2. Bundesliga: Norimberk vs. Biefeld + návštěva Bamberku

 autor: Marek

Další sezóna, další výjezd a další cesta do Německa. Pravidelní čtenáři již vědí, že právě německý fotbal máme obzvláště v oblibě. Láká nás tradice, atmosféra, kvalita fotbalu, dostupnost (dopravní i finanční). Pořád nám ještě k návštěvě zbývají týmy z nejvyšších dvou soutěží kousek (relativně) za hranicemi a jedním z nich byl také 1. FC Norimberk. Protože se snažíme výjezdy plánovat s přespáním, napadlo mého tradičního parťáka Pabla, že se nejdříve zastavíme v Bamberku, na který měl dobré ohlasy a zajdeme na místní tým z páté ligy. Další ráno se poté vydáme na druhou ligu - spiel Norimberk vs. Biefeld. Lístků už několik týdnů přes zápasem nebylo mnoho, rohová místa nás vyšla na 36€. Ubytko jsme našli na Bookingu v B&B Hotelu v Bamberku za 1800 Kč pro 2 osoby. S B&B hotely jsem už měl dobrou zkušenost ze Stuttgartu, jedná se o poměrný rozšířený řetězec, třeba jen v Berlíně jich je 13 a poměr cena/výkon je dost slušný.

Tentokrát bylo třeba na víkend přibalit také pořádnou porci oblečení a podsedák/deku, teploty lezly pod nulu. Cesta až do Bamberku proběhla autem bez komplikací a poměrně rychle. Před zápasem jsme měli čas se krátce projít po centru a hned bylo jasné, že tato zastávka byla dobrý nápad. Bamberk je hodně historické město, které hrálo v dobách minulých významnou roli, když zde založil biskupství a později sem natrvalo přesídlil císař Svaté říše římské Jindřich II. Menší centrum zapsané na seznam UNESCO toho nabízí k vidění spoustu, nejvíc ikonická je však místní radnice. Jde o bohatě zdobenou budovu, která se nachází na umělém ostrově a má průchozí bránu, kterou spojují dva mosty. Z jedné strany lze vidět hnědobílý hrázděný dům, který vypadá, jako kdyby zde byl nějakou zvláštní náhodou nalepený a měl se každou chvíli zřítit dolů do řeky Regnitz, vlévající se za Bamberkem do Mohanu. Z prvního mostu u radnice lze také vidět menší na sebe natěsnané rybářské domy, této oblasti se říká Klein-Venedig, tedy Malé Benátky. Prošli jsme kolem zdejší nejvíce vyhlášené hospody Schlenkerla okupované turisty a řekli si, že tady večer opravdu místo nebude. Dále už jsme to pomalu otáčeli kolem řeky zpět k autu a valili na stadión. Vrstva navíc, venku je slušná zima a jde se na věc.

Domácí Eintracht Bamberg čelí celku TSV Kornburg. Akorát se nehrálo. No, nebyli jsme jediní, kdo o tom nevěděl. Vícero fanoušků sem jelo zbytečně a před stadiónem si alespoň dali pivo a pokecali. Až teď jsem si na webu hledal důvod, protože Němci moc anglicky neuměli. Údajně nefungovala světla, takže se utkání odehrálo následující úterý na jiném hřišti v Bamberku. Jak říká Bear Grylls - „improvise, adapt, overcome“. Našel jsem tedy na Futbology nejbližší utkání, šlo o sedmou ligu a tým TSV Schammelsdorf 1911 vzdálený od nás vzdušnou čárou 8 km. Hřiště vedle lesa, menší kabiny a jinak nic. Už z dálky však bylo k vidění dobré znamení v podobě zaparkovaného bílého autobusu. Když jsme však přijeli blíže, spatřili jsme, že zápas také neprobíhá. Až na starou paní s chodítkem, která chodila kolem dokola po parkovišti tu totiž vůbec nikdo nebyl. Druhý zápas, který se nekonal. Štěstěna nám bohužel nepřála. Na Futbology už nic v dostupné vzdálenosti nebylo, a tak jsme se vydali zpět do města, nakoupili si v Normě (zdejší perníčky dělané v Norimberku jsou top), hodili věci na pokoj a vydali se podruhé do města.

