený klasickým tureckým čajem později jsme se dostali až k zámku, který bohužel není v nejlepším stavu. V turistickém centru ho paní nazvala ruinou, kterou není třeba navštěvovat. Pár místností je dochovaných, je zde muzeum lékárnictví a také další nej naší výpravy. Už jsme si psali o největší stránce bible na světě. Na heidelbergském zámku mají pro změnu největší vinný sud na světě. Tipnete si jeho objem? Je to těžko uvěřitelných 220 tisíc litrů vína. Na náměstí jsme ještě stihli místní Käsetorte, což je místní variace na cheesecake, nepoužívá se však klasický tvaroh, nýbrž quark. Heidelberg nezanechal špatný dojem, byť jsem možná čekal trochu více, zklamal mně hlavně stav zámku.

Po návratu do Mohuče jsme se vydali rovnou na stadión Mewa Arena s kapacitou 34 tisíc, kam se dalo pohodlně dostat posilovými spoji z hlavního nádraží. Fanoušci obou klubů se v pohodě mísili, žádný problém. Cesta do polí trvá kolem 20 minut. Ano, do polí. Stadión totiž vypadá, jak kdyby ho postavili v pražských Letňanech a i tam je okolní zástavby více. Někteří fanoušci tak mohli na zápas dojet polní cestou na kolech. Od zastávky MHD se jde ještě kus. Mewa Arena působí moderním dojmem a pod rouškou tmy byla hezky nasvícena do klubové červené. Před zápasem bylo dost času, stihl jsem tak ještě koupit vlaječku do sbírky ve fanshopu, v nabídce ale mají skutečně skoro vše včetně tří druhů kačenek do vany. Bratwurst a pivo a šlo se na věc. Zápas byl důležitý pro oba týmy. Ani jeden z celků totiž nemá záchranu jistou, byť o něco blíže je k zachování bundesligové identity HSV. Seděli jsme lehce v rohu vedle domácího kotle, vidět bylo vše krásně. Z Hamburku dorazil početný výjezd. Nakonec mě ale velmi pozitivně překvapili fanoušci Mohuče. Vše začalo už zpěvem „You’ll never walk alone“ před zápasem. Ano, týmů s totožnou hymnou je více, ale atmosféře to jen přidalo. Hlasité skandování pokračovalo celý zápas, vyskytlo se i lehké pyro v podobě ohňů. Zápas byl velmi vyrovnaný, ze začátku první půle hrozilo spíše HSV, nakonec se ale gólu dočkala domácí Mohuč, když se trefil kapitán Amiri. Ten hrál výborně a bylo znát, že od působení v Leverkusenu hodně vyrostl. Volej z pravé strany mu sedl skvěle. Na tribunách tak panovala dobrá nálada. Mohuč však vedení neudržela, v 64. minutě se z přímáku s velkým štěstím trefil host z Arsenalu Vieira, tečovaná střela prošla za bezmocného brankáře. Závěrečný tlak už gól nepřinesl. O něco šťastnější tak nakonec asi bylo HSV, Mohuč si vypracovala dvakrát vyšší xG, ani to však na výhru nestačilo. Cesta ze zápasu na hotel zabrala dost dlouho, nejprve bylo nutné projít zpět na zastávku, kvůli dešti se okolní pole mezitím proměnilo v bahenní past, takže většina fandů včetně nás šla po úzkém asfaltu. Pak následovalo čekání na busy do centra, ty však vždy přijely jen v počtu dvou až tří a zastavily až na konci zastávky, kdežto my jsme se nacházeli v její spodní polovině. Když už nám došla trpělivost a šli jsme čekat na začátek po vzorů jiných fans, busy pochopitelně nechali zastavit také vespod – zákon schválnosti. Nakonec jsme se do jednoho busu dostali a na hotel dorazili až okolo půlnoci. Ráno nás čekala další vstávačka a cesta na hlavní utkání výjezdu v Kolíně nad Rýnem.

Do Kolína jsme se už vypravili vlakem. Cesta s ICE byla rychlá a pohodlná. Soused sedící do uličky měl pravdu, že jsme si koupili nejlepší místa – celou cestu jsme totiž měli super výhledy na Rýn. Podél řeky se nachází spoustu hradů, hezkých městeček, přístavů. Jednou jsme byli překvapeni něčím, co vypadalo jako věž či hrad ve vodě, nenacházel se tam však žádný ostrov. Kolega vedle mě mi pohotově vysvětlil, že se jednalo o věž vybírající mýtné od proplouvajících lodí. Tento systém už pochopitelně dlouhou dobu nefunguje, intenzitu lodní dopravy to však evidentně neovlivnilo, jelikož hlavně nákladních lodí jsme napočítali mnoho. Krajina je hezká až do Bonnu, kde se scenérie mění v industriální a začouzená panaromata, před Kolínem už výhledy tak spektakulární tedy nebyly.

Dominanta Kolína nad Rýnem je jasná, jedná se o obrovskou katedrálu sv. Petra, která je vidět už z haly hlavního nádraží. Katedrál už jsem viděl po Evropě dost, ale tahle mi svou velikostí vyrazila dech. Jedná se skutečně o monumentální stavbu s výškou 157 metrů (pro porovnání sv. Vít je o rovných 60 metrů nižší). Problém s takovou stavbou je, že se docela těžko fotí, je třeba jít hodně dozadu, aby se do objektivu vešla celá. Samozřejmě jsme se podívali i dovnitř. Vysoké stropy doplňují hezké vitráže, i v únoru zde bylo plno turistů. Zajímavost je relikviář obsahující „zaručeně pravé“ ostatky tří mudrců, kteří nesli dary Ježíšovi. Krásně zdobená truhla se však nachází za mříží a návštěvníci jsou k ní pouštěni jen v určité časové sloty. Katedrála je jednou z mála historických kolínských budov, které přežily bombardování během druhé světové. Důvodem bylo to, že právě její vysoké věže používali spojenečtí piloty jako orientační body, takže by nebylo strategické se o tuto výhodu připravit. Hned vedle katedrály se nachází také 407 metrů dlouhý železniční most Hohenzollernbrücke a také zvláštně úzký kostel sv. Martina. My už jsme však spěchali za kamarádem Davidem z Bonnu, se kterým jsme se měli sejít na stanici Köln-West na rychlé pivo a něco k jídlu. Navzdory lehkým komplikacím s MHD (stanice Rathaus má nástupiště 3 a 4 nad zemí, ale 1 a 2 pod zemí, což jsem nečekal) jsme se dostali na místo určení. S Davidem jsem již dříve dělal rozhovor pro blog ohledně jeho oblíbeného klubu Athletic Bilbao. Probrali jsme, co je nového a dostali pár užitečných rad. K pití nemohlo chybět pivo Kölsch, které se typicky pije z menších sklenic o objemu 0,2l, jde o svrchně kvašené pivo bez výrazné hořkosti, takže hodně pitelná záležitost. K tomu jsme si dali Flammkuchen, což je taková západoněmecká variace pizzy. Hodně tenké těsto, na vrchu smetana, cibulka a slanina. S pivem super kombinace, i když to je spíše snack než plnohodnotný oběd.

Nastal čas vyrazit na stadión. K tomu nás pohodlně dopravila tramvaj linky 1. Fanoušci byli v dobré náladě a těšili se na zápas proti Hoffenheimu, který v Německu není příliš populární, avšak momentálně se mu v Bundeslize velmi daří. RheinEnergieStadion je trochu staršího data než aréna v Mohuči a určitě je to na vzhledu znát, kapacita 50 tisíc však je rozhodně impresivní a není pochyb o tom, že se tady odehrálo mnoho slavných bitev (včetně české blamáže proti Ghaně na MS 2006, kterou by všichni Češi nejraději zapomenuli). Kolem se nachází zelený park. Jako první jsem tátovi vybavil šálu se sloganem klubu Die Macht am Rhein, asi netřeba překládat. Najít správnou bránu bylo jednoduché, na rozdíl od Mohuče byla bezpečnostní prohlídka dost benevolentní, což mě překvapilo, o den dříve jsme totiž museli i rozepínat mikiny atd. Výkop se blížil a na hrací plochu vstoupila legenda klubu – kozel Hennes IX, tedy zvíře, které ke kolínskému klubu neodmyslitelně patří a také náleží do klubového znaku. V pořadí devátý kozel pro klub „pracuje“ od roku 2018, tradice však započala již v roce 1950. Zatímco Hennes spokojeně přikusoval trávu, nastal čas na zpěv klubové hymny, což byl hodně silný moment. Song Mer stonn zo dir, FC Kölle (stojíme za tebou, Kolíne) je postaven na melodii skotského Loch Lomond a v místním dialektu vyjadřuje lásku k týmu. Skotská lidová píseň byla původně adaptována pro proslulý místní karneval, který jsme mimochodem o týden minuli, na zemi ještě byly stopy barevných fáborků (stejně tak je karnevalem známá i Mohuč).