Vánoční trhy jsme v Německu o týden netrefili, pár stánků už tu však fungovalo. Svařák přišel vhod. Líbilo se nám, jak je Bamberk kompaktní, na malém prostoru je zde spoustu krásných starých budov. Centrum ovšem nebylo přecpané lidmi. O pár kostelů a hrázděných domů později jsme se jali hledat šenk, ve kterém bychom prohřáli promrzlé kosti. První dvě tradiční hospody byly beznadějně plné. Řekl jsem si, že za pokus nic nedám a zkusil jsem se optat v Schlenkerle a ono to vyšlo. Číšník sice trochu váhal, asi jsem nevypadal dosti zámožně, ale nakonec nám dovolil zabrat stůl. Místní specialitou je pivo rauchbier. Jedná se o kouřové pivo s výrazným uzeným aroma, které vzniká díky sušení sladu nad kouřem ze dřeva. Jde o staletí starou metodu, která právě zde vznikla, podle legendy omylem, ale kouřová chuť se měla tak uchytit, že se pivo začalo vyrábět právě takto. Ochutnali jsme originální rauchbier typu märzen (tmavé pivo), dále kouřovou pšenici a nakonec kouřový red lager. Märzen byl nejvíce uzený a na první napití zvláštní, časem si ale člověk na chuť čím dál tím víc zvykal. Pšenice byla dobrá a kouřový profil ji spíše doplňoval a red lager nám chutnal asi nejvíce. Určitě se jednalo o zajímavou ochutnávku, kterou bych doporučil všem pivním skautům. Všechna piva stála kolem 4,30€, což na takto známý podnik ujde.

K jídlu jsme si dali lokální záležitost – cibuli plněnou mletým masem s bramborovou kaší a koleno se zelím a knedlíkem. Třeba je říct, že se místní považují za Franky podle historického regionu Franken/Franconia a ne za Bavory, takže se zde podávají francké recepty. Francké regiony byly k Bavorsku připojeny až v 19. století a jedná se tedy o odlišné kultury. Jídlo vyšlo na 16-18€, prostory starobylého pivovaru byly super. Obsluha nové pivo přinese až po mávnutí, jinak se nepřijde zeptat, i když vidí prázdnou sklenici, na to je třeba si zvyknout, ale jinak si nelze na nic stěžovat. Krásně zdobený sál se nám nechtělo opouštět, venku už navíc teploty sahaly až k -5 stupňům, ale bylo třeba ještě absolvovat zhruba 30 minutovou chůzi na hotel.

Na pokoji bylo relativně teplo, ráno jsme vstali kolem osmé, pojedli něco ze zásob a vyrazili do Norimberku. Nejprve ale bylo nutné očistit auto, které přes noc slušně zamrzlo. Protože Pablo nenašel škrabku, byli jsme odkázáni na pomoc druhých. Naštěstí jsme narazili na hodně ochotného člověka, který nám nejenže půjčil výbavu, ale ještě chtěl sám pomoci s prací, což jsme samozřejmě odmítli. Cesta do Norimberku zabrala kolem 50 minut. Zaparkovali jsme nedaleko působivých hradeb a prošli kolem místa, kde se stavěly vánoční trhy. Zaujala nás stanice U-Bahnu situovaná do historické věže (zastávka Weisser Turm) a hodně divná kašna Ehekarussell hned vedle – sochy mají vycházet z básně napsané v 16. století místním rodákem Hansem Sachsem a zachycují „hořkosladkost manželského života“.

Bylo jasno, ale pocitově fakt velká zima, ještě větší než předchozí den v Bamberku, proto jsme zašli na kávu a právě tam nastala katastrofa. Pablo objednal dvakrát Gross capuccino, ale servírka mu rozuměla rose, protože tam z nějakého důvodu připravují též kávu se sirupem z růží. Chuť jsme nedokázali identifikovat, ale gross to vskutku bylo, jen vyjádřeno anglicky. Už dlouho jsem neměl nic tak odporného. Při placení se vše vyjasnilo a nebohá servírka se velmi omlouvala a vrátila nám euro, které stál navíc růžový sirup, i když jsem to sváděl na Pablovu výslovnost. Příště si ale raději objednáme anglicky. Musím říct, že jsme byli překvapeni tím, kolik krásných historických budov v Norimberku je. Je zde bezpočet malebných zákoutí – kryté mosty (připomněly mi Luzern), hrázděné domy, kostely, fontána Schöner Brunnen (ta mi pro změnu připomněla fontány v Bernu). Na jednom z kostelů zde též mají funkční orloj, který vznikl v 16. století na památku Karla IV., který Frauenkirche založil. Figurky se otáčí jen jednou denně v poledne. Došli jsme až k hradu s hezkým výhledem na město a zjistili, že už je fakt třeba to otočit na stadión. Přes staré město jsme to vzali zpět na hlavní nádraží a koupili si lístek na vlak za 4€, nakonec jsme jeli jen jednu stanici. Ze stanice Nurnberg – Frankenstadion je to už kousek pěšky až ke stadiónu Maxe-Morlocka. Po cestě mají několik stánků ultras, je zde velký výběr šál, triček a také občerstvení.