Ještě mi nezmizela husina z hymny a oba týmy už šly pomalu do boje. Na domácí straně jsem byl zvědav hlavně na klenot Saida el Malu, který hraje letos neskutečně. Za hosty vyběhli na hřiště Coufal a Hranáč. Od začátku však byl slyšet hlavně kotel hostů, ten domácí ztichl. Čím to? Ze začátku jsem tipoval nějaký protest proti svazu, který po pár minutách skončí. Ticho však neustávalo. Fanoušek sedící vedle nevěděl, vyslovil však domněnku, že může jít o zdravotní problém a nakonec bohužel měl pravdu. Před zápasem došlo v ochozech ke kolapsu jednoho z příznivců, který byl oživován a transportován do nemocnice. Povedlo se mi najít jen neověřené zprávy, že při převozu zemřel, ale nic oficiálního. Nicméně ze solidarity domácí kotel celý zápas nefandil (později se přidali i hosté). Ukázalo se tak, že existují i důležitější věci než fotbal. Pro nás ale velká smůla. Celou dobu jsem se těšil na jedny z nej fans v Německu, ne-li nejlepší vůbec a táta byl také překvapený, že utkání bylo bez supportu, až na ojedinělé pokusy zbylých tribun. No, nedá se nic dělat.

Na druhou stranu jsme byli svědky neskutečného gólu. Ragnar Ache už v 15. minutě vystřihl nechytatelné nůžky a možná vstřelil gól celé sezóny. Nevím, jestli jsem někdy na vlastní oči viděl tak krásnou branku. Vše do sebe zapadlo dokonale. To nám naopak tu komorní atmosféru dost vykompenzovalo. Kolín hrál dobře a dále tlačil, bohužel však také přicházely zbytečné chyby. Do šatny vyrovnal Kabak po prudkém centru z levé strany. Tyhle akce má Hoffe naučené skvěle, z prava to tam sype pro změnu Coufal, díky podpoře nabíhajících hráčů ve vápně se to hodně těžko brání. Šlo už o čtvrtý gól tureckého stopera. O poločase jsme si dali výborný currywurst. Myslím si, že jeden z těch nejlepších, co jsem zatím měl možnost v Německu ochutnat. Skutečně zde bylo cítit dobré kari, velmi často cítím spíš jen kečup. Jedinou nevýhodou je, že se tento pokrm obtížně jí v sedě a my už jsme museli jít zpět na druhou půli. Zabralo nám dost umu, neušpinit se od této krmě. Moje prvotní zklámání z absence podpory domácích fans už opadlo a tešil jsem se na druhý poločas.

Hoffenheim bohužel pro kolínské nadále hrál lépe, v 60. minutě po střele do břevna od Tourého skóroval hlavou Kramarič. Změnu ve skóre musela posvětit branková technologie, brankář totiž dělal, co mohl. Nakonec ale dorážku chorvatského snipera vytáhl už za brankovou čárou. Hned o pár minut později ale bylo na tribunách mnohem veseleji. Velmi jednoduchá akce. Nákop na El Malu, který utekl všem. V závěrečné fázi už jsme si mysleli, že svou šanci prováhal, protože si ještě přehazoval míč na druhou nohu a obránce ho skoro doběhl. Nakonec se mu ale povedlo propálit Baumanna a srovnat na 2:2. Stejný hráč mimochodem rozhodl i zápas mezi oběma soupeři na podzim, kdy hrál doma Hoffenheim. Jsem zvědav, jak dlouho ho v Kolíně udrží, protože na míči vypadá skvěle. Na to, že je v Bundeslize první sezónu, hraje opravdu slušně a myslím si, že je jen otázka času, než ho uvidíme v lepším týmu a možná i v německé repre. 2:2 bylo nakonec i konečné skóre, Hoffenheim hrál lépe kombinačně a více hrozil, Kolín se vyznačoval spíš bojovností a rychlými kontry, takže za bod asi byl rád. Ono uhrát remízu s třetím týmem Bundesligy také není špatný výsledek. Zápas jsme si užili maximálně, příště snad už i s kotlem na plný výkon. Cesta zpět proběhla bez problému, i když nám zabrala o hodinu déle. Tentokrát jsme jeli s přestupem v Ingelheimu, přímé spojení už po zápase večer nebyly, bral jsem totiž spoj tak, abychom měli dost času dostat se na nádraží.