Kapacita norimberského svatostánku čítá 50 tisíc, z venku vypadá lehce zastarale, poslední rekonstrukce proběhla v roce 2002 před domácím mistrovstvím světa (Norimberk hostil celkem 5 zápasů). Největším negativem však je jednoznačně atletická dráha, tradiční to nepřítel fotbalových fandů. Člověk kvůli ní je od hřiště dál, není tak vtažen do hry. Jinak je ale z místního fotbalu cítit velká tradice. I v teplotách kolem nuly přišla velká návštěva (navzdory tomu, že jsme ve městě přes den nepotkávali fandy s dresy či šálami). V Německu je fotbal společenská událost, na stadióny chodí všichni, i ženy a děti, což u nás určitě v takové míře není. Najít správný vstup nám zabralo nějaký čas. Moc lidí bohužel neumělo anglicky, ale nakonec jsme se dostali dovnitř. První bylo třeba vybavit občerstvení, protože jsme zatím neobědvali. Dali jsme si currywurst a já pivo Spaten z Mnichova, nebyla to ale špatenka, naopak solidní záležitost. Bohužel nám ve frontě unikl zpěv klubové hymny před zápasem, což bývá v Německu super záležitost, naštěstí ale zazněla i po zápase. Chytlavý song má název Die Legende lebt, což je jedna z přezdívek Norimberku. Ta nejznámější je však Der Club.

V době založení Bundesligy v roce 1962 byl Der Club nejúspěšnějším klubem v Německu s 8 tituly, z těchto dob také pramení přezdívky, které svědčí o renomé týmu. V Bundeslize už ale Norimberk dokázal připsat jen jeden titul na konci šedesátých let a postupně ho předběhl Bayern. Mimochodem Bayern se protlačil na první pozici v počtu titulů až v roce 1989 a na začátku 70. let měl na svém kontě pouze 2 tituly, jeho dominance je tak spíše novějšího data, byť by se to tak nemuselo zdát. Soupeřem domácích byla Arminia Biefeld, která na svou první trofej stále čeká. Jednalo se o souboj dvou týmů z poloviny tabulky, které určitě momentálně nemají postupové ambice, cílem je spíše si udělat co největší bodový polštář a vyhnout se zrádným sestupovým vodám. Ondřej Karafiát v dresu domácích nebyl ani na lavičce, po srpnovém zranění kolena asi stále není fit, protože loni hrál celkem stabilně v základu.

Svá místa jsme našli v rohu stadiónu, kolem nás bylo vícero volných sedaček, zaplněný kotel jsme měli po levici. Super bylo, že ze strany na nás svítilo sluníčko, protože počasí bylo jinak slušně mrazivé. Tomu odpovídal i stav trávníku – od nás vzdálenější brána, která je kvůli konstrukci stadiónu ve stínu, měla o dost zasněženější pokutové území. Zápas započal a oba fanouškovské tábory zmlkly a vyvěsily transparenty. Ze začátku jsme nevěděli proč a strachovali se, že to tak bude celý zápas. Ve 12. minutě byl ale support obnoven. Důvodem byly chystané restrikce vlády, které mají být uvaleny na fotbalové příznivce – mezi diskutovanými změnami je také personalizovaný ticketing, umělá inteligence rozpoznávající obličeje a další chuťovky. Uvidíme, jak se nakonec toto vyvine, každopádně v Německu se zvedla velká vlna nevole a na všech zápasech nejvyšších soutěží se konaly protesty ve formě sborového mlčení. Chvíli nám zabralo rozlišit týmy, domácí totiž hráli v černých dresech a hosté v červených. My samozřejmě máme Norimberk zafixován jako rudý, jeho letošní sada je však černá s názvem Europa a odkazuje na evropská tažení v minulosti (např. čtvrtfinále PMEZ či semifinále PVP ze 60. let).

Fotbal se nehrál nijak krásný, byl to spíše boj a rozdíl ve fotbalovosti je oproti Bundeslize velký. Norimberk byl od začátku mírně lepší, Biefeld hrozil z rychlých brejků. O poločase se šlo do kabin za bezbrankového stavu, hned po půli do toho ale Der Club šlápl a dvěma údery v rozmezí 7 minut srazil Arminii na kolena. Nejdříve se trefil z penalty, které předcházela hezká akce, Lubach a druhý gól přidal Becker, který posledních pár let nastupoval za Hoffenheim. Vypíchnout individuální výkony je složité, dobře vypadal domácí levý bek Yilmaz. Norimberk si vedení pohlídal a připsal si důležité body. Návštěva čítala necelých 34 tisíc, což je více než slušné, atmosféra byla kvalitní. Po zápase jsme se ještě prošli na nedaleké Kongresshalle, což je monumentální budova, ve které se konala shromáždění NSDAP. Vzhled byl inspirován římským Koloseem. Scházely se zde až stovky tisíc lidí, dnes zde sídlí dokumentační centrum o nacistickém režimu. Pomalu už zase padala tma a stáčeli jsme to zpět do centra, kolem věže Frauentor, u které také bývají vánoční trhy, až na parkoviště. Další německý výjezd na kontě a jako vždy perfektní zážitek, sezóna však ještě nekončí a naše cesty také ne.