Poslední den naší cesty jsme měli koupené letenky znovu z Frankfurtu. Ráno jsme si ještě prošli kus Mohuči a podívali se mimo jiné na zbytky římského divadla, údajně největšího nad sever od Alp v rámci impéria. Dále bylo v plánu projít si kus Frankfurtu. Mimochodem, během naší cesty jsme navštívili 4 města, z nichž každé leží v jiné spolkové zemi: Mohuč – Porýní-Falc, Heidelberg – Bádensko-Württembersko, Kolín nad Rýnem – Severní Porýní-Vestfálsko, Frankfurt – Hesensko. Frankfurt byl stejně jako Kolín hodně poničen za druhé světové války. Musím však říct, že jsem byl příjemné překvapen. Obnovené staré město, kterému dominuje krásné náměstí Römerberg se starými domy, bylo hodně hezké, a to včetně nedaleké katedrály. Zde jsme si dali místní specialitu – apfelwein, kyselý nápoj z jablek s obsahem alkoholu kolem 7%, našli jsme ho i v horké variantě, ale typicky se pije studený. Když jsme zkoumali okolí a vešli do jednoho z mnoha kostelů, které jsme na cestě navštívili, byli jsme dost překvapeni, vnitřek totiž byl přebudován na jednací sál. Záhy jsme zjistili, že v Paulskirche byl ustanoven první demokraticky zvolený německý parlament zastupující všechny německé státy, stalo se tak v roce 1848, k sjednocení však došlo až v roce 1871.

V centru je taktéž velmi zajímavý kontrast historických budov vedle moderních mrakodrapů. Leží zde všech 12 nejvyšších německých budov. O Frankfurtu se také často mluví jako o finančním centru Evropy, neboť zde sídlí evropská centrální banka. Naším cílem byl mrakodrap Main Tower, kde se nachází nejvyšší vyhlídková plošina v Německu ve výšce 200 metrů. Za cenu 9 ojro návštěvníka výtah dopraví až nahoru během zhruba půl minuty, takže se mi lehce zhoupl žaludek. Návštěvu jsem se snažil časovat tak, abychom přišli těsně před západem slunce, kdy se všechny výškové budovy rozsvěcí. Zapomněl jsem však zmínit, že mívám závratě. I když je zábradlí docela vysoké, tak jsem měl ze začátku psychický blok a zůstával spíše u středu. Nakonec jsem však svůj strach překonal a došel až k okraji, kde jsem zjistil, že se těsně pod zábradlím věž rozšiřuje a není tam tak převis až dolů na chodník. Díky tomu můj mozek okamžitě předchozí impulsy zavrhl a dále jsem se již procházel okolo s relativním klidem. Zajímavé, jak lidská mysl funguje. Po nějaké době se skutečně město rozsvítilo. Hned vedle „naší“ věže se nacházela nejvyšší budova Německa Commerzbank Tower, nedaleko Messeturm s nasvíceným vrškem ve tvaru pyramidy. V dálce jsme též viděli obrovské frankfurtské letiště a o kus dál stadión Eintrachtu Frankfurtu, který ve tmě zářil červenou. S mrakodrapy nemám moc velké zkušenosti, v NYC jsem ještě nebyl, takže pro mě bylo pěkné vidět tyto kolosy i se shora. Slunce již zapadlo a my jsme se pomalu vydali zpět na hlavní nádraží. Těšil jsem se na zlatý hřeb naší výpravy – pořádný Zombieland. Právě okolí frankfurtského hlaváku má totiž pověst jednoho z nejhorších míst Německa, pravidelně zde na chodnících leží zkroucení v pokročilých jogínských polohách uživatelé fentanylu a dalších substancí. Naštěstí jsme se do bezpečí dostali relativně snadno a nepotkali jsme nic, co by se vymykalo standardu evropských hlavních nádraží. Uprostřed noci bych se tu ale určitě neprocházel déle, než by bylo nezbytné. Dále jsme pokračovali s U-Bahn na letiště, odkud jsme se vraceli do Prahy. 4 města, 2 zápasy a velmi zajímavá výprava na západ Německa. Pokračujeme dále, už za měsíc v rámci blogu Za hranice vápna míříme na fotbaly do Skandinávie a jako vždy se můžete těšit na obsáhlý report.